1 Popis situace po volbách

Volební šlamastyka a jak z ní ven

Témata:

V těchto řádcích se pokouším shrnout své názory na politickou situaci v naší zemi po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny. Hovořil jsem na toto téma jako účastník diskusního panelu na diskusním večeru k výsledku voleb, který pořádal Klub na obranu demokracie spolu se spolkem TOPAZ minulou středu (záznam diskuse najdete zde).

Protože jsem si jako vždy připravil víc, než co bylo možno v diskusi uplatnit, dávám tu k dispozici rozšířenou a upravenou verzi mého úvodního příspěvku.

Naše politické nadělení

Ohledně výsledku voleb zazněly některé více či méně zavádějící informace: například, že dosud nikdy nebyla Poslanecká sněmovna tak roztříštěná: do PS se totiž dostalo 9 politických stran.

To ovšem není pravda. Nynější sestava politických stran v PS, by se sice dala označit jako „Sněhurka a osm trpaslíků“ (kdyby vytvořilo koalici pět stran, které následují podle velikosti za Andrejem Babišem, neměly by v PS nadpoloviční většinu) – jenže něco skoro totožného jsme zažili už v roce 1992: ODS tehdy vyhrála se skoro stejným percentuálním výsledkem jako dnes ANO, druhá strana, Levý blok (jeho jádro tvořili komunisté) měla přes 14% (o málo víc než nyní druhá ODS), dalších šest stran se pohybovalo v rozmezí mezi 5 a 7%  K tomu, aby trpaslíků bylo tehdy taky osm, chyběl jen fous – Občanské hnutí dosáhlo 4,6%. Jakýsi podstatný rozdíl mezi oběma výsledky ovšem je: v roce 1992 dokázaly ODS (v koalici s KDS), KDU-ČSL a  ODA bez problémů vytvořit koalici s nevelkou, ale dostačující většinou v PS. Dnes to tak zatím  nevypadá.

Složení PS se proti posledním volbám v roce 2017 podstatně změnilo: „antisystémové“, „protestní“ strany (ANO, SPD, Piráti a KSČM) mají drtivou většinu 137 hlasů, kdežto strany „Starých pořádků“ (tj.  polistopadového demokratického režimu) jen 63. V minulé Sněmovně přitom disponovaly virtuální většinou 106 hlasů.

Problém je sice v tom, že „antisystémové“ strany se zatím asi nedokážou shodnout na žádném artikulovaném pozitivním programu. Existuje však mezi nimi  (Piráti do tohoto společenství neodmyslitelně patří, nezapomeňme!) poměrně široká shoda  ve věcech, které znamenají destrukci demokracie: především v úsilí o tzv. zjednodušenou demokracii, o oslabení zastupitelského principu a o „transparentnost“ (diskrétnost v politice se považuje za něco nežádoucího: v praxi se pak ovšem závazek transparentnosti aplikuje hlavně na politické protivníky).

„Antisystémové“ strany se přitom navzájem liší. SPD, Piráti a KSČM nejsou na naší politické scéně nic zbrusu nového. Komunisté tam straší už od listopadu 1989 a jejich kořeny sahají daleko hloub. Teď se zdá, že po listopadu 1989  tak dlouho trpělivě čekali na svůj den, až se nakonec nedočkali. SPD a Piráti představují dvě podoby běžného evropského řvavého radikalismu – lidově-populistickou a apartně intelektuální. Jejich výsledky neomračují a obě nejspíš v historicky krátké době zase vezmou za své.

