Unikátní předvolební ticho a prázdno

Za pár dní se budou konat zlomové parlamentní volby, kdy si Češi vybírají cestu mezi východní oligarchií v rusko-ukrajinsko-balkánském stylu a západní demokracií s rozdělenou a omezenou mocí. Atmosféra ve veřejném prostoru přitom vůbec nenapovídá tomu, že by se blížily vůbec nějaké volby. Natož takhle zásadní. Poslední týdny svým tichem, prázdnem a politickým „neděním“ vybočují z atmosféry, která dosud v zemi panovala před každými důležitými volbami.

V roce 2006 mířila doširoka rozkročená ODS pod vedením Mirka Topolánka po devíti letech strávených v opozici k rekordnímu vítězství. Nahrávalo jí bezprecedentní účelové spojenectví sociálních demokratů a komunistů v alternativní sněmovní hlasovací koalici pod tvrdým velením z klobouku vytaženého premiéra Jiřího Paroubka. Ten jen rok předtím převzal ČSSD – v troskách po ostudné éře Stanislava Grosse a s podporou 12 procent. Za ten rok to dokázal vytáhnout na 32 procent a občanským demokratům sebral – přes jejich rekordní zisk přes 36 procent – šanci na středopravou vládu. Střet dvou silných figur Topolánek–Paroubek působí při dnešním neútočení, nicnedění, opatrnosti a ustrašenosti jako volby z jiného časoprostoru.

Ostrá a dramatická byla i následující kampaň v roce 2010, odehrávající se ve stínu pádu vlády a hlavně světové finanční krize. Jiří Paroubek navzdory spojenému úsilí médií, vybaven zmanipulovanými průzkumy (o nichž mu jeho nejbližší spolupracovníci neřekli), všude nabubřele vykřikoval, že míří k volebnímu vítězství 35 procent. Za jeho zády americká agentura PSB (která tři roky nato „stvořila“ Andreje Babiše) zahltila veřejný prostor. Do toho nástup Věcí veřejných s bezpečnostní agenturou, dinosaury a blondýnami v bikinách. Nebyla šance nevšimnout si, že jsou volby. Po zhlédnutí výsledku 22 procent šokovaný Paroubek hází ručník do ringu a nechává sestavit vládu druhou ODS s 20 procenty.

Tón předčasným volbám na podzim roku 2013 dávají už v červnu razií na Úřadu vlády olomoucký vrchní žalobce Ivo Ištvan a jeho parťák, šéf protimafiánského útvaru Robert Šlachta. Kampaň fakticky začíná jejich tiskovkou, kde ohlašují, že odhalili propojení organizovaného zločinu a politiky. Klíčová slova: zlato v sejfech, kmotři a milenka premiéra. Rozjíždí se kampaň antikorupční hysterie, pobízená americkou ambasádou, Rekonstrukcí státu, protikorupčním Nadačním fondem miliardáře Karla Janečka. Andrej Babiš s čerstvě pořízenými médii a americkými poradci z PSB už přichází do dokonale připraveného terénu a v bílé košili s vyhrnutými rukávy a koblihou v ruce křičí „Ano, bude líp“. Ze zářijových dohadů, jestli získá pět, nebo sedm procent, jak mu signalizují průzkumy, je 18,7 procenta.

Jediná země bez průzkumů

Dalo by se říct, že svět se za tu dobu výrazně změnil a tichá prázdná nekampaň je důsledkem ztráty vlivu velkých médií, schopných soustředit pozornost a udat tón. Rozbití veřejného prostoru do sociálních bublin, v nichž se lidé potkávají na sociálních sítích a úplně ztrácejí kontakt s jinými bublinami. Určitě to svět a politiku mění, jenže nedávné volby ve velkých západních zemích ukazují, že to rozhodně nepřináší chcíplou promlčovací kampaň. Právě naopak.

České předvolební ticho a prázdno se úplně liší od napjaté, dramatické, soutěživé atmosféry, která předcházela nedávným volbám v řadě západních zemí. Prezidentské kampani ve Spojených státech amerických, jež skončila vítězstvím Donalda Trumpa. Francouzským prezidentským a poté parlamentním volbám, v nichž Emmanuel Macron kompletně rozložil a překreslil politickou mapu páté republiky. Britským předčasným volbám, které měla ještě měsíc před hlasováním konzervativní premiérka Theresa Mayová vyhrát s pohodlnou parlamentní většinou, aby ji ve finiši úplně ztratila a musela hledat koaličního partnera. Nedávným německým volbám, v nichž dominantní křesťanští a sociální demokraté zaznamenali nejhorší výsledky za desítky let a třetí nejsilnější stranou se stala protimigrační a euroskeptická Alternativa pro Německo. Finišující kampani v Rakousku, kde se bude volit jen pár dní po nás. A kde favorizovaný mladý šéf lidovců Sebastian Kurz vede jedno z nejvýraznějších tažení, jaké naši sousedé, zvyklí na usedlé velké koalice a proporční dělení moci, zažili.

