Čelní náraz na EU se blíží

Co nynější česká vládní politika a hlavní mediální proud, s výjimkou ministra vnitra Chovance a rozpínavého politického oligarchy Babiše, dosud předvádějí ve vztahu k Evropské unii, je převážně smutné, místy dost směšné divadlo. Jeho hlavní charakteristikou je podlézavá úslužnost a devótnost k domněle přemocnému berlínsko-bruselskému dubisku, tedy tzv. tvrdému jádru EU.

U zrodu této setrvalé vládní eurotruchlohry, jež je čím dál patrněji v rozporu s veřejným míněním a pro naše stále celkem nedávné dramatické dějiny je bohužel trapně typická, stojí zásadní neinformovanost o podstatě způsobu evropské integrace, který Evropská unie ztělesňuje. Je jí činorodá arogantní polovzdělanost. Přímo vzorově ji ztělesnil otec zakladatel tohoto integračního projektu. Byl jím původně francouzský obchodník s koňakem, který za první světové války povýšil na úspěšného transatlantického obchodníka se zbraněmi, v meziválečném období na sekretáře Společnosti národů, po válce na předsedu francouzské vládní Plánovací komise, následně skutečného autora projektu Evropského společenství uhlí a oceli z r. 1950, a nakonec prvního předsedu jeho klíčového Vysokého úřadu, v r. 1957 taktně přejmenovaného na Evropskou komisi tehdy Římskými smlouvami ustaveného Evropského hospodářského společenství, Jean Monnet.

Jeho výchozí zakladatelská teze je dodnes nedotknutelným, a takřka posvátným dogmatem Evropské unie o Evropě a jejích dějinách. Říká v zásadě toto: V Evropě vznikly světové války proto, že existuje mnoho evropských států. Pokud by se jejich množství nahradilo jediným, centralisticky řízeným útvarem byrokraticko-superstátního typu, v Evropě zavládne místo válečných katastrof trvalý mír.

Je na místě věcně konstatovat, že uvedené, v unijních a prounijních kruzích setrvale posvátné Monnetovo tvrzení je ve skutečnosti ukázkou polovzdělanecké stupidity, a to ze dvou závažných důvodů.

Zaprvé: Světové války v Evropě nikdy nevznikly kvůli mnohosti státních suverenit, tedy mnohosti evropských státních celků. Bylo tomu ve skutečnosti právě naopak. Světové války se v Evropě pokaždé uskutečnily jako důsledek úsilí jednoho z nich podmanit si ty ostatní, a jejich státní svrchovanost nadobro odstranit.

Zadruhé: Vlastním důvodem takového agresivního válečného jednání ve dvacátém století vždy bylo úsilí nedemokratického státu zničit evropské demokracie, aby již pro obyvatele nedemokratických států neexistoval jejich přitažlivý příklad života ve svobodě. Příčinou evropských a z nich vzniklých světových válek tedy nebyla mnohost států, ale nedemokratičkost některých z nich. Z této skutečnosti vyplývá, že budou-li všechny evropské státy demokratické, nemůže v Evropě dojít k válce z vnitroevropských důvodů.

Evropská unie, již delší čas vedená Německem, svou výchozí polovzdělaneckou ideologií a s ní souladným jednáním uvedené základní skutečnosti evropských dějin ignoruje. Evropě soustavně vnucuje nerealistickou nadstátní strukturu, jež má jednou provždy odstranit jednotlivé evropské demokracie. Děje se tak přirozeně bez demokratické legitimity. Evropská unie je proto protievropskou organizací, jež zevnitř závažně ohrožuje samotnou existenci přirozeně vzniklé pluralitní demokracie Evropy, a tedy demokratické civilizace jako takové. Důsledkem této základní skutečnosti Evropské unie je nedávné rozhodnutí nejtradičnější evropské demokracie, tedy Velké Británie, z nedemokratické Evropské unie odejít. Jednoduše řečeno, Britové nechtějí být ovládáni, protože si chtějí svobodně vládnout sami.

Poté, co si Velká Británie 23. června 2016 zvolila návrat k demokratické svobodě, dostala Evropská unie asi poslední příležitost přemýšlet nad možností reformovat se tak, aby se stala vskutku legitimním svazkem rovnoprávných evropských demokracií. Rok poté se bohužel ukazuje, že ničeho takového není schopna. Musela by totiž odmítnout svá vlastní ideologická a politická východiska a rovněž pravidla rozhodování, jež jsou v evidentním rozporu s povahou Evropy a základními principy demokratické civilizace. Místo toho Evropská unie, vedená v první řadě Německem, zaslepeně volá po další centralizaci, dalším odstraňování dosud zbylých prvků demokratické státní suverenity a svobody demokratických členských států. A vyzývá k tvrdé odvetě proti neposlušné Velké Británii, aby její příklad rozhodnutí vzít si vládu nad sebou zpět do vlastních demokratických rukou nepřitahoval další členské státy EU ke zločinnému následování.

