2 Týdeník Echo - téma

Konec Evropy. Rozvrátí květnové volby pořádek budovaný od války?

Týdeník Echo

Témata: , , ,

Už za čtyři měsíce bude vyřazena z provozu Evropská unie. Nezničí ji vnější nepřítel, rozpadne se zevnitř v důsledku květnových voleb do Evropského parlamentu. Takový je smysl varování třiceti evropských spisovatelů a filozofů z minulých dní. Eurovolby před pěti lety vyhrál ve Velké Británii odpůrce jednotné Evropy Nigel Farage a výsledkem byl brexit. Teď v řadě dalších zemí zvítězí Farageovi nástupci a záhy se brexitová epidemie rozšíří po celém kontinentu. Co se začalo stavět po válce, skončí v troskách.

Tak tedy vypadá katastrofická vize, existuje ovšem mnohem méně dramatická vyhlídka. Kyvadlo evropské politiky se přesouvá směrem doprava, možná víc než kdykoli předtím. Nervozita a dojem, že se blíží konec světa, nabývá na síle mezi intelektuály, kteří vždy měli blíže k levicovým vizím.

Už jdou: Le Penová, Salvini, Wilders a Orbán

„Tři čtvrtě století od porážky fašismu a 30 let po pádu Berlínské zdi je tu nový boj o civilizaci,“ varují spisovatelé, mezi kterými je na čelném místě Čech Milan Kundera. Proto musí vzniknout „nová vlna“, aby eurovolby nevyhráli „hrobníci evropské myšlenky“. Hrobníky jsou ti, kdo chtějí na úkor jednotné Evropy oživit nacionalismus a národní státy. Jak říká americký souputník třiceti evropských spisovatelů Timothy Snyder, tyto národní státy nefungovaly nikdy v dějinách, tedy s výjimkou nešťastného období mezi světovými válkami.

Představa epochálního konfliktu klasických stran, které v čele s křesťanskými a sociálními demokraty zakládaly jednotnou Evropu, a novodobých nacionalistů, kteří ji chtějí zničit, může fungovat jako efektní zjednodušení nadcházejících voleb a přitáhnout Evropany na barikády, tedy do volebních místností. Přesto je příliš obecná. Do skupiny „hrobařů“ intelektuálové zařadili nejmenované nacionalisty z Paříže, Říma, Barcelony, Budapešti, Drážďan, Vídně a Varšavy. Lze tušit, koho tím myslí. V Paříži předsedkyni Národní fronty Marine Le Penovou, v Římě Ligu Mattea Salviniho, Barcelona je symbolem katalánských separatistů, v Budapešti, Vídni a Varšavě očividně vadí šéfové vládních stran Viktor Orbán, Sebastian Kurz a Jarosław Kaczyński. „Drážďany“ jsou označením Alternativy pro Německo. Většinou jde opravdu o politiky, kteří mohou ve svých zemích eurovolby vyhrát. Radikálně pravicové strany patří k předpokládaným vítězům i v dalších zemích, jako jsou Dánsko, Nizozemsko, Belgie, Slovinsko, Švédsko, jejich nástup se očekává ve Španělsku a Portugalsku.

Není však zřejmé, jak může jejich vítězství převrátit poměry v Evropském parlamentu, protože zmíněné strany nikdy nevytvoří jednotnou frakci. Dnes existují v europarlamentu dvě skupiny euroskeptiků. Frakci s názvem Evropa svobody a přímé demokracie drží italští populisté z Hnutí pěti hvězd a Alternativa pro Německo. Perspektivnější je druhá frakce, která se jmenuje Evropa národů a svobody, kterou tvoří především francouzská Národní fronta, italská Liga, rakouská liberální FPÖ a Strana pro svobodu nizozemského populisty Geerta Wilderse. Vedle toho má bruselský parlament značně euroskeptickou konzervativní frakci, kde po odchodu Britů zůstanou hlavně Kaczyńského Právo a spravedlnost, dánská Lidová strana, Švédští demokraté, vlámští separatisté z N-VA a česká ODS. Další hrobaři v čele s premiéry Orbánem a Kurzem se pak najdou až mezi křesťanskými demokraty. Těžko si představit, že se hned po volbách všichni dají dohromady a že Evropskou unii rozpustí strany, kterým programové rozdíly a osobní animozity znemožnily spolupráci v uplynulých pěti letech.

Přes veškeré obavy spisovatelů je také málo pravděpodobné, že euroskeptické strany získají většinu. Tři skeptické frakce (Evropa svobody, Evropa národů a konzervativci) mají v současném europarlamentu 153 poslanců a podle prognózy společnosti Poll of Polls z konce ledna obsadí po volbách 161 z celkem 705 křesel. Očekávané úspěchy zvláště v Itálii a Francii jenom nahradí výpadek britských poslanců, kteří už kandidovat nebudou.