Zato ANO je v české politice úplné novum, a zároveň je to silný a velmi životaschopný útvar: obří firma, silné politické uskupení, mediální impérium. Něco, co do demokratického politického systému nepatří. Dostalo se tam ovšem demokratickou cestou a demokratickou cestou bychom se ho jednou měli zbavit. Je to politický problém a musí se řešit politicky. Takové věci jako Čapí hnízdo, Korunové dluhopisy atp. jsou kriminální problémy a spadají do kompetence orgánů činných v trestním řízení, ne do kompetence politiků. Představa, že se politické problémy dají transformovat v kriminální, je plod Velké protikorupční revoluce (viz úchylné představy státních zástupců a elitních policistů o „korupční hydře“, která prorůstá českou politikou). Pan Babiš se na tomto běsnění svezl, a představa, že bude poražen „svými vlastními zbraněmi“ se ve volbách nakonec ukázala jako velmi šálivá naděje.

Nefixlujme s Maďarskem, Polskem, Trumpem a Berlusconim

Od věci je taky srovnání politické situace v dnešní ČR se středoevropskými otloukánky Polskem a Maďarskem  i srovnávání Andreje Babiše se Silviem  Berlusconim a Donaldem Trumpem. Je to vlastně jakési komické utěšování: za prvé, ještě pořád na tom nejsme tak špatně jako naši sousedé; a za druhé, ve světě je to běžné, aspoň jsme světoví.

Jenže ani jedno, ani druhé nesedí.  Česká republika nejenže sleduje tutéž trajektorii jako Polsko a Maďarsko, ale dokonce v ní má s převahou náskok. Na Maďarsku (které znám lépe než Polsko) je to zvlášť zřetelné. Z polistopadového politického chaosu záhy vznikly dvě silná uskupení, socialisté (MSZP) a národně konzervativní (FIDESZ). (U nás je národně konzervativní prvek v ODS od počátku dosti silný, je ovšem maskovaný českou demokratickou jedničkovostí). Nějakou dobu se střídaly u moci. Dělo se to v atmosféře  rostoucí oboustranné nenávisti. Konflikt nakonec skončil totálním zhroucením jednoho uskupení: v Maďarsku to byli socialisté.  Vývoj v Polsku je obdobný, jen se tam udržela jako silná formace liberální Občanská platforma (v Maďarsku se levě liberální  SZDSZ změnila na bezvýznamný přívěsek socialistů  a dnes vegetuje už jen její pohrobek s kuriózním názvem Politika může být jiná (LMP).

U nás se naopak nejdřív zhroutila „zrádná pravice“. Jenže u toho to nezůstalo. Na rozdíl od Polska a od Maďarska jsme se dostali do třetí, koncové fáze, kdy se zhroutí celý dosavadní politický systém a politickou scénu ovládne multifunkční predátor: ani levice, ani pravice, ani strana, ani koncern, ale obojí, s mohutným mediálním ohonem. Zapomeňme  na české premiantství, jsme na tom hůře než Poláci a hůře než Maďaři.

Pokud jde o srovnání Babiš – Trump – Berlusconi, nejsem odborník na hospodářské záležitosti, jen chci upozornit: majetek pana Babiše a pana Trumpa je v absolutních číslech souměřitelný (řádově jednotky miliard dolarů), ale Pan Trump není ani náhodou druhý nejbohatší člověk v USA.

Daleko důležitější je ovšem jiná věc, a to geneze dnešní podnikatelské vrstvy v ČR. V západním demokratickém prostředí se podnikatelské prostředí kultivovalo po staletí a mělo silné vnitřní i vnější korektury. Naše země se v roce 1948 (první kroky byly ovšem učiněny už předtím) stala vnější gubernií bolševického ruského impéria a veškeré soukromé vlastnictví (tedy produktivní soukromé vlastnictví) bylo státem zkonfiskováno. Prostě a jednoduše, všem se všechno ukradlo. Tento stav pak trval přes čtyřicet let, tedy po dvě generace. Všechny zděděné návyky v myslích lidí se v podstatě vymazaly: mezi lidmi se neobyčejně upevnila  nevolnická mentalita a rozostřila se hranice mezi podnikáním a kradením.