Vláda České republiky, vládní a opoziční strany se v této vážné chvíli většinou chovají nápadně rozporuplně. Na jedné straně se zpravidla neodvažují myšlenky na obnovu demokratické státní samostatnosti po britském vzoru, přestože by takový krok znamenal přirozený a legitimní návrat k vůdčím myšlenkám a zásadám listopadové protikomunistické revoluce z r. 1989. Na druhé straně se některé kroky stále ještě nějak samostatné a demokratické vlády a parlamentu dostávají s Evropskou unií do závažného střetu. Mám na mysli nynější odmítnutí nařizovaných migrantských kvót (podobně jako v Maďarsku, Slovensku, Polsku i Rakousku), a odmítání bruselské směrnice o soukromém vlastnění střelných zbraní.

Ke konfliktu mezi Českou republikou a Evropskou unií se ale v budoucnu zjevně schyluje především v otázce eurounijních požadavků na zavedení eura. Ty jsou v České republice v příkrém rozporu s převažujícím veřejným míněním, a to u tří čtvrtin občanů státu. Nicméně je úslužně podporují a opakují sociální demokraté, lidovci a TOP 09. V souladu s nimi se chová i probruselská část české žurnalistiky a někteří údajně nezávislí odborníci.

Požadavek na zavedení eura je rozhodující součástí ideologického hesla a politického záměru, požadujícího údajné spolurozhodování v tzv. tvrdém jádru EU. To by ale ve skutečnosti znamenalo mít u prý společného rozhodovacího stolu skvělé právo a úžasnou možnost vychovaně mlčet a způsobně přitakávat nadpráví velkých, samozřejmě v čele s nejpokrokovějším Německem na věčné časy a nikdy jinak.

V české žurnalistice se na dané téma vyskytují dost zábavné myšlenkové perly. Například šéf byznysové rubriky Lidových novin Jan Klesla dospěl 17. května na stránkách jmenovaného deníku k pozoruhodnému závěru, že vstup České republiky do tvrdého jádra eurozóny by neměl být vůbec žádný ekonomický problém, a požadavek premiéra Sobotky stanovit termín našeho přijetí eura není vůbec odvážný. Musel přitom ale čtenářům pochopitelně zatajit, že by tak ekonomicky zatím slušně prosperující Česká republika vstoupila do trvale dluhové měnové unie, jejíž existence způsobuje evropskou ekonomickou stagnaci. Teprve při zatajení a ignorování těchto významných skutečností může pan Klesla psát jako by se nechumelilo, že vstup do eurozóny pro nás již tolik není otázka ekonomická, ale spíše politická. Občané ale naštěstí mají většinou mnohem víc rozumu, než stále komičtější pánové Klesla, Sobotka a Schwarzenberg dohromady, a přijeté eura proto odůvodněně odmítají.

Je zřejmé, že začlenění souhlasu s přijetím eura do přístupové smlouvy s EU bylo z naší strany neodpustitelnou politickou a ekonomickou chybou (navíc se podle Lisabonské smlouvy o našem vstupu do dluhové eurozóny nyní již může rozhodnout prakticky o nás bez nás většinovým hlasováním). A to je naštěstí většině voličů, podobně jako u bruselského vnucování migrantských kvót a směrnice o soukromém držení zbraní, celkem jasné. Podle toho se také budou v nastávajících parlamentních a prezidentských volbách zodpovědně rozhodovat.

Jestliže se rozhodneme skutečně zodpovědně, čeká nás ve věci eura, spolu s migrantskými kvótami a nařízením Bruselu o zbraních, nevyhnutelný čelní konflikt s narůstající arogantní mocí Evropské unie. Její stále dusivější chomout však většina z nás pod vlivem vyhrocené a nepoctivé státní propagandy v r. 2003 v červnovém referendu naivně přijala. Totéž si před rokem uvědomili Britové. A rozhodli se proto svůj někdejší osudový omyl z r. 1975 v loňském referendu zpětně napravit. Takovou možnost stále máme i my.

Chce-li někdo v této souvislosti opět strašit Putinovým agresivním Ruskem, je mu třeba důrazně připomenout, že nás před dnešní ruskou hrozbou neochraňuje nedemokratická Evropská unie, ale naštěstí ozbrojená moc Severoatlantická aliance. Proto bychom ji měli cílevědomě posilovat, a ne jako pan Sobotka a Zaorálek oslabovat. Například úslužným přikyvováním po brexitu Berlínem a Bruselem zoufale oprašovanému a doslova bláznivému požadavku na postupné zřízení od NATO oddělené velmocenské evropské armády. Samozřejmě bez Velké Británie, kde se o členství státu v Severoatlantické alianci a spojenectví s USA tradičně nepochybuje.

Pro politické špičky, nomenklaturu a stoupence Evropské unie je příznačné, že se panicky obávají stále ještě svobodných demokratických voleb v členských státech. A ještě více referend. Inu, jsou to asi každým coulem vzorní, skutečně pokrokoví evropští demokraté. Tak ať se bojí i těch našich!