Jak integrovat někoho, koho nemáme rádi?

Má zkušenosti z Iráku, země, jejíž destabilizace přispěla zásadním významem k destabilizaci Sýrie a vzniku Islámského státu. Zkušená diplomatka Jana Hybášková hovoří nejen o uprchlické krizi, ale i o mezinárodněpolitických dopadech současného pnutí na Blízkém východě. Před Západem podle ní stojí dva velké úkoly: stabilizovat situaci v Sýrii a Iráku a pak „udělat absolutně všechno pro to, abychom zabránili konečnému sunnitsko-šíitskému konfliktu. Protože ten by lidstvo stál miliony a miliony lidských životů.“

Nejsou akce Islámského státu do velké míry kamuflovanou válkou sunnitů proti šíitům?

Sunnitsko-šíitský spor je nesmírně silný, má ohromnou dynamiku. Projevuje se hodně ve vnitřním Iráku právě od doby americké invaze. Projevuje se samozřejmě v konfliktu v Sýrii, protože koneckonců režim Bašára Assada se dá přičlenit k těm šíitským hnutím, přestože je to salafistický režim, podporovaný Íránem. Pak ta situace v Jemenu, to je klasický sunnitsko-šíitský průšvih, situace v Bahrajnu taktéž. Málo se ví, že víc než 40 % populace Kuvajtu jsou šíité, a Kuvajťané se velmi snaží tohle rozložení nějak vybalancovat. Podobně jako celá situace tzv. velké východní Persie v Saúdské Arábii, která je také šíitská. Takže ten konflikt se skutečně děje. A bohužel se tato současná polarizace ještě více vyhrocuje kvůli prezidentu Putinovi, který se v zásadě staví na šíitskou stranu. Já se právě domnívám, že kromě nezbytné stabilizace Sýrie a Iráku, a opravdu si nedovedu představit, že by bylo možné stabilizovat Sýrii bez Iráku, je tím základním imperativem celého západního společenství udělat absolutně všechno pro to, abychom zabránili konečnému sunnitsko-šíitskému konfliktu. Protože ten by lidstvo stál miliony a miliony lidských životů.

V Sýrii nyní sledujeme strategický mocenský konflikt mezi Ruskem a Tureckem. Jak nebezpečně může tato situace podle vás v budoucnu eskalovat?

Je to velmi nebezpečné. Protože to mj. přesně zapadá do rámce konečného sunnitsko-šíitského konfliktu. Turecko je země, která je velice úzce spjatá s jednou z forem Muslimského bratrstva. Dlouhodobě také aspiruje na chalífát ve svém pojetí, tedy vedení sunnitského islámského světa, prezident Erdogan si na tuto pozici evidentně myslí. Právě proto dochází k prazvláštně ambivalentnímu postavení Turecka, kdy na jedné straně je naším partnerem v řešení současné uprchlické vlny, máme ho určitě na své straně v boji proti Putinovi, ale nemáme ho na své straně v boji proti Islámskému státu.

Co se Ruska týče, krom posilování pozice prezidenta, které je v současnosti nezbytné s ohledem na rozbitou a rozpadající se ruskou ekonomiku, je Putin, myslím, klasickým pokračovatelem strategických ambicí Ruska už od dob Kateřiny Veliké. Rusko opakovaně usiluje o ovládnutí východního Středozemí. A Sýrie je místem, kde má Rusko velkou námořní základnu a dvě letecké, uvažuje se o síle přesahující sto tisíc mužů na zemi. Takže Rusku se do velké míry daří naplňovat ten svůj historický strategický cíl – kontrolovat za použití diplomacie i síly východní Středozemí.

Během nedávné debaty v Knihovně Václava Havla jste zmínila, že situace v Turecku není stabilní…

Ano. A ty horší možné scénáře v Turecku mě upřímně děsí. Jeden z průšvihů přístupových jednání s EU bylo postavení Kurdů, které v této zemi bylo vždycky žalostné. Za Erdogana se situace ještě více zhoršila. Přitom ten, kdo přiléval olej do ohně, byl především Erdogan sám. Rychle pochopil, že zásahem proti Kurdům může způsobit otřesy ve společnosti, která na to konto bude volat po vládě silné ruky. Což se mu vyplatilo, když v opakovaných volbách posílil svou pozici. Z dlouhodobého hlediska to znamená, že Turecko je a bude vnitřně destabilizováno, a to samozřejmě kvůli spolupráci, kterou od něj potřebujeme, jak ve vztahu k Islámskému státu, tak k Íránu nebo Rusku, není pro nás pozitivní vývoj.

Celý rozhovor najdete v novém speciálu Týdeníku Echo 30 ROZHOVORŮ, který si můžete objednat zde.