Po listopadu 1989 bylo třeba produktivní soukromé vlastnictví obnovit. Právo vlastnit a svoboda podnikat totiž patří k občanským a lidským právům a svobodám stejně jako svoboda projevu, shromažďování a sdružování: ani o nic víc, ani o nic méně. Úkol to byl strašlivě náročný, bylo nutno ho řešit za pochodu a nedal se  vlastně provést dobře. Na startovní čáře byly lehce zvýhodněny dvě skupiny lidí: bývalí komunističtí manažeři a lidé, kteří už za totáče přišli k majetku (čehož nebylo možné dosáhnout legální cestou; souhrnně a nepřesně se někdy označují jako „veksláci“). Obě tyto množiny se zčásti překrývaly.

A dále: nové polistopadové politické elity disponovaly sice demokratickým politickým mandátem, ale chyběly jim materiální prostředky  nutné k jeho prosazení. V průběhu času došlo k jakémusi částečnému spontánnímu zobchodování politické a  ekonomické moci: politici přitom obvykle tahali za kratší konec. Vznikl fenomén „kmotrů“. Nakonec si podnikatelské elity všimly, že politiky vlastně k ničemu moc nepotřebují, a celý systém se převrátil z nohou na hlavu (nebo naopak). Andrej Babiš je vrcholová realizace tohoto projektu.

Jak z toho ven

Tím vším chci říci jen jedno: v posledních letech se u nás zhroutil systém politických stran, tak jak se vyvinul v polistopadové době. V tom novém hrají významnou roli novodobí velkopodnikatelé (nezdvořák by řekl: polistopadoví zbohastlíci), tedy vlastně hlavně jeden, Andrej Babiš. Je to zásadní změna: a to, co vzniklo, lze už jen stěží označit za demokracii.

Zbývá poslední a vlastně hlavní otázka: jak z toho všeho ven. Nemám žádný recept, zmůžu se v této chvíli jen na pár poznámek.

Za prvé: demokratickou cestou u nás vznikly babišovské Nové pořádky – tedy něco, co s demokracií má už jen pramálo společného.  Takové věci se stávají, demokracie je ze své podstaty neustále ohrožená, žít v ní znamená neustále ze všech sil o ni pečovat. Je pravda, že málokdy proběhne taková změna v  krystalicky čisté podobě, bez jakéhokoli zásahu z venčí. Nebyli při tom tentokrát žádní sudetští Němci, Hitler, Stalin, ruské tanky, nikdo, na koho bychom se mohli vymlouvat. Zvládli jsme to docela sami, vlastními silami, a to je obrovská ostuda. Je tu však taky naděje: tak jako jsme se demokratickou cestou do té šlamastyky dostali, můžeme se z ní demokratickou, zákonnou cestou zase vyprostit. A nejen můžeme, musíme: skončení Nových pořádků je něco jako morální imperativ. Potíž je jen jedna: zatímco bourání demokracie jde jako všechny špatnosti ráz na ráz, bez velké snahy a přičinění, obnovení demokracie je naopak těžká a dlouhá práce. Chce to pot, slzy, někdy i krev. A hlavně, trvá to často hodně dlouho. Všechny analogie kulhají, ale já mám   s Novými pořádky (byly jiné než tyto, ale byly to taky Nové pořádky) jednu jedinou osobní zkušenost. Začaly zprvu plíživě v letech 1945-8, prosadily se v únoru 1948. Poprvé se zhroutily v roce 1968 a obnovit se je podařilo jen díky masivnímu vojenskému zásahu zvenčí. Po druhé a definitivně vzaly za své v roce 1989. Z toho by bylo lze usuzovat, že poločas rozpadu Nových pořádků je plus mínus dvacet let. Nechci strašit, bude to taky a hodně záležet na nás. Jen bychom si neměli příliš fandit ještě dříve, než jsme vůbec začali.

