Intelektuálové v plamenech

Výzva třiceti intelektuálů, zveřejněná 25. ledna 2019 v několika největších evropských novinách, je zajímavou momentkou naší doby.

Celým textem výzvy se jako červená nit táhne předpoklad, že současná realignace evropské politiky, kdy dříve státotvorné strany ztrácejí body a začínají být ohrožovány stranami novými, často radikálnějšího střihu, je otázkou SLOV. Správně, špatně či excesivně použitých slov. A proti špatným slovům populistů se musí postavit ta správná slova. Říkají-li signatáři, že chtějí „nést pochodeň Evropy“, nemyslí tím samozřejmě klasický pochod naleštěných holínek po hlavní třídě (zrovna ten by třicátá léta notně připomínal), ale to, že o Evropě budou hlasitěji a intenzivněji mluvit a psát.

Máte-li kladivo, vypadá každý problém jako hřebík. Kladivem intelektuálů jsou slova, takže ona jejich představa, že politické přesuny v Evropě jsou způsobeny slovy a dají se slovy také vyléčit, je svým způsobem očekávatelná. Ale zároveň je to šamanismus nejklasičtějšího zrna: zaklínáním vyženeme démony. Je to jen otázka toho, najít správné a účinné zaklínadlo, proti kterému nemá nepřítel obranu. A křičet je sborem a hlasitěji než ti druzí.

Jenže křičelo se vždycky a hlasitě. Kolik zapálených deklarací ve všech ideologických barvách padne každý den na Twitteru či Facebooku? Neexistovaly snad strany jako Front National či Lega Nord už hluboko v 90. letech 20. století? Nepořádaly srazy pod vlajícími zástavami a nezapřísahaly se vzletnými slovy, aby pak sebraly ve volbách pár procent hlasů? Ještě v roce 2013 sklidila italská Lega celkem 4,1 % a dvacet křesel v parlamentu, dnes jich má šestkrát tolik (124). Toho se opravdu nedá dosáhnout jen řečněním.

Ostatně nemusíme chodit do Itálie. Pamatujete si třeba na „enfant terrible“ české politiky jménem Miroslav Sládek? Nikdy se nedostal ani na dosah k pákám moci. Jeho nejslavnější hodinou byl moment, kdy se v lednu 1998 krátce před volbou prezidenta ocitl ve vazbě, což z nějakého úhlu pohledu mohlo aspoň vypadat, že se jej establishment bojí. Ale představa Sládka primátora, Sládka ministra či Sládka premiéra byla tehdy nemyslitelná.

Republikánské straně se nakonec stal osudným vzestup Zemanovy sociální demokracie. Zeman sám řekl o jeho voličích, že jsou to „zdivočelí sociální demokrati“ a ČSSD je svou politikou víceméně přebrala pod křídla sice sršatého, ale mainstreamu. První Zemanova vláda byla vůbec ve srovnání s jeho předešlou rétorikou až překvapivě středová. K žádné výrobě členských knížek z kůží ódéesáků nedošlo, i když to budoucí prezident sliboval.

Citovat Miloše Zemana je dnes ve slušné společnosti tzv. o hubu, ale jeho diagnostika zdivočelosti Sládkových voličů byla přesná. Sám jsem jich v Ostravě 90. let potkal dost a nahlédl do jejich motivace. Byli mezi nimi nostalgici minulého režimu, ale jen málo, ti spíše zůstali věrní KSČM. Daleko větší část voličů byla znejistěna řízeným útlumem i neřízeným úpadkem těžkého průmyslu, který předtím poskytoval regionu slušná pracovní místa. Velkým, významným motivátorem hněvu bylo i zhoršení bezpečnostní situace. V letech 1990 až 1991 přibylo kriminality razantně, od prostých krádeží a vloupaček až po notorické „férovky“ řídící se principem „jemu je dvacet a nás je dvacet“. Obyvatelstvo, zvyklé až do té doby na život pod striktním policejním aparátem, z takové skokové změny pochopitelně začalo divočet. A k opačnému procesu, tj. opětovné „domestikaci“ a zklidnění, byl nutný ekonomický růst, vznik nových pracovních míst a účinnější ochrana vnitřního pořádku.

Nyní tedy v Evropě opětovně probíhá divočení voličů a jeho podstatou nejsou slova, slova, slova, ale podobné jevy, jako byly v Ostravě 90. let. Kdyby se Itálii ekonomicky dařilo a nesloužila by po celá léta jako průtokový ohřívač pro statisíce migrantů směřujících z pobřeží Afriky ke krásám německých a švédských sociálních systémů, její politická scéna by vypadala zcela jinak. Kdyby ve Francii souběžně nehnisal islámský terorismus, vysoké dluhy, vysoká nezaměstnanost a chronické konflikty mezi městem a vesnicí, žlutou vestu byste potkali jen při autonehodě. O bývalé NDR ani nemluvě.

Jsem nepříjemně překvapen, že mezi signatáři vidím jméno Salmana Rushdieho. Člověk, který se deset let skrýval pod ozbrojenou ochranou v opevněném domě na neznámém místě, protože se dotkl náboženského cítění muslimů, by přece mohl pochopit, že s podobnými bezpečnostními hrozbami z rukou podobných pachatelů se setkali i jiní, méně slavní lidé. Že oběti z Bataclanu a Nice měly příbuzné, kamarády, sousedy, a že fráze typu „semkneme se“ a „nenecháme si vzít svůj způsob života“ v těchto lidech nevzbuzují žádnou velkou důvěru, protože je po takových událostech slyšeli mockrát. Že toto není problém, který by se dal zaplašit „rozhodným přihlášením se k evropské myšlence“. Takové prohlášení nevezme džihádisty do vazby ani jejich prostřednictvím nekonvertují k liberálům.

Jednou z nejsilnějších vlastností demokracie bez přívlastků je schopnost vyměnit vládu, pokud s ní voliči nesouhlasí. A taková změna nemusí být kosmetická, může být i dost zásadní, se zpochybněním dříve nedotknutelných principů. V historii demokratické Evropy se to stalo mnohokrát. Pokud ale omezíme přijatelné změny vlád na drobné personální korekce se stejným faktickým obsahem, mění se demokracie v demokraturu a ztrácí rozhodující výhodu nad ostatními způsoby vlády – schopnost se přizpůsobit změněným podmínkám.

Nevím, zda si toto riziko autoři výzvy uvědomují. Jejich text na mne nepůsobí ani tak jako výzva k ochraně demokracie, spíše zní jako výzva ke konzervaci „statu quo“, na jehož poklidný a předvídatelný mírný pokrok v mezích zákona byli celá léta zvyklí. Jenže ono to tak dál už nejde.