Zlámané ruce i nohy. Bití žen je v Mauritánii prý projevem lásky
Domácí násilí
NOVÉ
1
Salimatě vždy říkali, aby byla hrdá na to, že pochází z rodiny, kde muži bijí své ženy. „Jsi dcerou ženy, jejíž manžel jí zlomil ruce. Děda tvé babičce zlomil nohy. Musíš být přece milována,“ cituje podle agentury Reuters Salimata svou matku. Bití žen v Mauritánii je i v jedenadvacátém století v mnohých domácnostech stále důkazem lásky.
Devatenáctiletá Salimata z Mauritánie se provdala za muže, který ji také bije. Prý se to naučila vnímat tak, jak jí to učila matka. „Cítila jsem se jako zvíře, které učí disciplíně (...) postupem času jsem si ale začala říkat, že mne manžel bije jen ve chvílích, kdy mne miluje nejvíce,“ říká Salimata, která patří k etnické skupině Soninke.
Mauritánie je chudá země, kde většinu populace tvoří muslimové. V zemi jsou velké ekonomické a společenské rozdíly a každá etnická skupina má své vlastní manželské tradice, píše Reuters. Většina Maurů nevnímá rozvody jako problém. Mezi Mauritánci s africkým původem například skupinami Soninke a Fulbe jsou rozvody téměř nemožné. Zatímco Maurové, kteří mají arabské a berberské kořeny, domácí násilí netolerují, mezi lidmi patřící ke skupině Soninke je bití vnímáno jako známka lásky.
Aichetou Sambaová je šedesátiletá babička, která žije v skromném domečku v hlavním městě Nuakšott. „ V minulosti se dívky vdávaly v osmi letech a většinou si braly své bratrance,“ říká a kolébá přitom svá vnoučata. Mauritánská ústava stanoví, že k manželství je zapotřebí, aby partneři měli dostatečný věk a byli duševně zdraví. Mnohdy o splnění těchto kritérií rozhodují prarodiče.
Usmívající se Sambaová, která na sobě má barevnou šálu, tvrdí: „Žena ze skupiny Fulbe je vždy hrdá na to, že ji manžel bije. O své zkušenosti s násilím se často dělí s ostatními ženami, aby se pochlubila, jak ji manžel miluje (...) Je to jednou z našich tradic. Bití manželek je časté a vnímáme to jako normální. Muži někdy ženy polévají ledovou vodou“.
Mariem Jalloová, které je 25 let, je výjimkou. Už pět let je rozvedená. „Manžel mne pořád bil. Hluboce mne miloval, ale to mu nebránilo mě bít kvůli úplným blbostem,“ říká. Jallová jednou sledovala doma televizní seriál, když přišel domů její manžel, surově ji zbil. Poté se jí omlouval, prý se nedokázal smířit s tím, že by se zajímala o něco jiného než o něj. Snažil se zabránit rozvodu a její rodina ji nakonec obvinila z toho, že si zničila manželství.
Sedmadvacetiletý Alyoun Idi, který patří ke skupině Fulbe, říká, že svou manželku bil mnohokrát, protože ho neposlouchala. Jejich vztah to ale podle něj nikdy neovlivnilo.
„Miluji svou manželku natolik, že bez ní nedokážu žít. Tento zvyk jsme ale převzali od naších předků. Je to tradice. (Bití) je výborným lékem na mnoho rodinných problémů,“ říká.
Domácí násilí páchané na ženách je v Mauritánii od roku 2001 nezákonné. Za bití manželky hrozí mužům až pět let za mřížemi. Mnoho žen ale ze strachu násilí úřadům nehlásí. Situace se postupně mění. Organizace pomáhající ženám Household Women Association v první polovině loňského roku zaznamenala 2000 stížností na manžely násilníky. V roce 2014 organizace zaznamenala 1700 stížností za celý rok. Mauritánské ministerstvo spravedlnosti ženám, které se stanou obětí domácího násilí, poskytuje bezplatné právní poradenství a zdravotní péči. V současné chvíli se projednává nový návrh zákona, který zakáže lidem, kteří o domácím násilí vědí, aby to tajili. Nový zákon by měl rovněž zakázat ženám stáhnout stížnosti na domácí násilí. Mnoho žen v zemi však nadále vnímá bití jako projev lásky, uzavírá Reuters.