Evropa diktátorů a oligarchů

Atmosféru soumraku bohů podporuje pohled z jiného úhlu. Nejde jen o ty, kdo mají protievropský program. Nebezpeční jsou také politici, kteří se sice skrývají za fasádou klasických evropských stran, ve skutečnosti však mají diktátorské sklony, postupně likvidují demokratické instituce a vždycky při tom využívají nacionální rétoriku. Takoví se najdou zvlášť ve východní Evropě, a jak připomíná rakouský publicista Paul Lendvai, pokud se mezi ně počítá Orbánova strana Fidesz, která je členem evropské frakce křesťanských demokratů, pak mezi ně stejným právem patří socialisté vládnoucí Rumunsku i jejich šéf Liviu Dragnea. Obdobné riziko prý skrývá „slovinský Orbán“, křesťanský demokrat Janez Janša, z pohledu německé europoslankyně Ingeborg Grässleové není například při zneužívání eurodotací rozdílu mezi Orbánovou exekutivou a českým oligarchou Andrejem Babišem, stejně by se dal hodnotit litevský oligarcha Ramūnas Karbauskis. Babiš i Karbauskis jsou váženými členy evropské liberální frakce ALDE. Evropská unie by těžce doplatila na to, kdyby se opírala o takové autoritáře.

Nacionalisté nemohou ovládnout europarlament, jejich tažení však může rozvrátit dosavadní stranickou rovnováhu. Dosud ve všech evropských volbách získali společnou většinu křesťanští a sociální demokraté, letos však podle předpovědí poberou okolo tří set ze sedmi set křesel. To samo nemusí způsobit velký otřes, protože se mohou spolehnout na dohodu s liberální ALDE, kterou posílí strana En Marche francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, případně na Zelené. Obě dominantní frakce však budou natolik roztříštěny, že se jen stěží domluví na nějaké efektivní politice, nemluvě o tom, že budou schopny definovat, jak dál ze současné krize. Může se přihodit, že nejvíc poslanců do frakce křesťanských demokratů dodá nepohodlná polská strana Právo a spravedlnost a že nejvíc sociálních demokratů poskytne rumunský autokrat Dragnea. Evropskou unii nebude třeba rušit, po nepřehledném výsledku voleb se rozpadne samospádem a jediné, co zůstane, budou více či méně silné národní státy.

Kontinent, který zamířil doprava

Pozdravem z budoucnosti se v minulém týdnu staly zprávy, jak Evropská unie reagovala na lidové bouře ve Venezuele. V demokratickém světě by mělo být jasné, že je třeba zasáhnout proti levicové vojenské diktatuře Nicoláse Madura, jejíž elity se drží u moci tím, že kontrolují distribuci potravin a obchodují s kokainem. Jen během posledních pěti let utekla ze země desetina obyvatelstva. O předminulém víkendu se s odkazem na Madurovo porušení ústavy prohlásil prezidentem šéf parlamentu Juan Guaidó a nebylo divu, že ho kromě Spojených států okamžitě uznala většina z dvanácti států tzv. Limské skupiny, která sdružuje kromě Kanady země Latinské Ameriky. Špičky Evropské unie začaly o adekvátní reakci diskutovat, ovšem pod vedením šéfky bruselské diplomacie Federicy Mogheriniové došly pouze k závěru, že „Evropská unie stojí v této kritické hodině při venezuelském lidu a bude i nadále pozorně sledovat události“. Až na přímou výzvu z Washingtonu se za svého hlavního spojence postavily nejdůležitější evropské národy, vedle Britů Francouzi a Němci. Přidali se ještě Španělé, kteří si nevědí rady se záplavou venezuelských uprchlíků. Juana Guaidóa prezidentem neuznali, aspoň však dali Madurovi ultimátum, ať vyhlásí nové prezidentské volby. Důvody evropského váhání popsal Niklaus Nuspliger, zpravodaj listu Neue Zürcher Zeitung. Jednoznačně proti ultimátu se postavila levicová řecká vláda a italští populisté z Hnutí pěti hvězd. Pochybnosti měli z ideologických důvodů další socialisté, s odkazem na svou neutralitu odmítli ultimátum Rakušané a německá strana Linke dokonce doporučila, že je třeba naopak zastavit puč Juana Guaidóa. Poučení propříště je jasné. Namísto Evropské unie bude hrát roli ve světové nebo regionální politice několik velkých evropských zemí a samozřejmě Británie, která se od Unie včas oddělila.