Tím hlavním rysem finišující kampaně bývá zvyšující se intenzita průzkumů veřejného mínění, v nichž se agentury pokoušejí odhadnout výsledky voleb. Tím, co ten obrázek dává, jsou volební preference. Lidé jsou dotázáni na dvě jednoduché otázky. Půjdete k volbám? Koho budete volit? A mají možnost vybrat si jednu jedinou stranu, jíž dají hlas. To je jediný typ průzkumu, z něhož se dá alespoň přibližně odhadnout výsledek.

Zamaskujeme vám realitu

Nálady se v současné velmi těkavé a neukotvené době nesmírně rychle mění. Standard ve všech výše citovaných zemích byl až čtyřicet procent lidí rozhodujících se v posledním týdnu před volbami. Průzkumy preferencí tedy skutečně neumějí odhadnout, jak dopadnou volby, ukazují ale, jak by dopadly, pokud by lidé hlasovali v tu chvíli, kdy se jich průzkumníci na jejich názor ptají. Síla a role průzkumů je v tom, že ukazují, jak vypadají společenské nálady a rozložení sil v danou chvíli. Pro spoustu lavírujících voličů mají také sílu signální informace, podle níž se rozhodují. Psychologické a sociologické průzkumy dlouhodobě ukazují vlivy, jaké průzkumy na rozhodování mají.

Mnoha lidem je vlastní touha jít s vítězem. Být na straně moci. Dát hlas tomu, kdo je považovaný za hegemona. Důležitý je také pocit, že jejich hlas nepropadne. Strany pohybující se na hraně vstupu do parlamentu tak v průzkumech, pokud se objevují nad ní, získávají punc „volitelnosti“. Stejně tak je to důležité v případě, že člověk váhá mezi dvěma přijatelnými stranami, z nichž jedna může jeho hlas právě pro překonání laťky vnímat jako existenčnější. Pak může mít sklon dát jí přednost a pomoci jí do parlamentu. Průzkumy mají obrovskou moc ovlivnit rozhodování lidí.

Všechny tyto úvahy se ale dají vést nad jediným typem volebního průzkumu. Výše zmíněnými preferencemi. A to na dostatečně velkém a reprezentativním vzorku lidí, kteří jsou rozhodnuti, že půjdou k volbám a komu dají hlas. U nás je ten minimální vzorek přes tisíc respondentů. Ale například francouzské výzkumné agentury, které před prezidentskými volbami trefily chirurgicky přesně výsledky všech prvních čtyř kandidátů, pracovaly ve finiši s obrovskými a kvalitně vybranými vzorky až 40 tisíc respondentů. Francie má necelých 67 milionů obyvatel. Kdyby tedy české agentury chtěly mít podobně vyfutrované výsledky, musely by se ptát skoro šesti tisíc lidí. Takové průzkumy tady vůbec nevycházejí. Rekordem byl zatím společný výzkum agentur Kantar a Median pro Českou televizi se zhruba čtyřmi tisícovkami dotázaných.

Právě v preferencích pořádaly agentury před volbami dostihy v Americe, Francii, Británii, Německu, teď v Rakousku. V Česku od začátku září nevyšel jediný věrohodný průzkum preferencí. Když už něco vychází (a většinou je to na příliš malých, a tím pádem nevěrohodných vzorcích), je to buď volební potenciál, nebo různé volební modely. To dokonale mate veřejnou debatu a povědomí o skutečné síle jednotlivých politických stran. Vůbec to totiž neodpovídá na otázku, jak by zrovna ve chvíli výzkumu volby dopadly. Lidé, zvyklí dlouhodobě v médiích nejen českých, ale i těch zahraničních právě na preference, tyto úplně jiné výsledky za preference podvědomě považují. To zamlžuje skutečné společenské nálady a politickou sílu.

Volební potenciál nevyjadřuje nic jiného než to, o jakých stranách jsou vůbec lidé ochotni uvažovat jako o volitelných. Často si jich můžou vybrat až pět. Z toho se ale vůbec nedá odhadnout, jaké straně nakonec dají hlas. Ve volebním potenciálu vypadají všechny strany silnější. Průzkum potenciálu může být určitě užitečný pro stranické stratégy, aby měli přehled, v jak velkém rybníku můžou lovit. Běžný čtenář nebo divák si z toho ale nic o společenské náladě neodnese. Spíš mu to skutečný obraz o rozložení politických sil zkreslí a zamlží. Volební modely jsou různým převažováním, kde se bere do úvahy, jak lidé volili v minulosti a podobně. I ty skutečnou politickou náladu zkreslují.

Rezignace na veřejný zájem

Jediné, co v této chvíli ticha, prázdnoty a nekampaně víme, je to, že vůbec není rozhodnuto a rozhodovat se bude ve finiši. „Bude to opravdu otevřené až do posledního dne. Jen necelá polovina pravděpodobných voličů je rozhodnuta, koho bude volit. Pár milionů lidí tedy ještě do jisté míry váhá,“ říká sociolog Daniel Prokop, který pracuje na průzkumech v agentuře Median, v Hospodářských novinách. Právě kvůli tomu obrovskému množství nerozhodnutých a lavírujících voličů je zarážející, jak je finiš kampaně unylý a chcíplý.