Za druhé: moc záleží na tom, zda a nakolik se podaří v novém prostředí udržet aspoň zbytky funkčních, demokratických struktur, především opozičních parlamentních demokratických stran. Není to úplně nemyslitelné. Např. meziválečné Maďarsko nebyla sice fašistická diktatura, ale ústavní monarchie se silnými autoritativními rysy: nicméně ten režim nebyl příliš vábný. Avšak až do německé okupace březnu roku 1944 tam existovaly dvě opoziční parlamentní demokratické strany: sociální demokracie a malorolníci(FKgP): byly dost slabé, ale i během války o sobě daly párkrát vědět. Aby se něco podobného dalo uskutečnit, je ovšem třeba si hlídat tenkou a leckdy nepostřehnutelnou hranici mezí politickou prací a kolaborací. V nové situaci (nezapomínejme, jde o Nové pořádky!) na té hranici hrozně záleží. To, co nám hrozí, není totiž samozřejmě ani Protektorát, ani bolševismus, ale dnešní „ruský“ model. Ne jedné straně potěmkinský parlament, v němž zasedá obří vládní strana s potěmkinskou opozicí, a na druhé straně mimoparlamentní, nesourodá a špatně organizovaná opozice, která je schopná dát o sobě vědět demonstracemi (byť i obřími), o nichž ta týden už nikdo neví, a politickým-nepolitickým  šaškováním (tzv. happeningy).

A za třetí a hlavně: co může pro zeslabení Nových pořádků a obnovení demokracie udělat normální, řadový občan v každodenní rovině? Je důležité, aby si každý z nás takovou otázku kladl, já můžu dát jen jeden dílčí inspirující podnět z minulosti sice vzdálené, ale naši žhavé současnosti nikoli nepodobné. V době rozpuku Bachova absolutismu napsal Karel Havlíček Borovský do svého časopisu Slovan znamenitý článek „Něco o zákonním odporu“: citátem z něho tento svůj text končím:
„Kdykoli se… od vládního některého úředníka nebo orgánu komukoli něco děje proti zákonům, nemá nikdo tuto křivdu mlčky snášeti…, nýbrž se má vždy všemožně hájiti zákonným způsobem, třeba i z toho větší nepohodlí  měl a škodlivější pro sebe následky, nežli kdyby byl strpěnou křivdu  mlčky nesl. Kdyby každý každou utrpěnou křivdu, každé obejití neb zrušení zákona zcela pasivně a tiše nesl, nebude za krátký čas ani pocitu o zákonnosti a právu. Čím větší hluk v zemi způsobí každé jednotlivé zrušení zákonu, tím méněkráte se osmělí orgány vládní takový krok učiniti… Dobrým a rozumně vedeným odporem proti takové vládě docílí se vždy, jestli nic více, alespoň toho, že si vláda nedůvěřuje tak rychle a tak všeobecně nazpátek kráčeti, že přece alespoň v něčem aneb na oko zákonů šetří – veliké to  již vítězství pro budoucí svobodu.“ (Karel Havlíček Borovský, Něco o zákonním odporu, Slovan 10. srpna 1851; celý článek najdete zde)
 

   

Z nového čísla Podzim populistů. Blíží se předčasné volby do rakouského parlamentu

Echo týdne: Drak, babička a televize ● Komentář: Co znamená vypuštění strnada ● Recenze: Zachovej nám...? ● Rozhovor: Tarantinovo rekviem za Hollywood

V nerovném zápase s kultem lidstva Za úsilím převychovat společnost se skrývá agrese
V Číně už se Velký bratr stal skutečností O Orwellovi v praxi s expertem na Čínu Erpingem Zhangem

/
Politický komentátor

Absolvent FF UK, v 60. letech člen redakční rady časopisu Tvář, signatář Charty 77. V letech 1969 až 1989 pracoval v dělnických a technických profesích. Stál u zrodu Demokratické iniciativy. Po roce 1989 byl federálním poslancem a v letech 1992 - 93 šéfem poradců Václava Klause, s nímž se poté rozešel. V letech 1993-2002 přednášel české a maďarské politické myšlení na FSV UK. Od roku 2000 vydává internetový zápisník Události.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.