Přesto je pravděpodobnější, že katastrofa nepřijde. Obavy ze seberozpuštění EU i povolebního chaosu vycházejí spíš z paniky levicových myslitelů, kteří se jinak nedokážou vypořádat s globálním vzestupem pravicových stran. Opět to připomíná venezuelská krize, která je špičkou ledovce uprostřed převratných změn v Jižní Americe. Ještě před deseti lety byl kontinent rájem levice. Z deseti větších států se tehdy konzervativní režimy držely jen v Chile, Peru a Kolumbii, v ostatních probíhaly více či méně radikální levicové experimenty. Po deseti letech přežila levice v Uruguayi a v Ekvádoru, v nadcházejících volbách to však nemá jisté. Levicoví vůdci Bolívie a Venezuely se udrželi jen díky manipulaci s ústavou, protože v čase ekonomických krizí se jich chce zbavit většina obyvatelstva. Politologové spekulují, jak mohlo dojít k tomu, že chudí přecházejí na stranu konzervativců a fakticky hlasují proti svým zájmům. Může jít o nějaký dosud nepopsaný trend ve společnosti, ale třeba jsou voliči jen zklamáni ze selhání levicových vůdců, spekuluje v Neue Zürcher Zeitungu chilský politolog Cristóbal Rovira Kaltwasser.

Opravdu konzervativní

V Evropě probíhá něco podobného a dá se předpokládat, že květnové volby nabídnou detailní zprávu o situaci. Není pochyb, že také evropští vůdci během poslední ekonomické krize zklamali. Přitom nebylo snadné rozeznat, zda větší rozladění způsobila pravice, nebo levice, protože se jejich programy začaly v boji o středového voliče překrývat. Proto se Evropané odvrátili od dosavadní nabídky a hlasovali pro někoho jiného. Při volbách v roce 2014 na tom vydělali populisté, jak dosvědčil úspěch veteránů Marine Le Penové a Nigela Farage. Přesto se tehdy symbolem změn stali mladí radikální levičáci. Pro Alexise Tsiprase bylo vítězství v evropských volbách prvním krokem k funkci řeckého premiéra, úspěch španělské strany Podemos upozornil na Pabla Iglesiase, který se s křeslem předsedy vlády jen těsně minul.

Ideál nových stran se uplatnil v celé Evropě, až si toho všimly bruselské úřady. Loni se Eurobarometr ptal, jestli mohou nové strany nabídnout lepší řešení problémů, když ty staré selhaly. Jenom v sedmi evropských zemích si to nemyslí většina lidí a ve třech zemích včetně Česka sázejí na nové politiky dokonce víc než dvě třetiny voličů. Ve státech, které mají s demokracií větší zkušenosti, důvěru koriguje obava, že nové strany ohrozí zavedený demokratický systém. Víc než polovina lidí si to myslí v Německu a ve Švédsku. Ovšem východní demokracie a země jako Španělsko nebo Itálie s tím nemají vážný problém. Nástupem nových lídrů se politika přirozeně radikalizuje, protože oslovují obyvatelstvo z okrajových pozic. Stejně logicky se ovšem nové strany při svém honu na voliče posouvají ke středu, zvlášť když získají podíl na vládě.

Proto nejsou z pohledu tradičních socialistů nebezpeční radikálové jako Tsipras nebo Iglesias nebo třeba bývalí komunisté, kteří drží vládu v Portugalsku. Přece mohou přivést blíže k levému středu voliče z okraje. Ve volbách 2014 tedy evropští sociální demokraté ztratili, nástup nové levice však byl příslibem lepších zítřků. Stejně mohly hodnotit vzestup radikální pravice křesťansko-demokratické strany. Napravo se objevil nepříjemný soupeř, ale pravice jako taková má budoucnost. Rakouští lidovci už pozvali do vlády radikální FPÖ, stejné je to v Dánsku a ve Finsku.

Před nadcházejícími volbami je popularita tradičních stran ještě nižší než před pěti lety. Z pohledu levice je navíc nepříjemné, že v období po migrační krizi není možné očekávat vzestup nových levicových vůdců, jako byli Tsipras a Iglesias. Největší šanci stát se tvářemi voleb mají vedle italského bouřliváka Mattea Salviniho další konzervativní národovci, jakým je v Nizozemsku Thierry Baudet, jehož dosud okrajové Fórum pro demokracii se v některých průzkumech stalo druhou nejsilnější stranou. Španělsko tentokrát nabízí Santiaga Abascala, jehož strana Vox bojuje za obnovu španělského národa, zákaz potratů a zrušení homosexuálních sňatků.

Velká koalice křesťanských a sociálních demokratů bude ztracena, může ji však nahradit spojenectví křesťanů s konzervativci a liberály. Těžiště bruselské politiky se po eurovolbách posune doprava a není důvod si myslet, že Evropská unie skončí ve větším chaosu, než je dosud. Evropa není ztracena, přesto má varování levicově smýšlejících vzdělanců smysl, protože před propastí stojí evropská levice. Jejich výzva volá na barikády ty, kdo chtějí zachránit sociálnědemokratické hodnoty, nic víc, nic míň.

 


/
komentátor

Petr Holub (*1958) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stáž v Sociologickém ústavu Akademie věd. Jako novinář pracuje od roku 1992, naposledy v denících Aktuálně.cz a MF Dnes, a úzce spolupracuje s Českým rozhlasem. Zaměřuje se na ekonomický rozměr politiky a na změny ve společnosti, které nastaly po pádu komunistického režimu. Žije v Praze a Českých Budějovicích.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.