Přirozeně se nabízí otázky, komu taková tichá a prázdná nekampaň vyhovuje a kdo je za ni zodpovědný.

První na ráně jsou výzkumné agentury. Ty dlouhodobě „nezávislé“ průzkumy, které podstatně ovlivňovaly veřejnou debatu, dělaly za vlastní peníze a publikovaly je jako svůj marketing. Vytvářely si tím jméno a renomé, které jim pak pomáhalo ke komerčním zakázkám z byznysu. Kvalitní průzkumy jsou drahé, a tak se nelze divit, že agentury jely po hraně únosných vzorků těsně nad kritickou tisícovkou. Kromě firem bývají obzvláště v předvolebním čase jejich zákazníky i politické strany, které si nechávají pro vlastní potřeby zjišťovat, jak na tom jsou. Agentura, jež dělá vlastní „nezávislé“ průzkumy pro renomé a zároveň pracuje pro politickou stranu, se dostává do těžkého konfliktu zájmů. STEM si takhle těžce poškodil svou pověst s nastřelenými průzkumy pro Jiřího Paroubka v roce 2010. Letos už od září žádné „nezávislé“ průzkumy nezveřejnil. Prý na to nemá zdroje. Zato vyrobil zakázkový průzkum pro deník MF DNES ze svěřenského fondu Andreje Babiše.

Kvalitní průzkumy preferencí jsou věcí veřejné služby. Zásadní jsou proto, aby lidé měli představu, co se ve společnosti děje, a mohli se podle toho rozhodovat. Takové průzkumy preferencí by měly zaplatit a publikovat veřejnoprávní média Česká televize a Český rozhlas. A také Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které žije z veřejných peněz jako součást Sociologického ústavu Akademie věd. Ani jeden z nich kvalitní průzkum preferencí na dost silném vzorku nenabídl.

Česká televize si nechala udělat velký průzkum od dvou v současnosti respektu nejvíce hodných agentur Median a Kantar, a to na zmíněném vzorku kolem čtyř tisíc respondentů. Velmi nešťastně z něj ale nezveřejnila preference, nýbrž jen volební potenciál. Ten se jí stal vodítkem pro obsazení předvolebních debat, které zahltila deseti stranami. Mezi nimi třeba i STAN nebo Zelenými, jež v žádném průzkumu neměly preference k překročení prahu, který by zajišťoval vstup do Poslanecké sněmovny. Velký peloton přispěl k rozbředlosti kampaně. I při sebevětší snaze moderátorů připomínají debaty spíš vyvolávání žáků ve škole než politický střet a tříbení argumentů, které by od nich volič čekal. Jsou formální a bez šťávy dokonce i ve chvíli, kdy se v nich ocitnou tak ostří protivníci jako Andrej Babiš s Miroslavem Kalouskem. Vliv televizních debat na rozhodování voličů klesá všude ve světě. Česká veřejnoprávní média ten trend ale nešťastnou rozbředlostí výrazně podpořila.

Promarněný finiš proti padajícímu Babišovi

Z těch trosek průzkumů víme kromě velkého počtu nerozhodnutých voličů ještě o jednom jasném trendu. Podpora Andreje Babiše a hnutí ANO od května, kdy musel kvůli podezření z daňových podvodů opustit vládu, vytrvale padá. Pád se zrychlil poté, co policie v srpnu požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání Babiše k trestnímu stíhání, aby ho obvinila z dotačního podvodu na Čapím hnízdě. Pád podpory přiznává sám Andrej Babiš ve všech rozhovorech. Jeho zájmem je konzervovat lidem v hlavách Babiše v jeho síle před květnovým pádem coby hegemona politické scény. A neukázat jim, jaká je současná realita. Ticho, prázdno a nekampaň je tou nejlepší strategií.

Andrej Babiš se na veřejnosti také snaží co nejvíc zametat pod koberec informace o svém obvinění. Důsledně odmítá odpovídat na otázky, zda už obviněn byl. Tady opět nastupuje veřejný zájem. Trestní stíhání je ze zákona neveřejné. Informace ale může státní zástupce podle trestního řádu zveřejnit, pokud je to podle jeho úvahy ve veřejném zájmu. Přesně s tím vysvětlením se zveřejňovaly detaily o zásahu na Úřadu vlády nebo o obvinění šéfa fotbalového svazu Pelty a náměstkyně ministryně školství Kratochvílové. Co je ale víc veřejný zájem než to, aby měli voliči právo dozvědět se, jestli byl favorit voleb a adept na premiéra už obviněn z dotačního podvodu?

Na letošní „nekampani“ je nejvíce pozoruhodné, jak si ji všichni ostatní nechali od Andreje Babiše vnutit a nemají sílu a odvahu využít jeho oslabování ve svůj prospěch. Tak chybějící touha po moci a vítězství v takové chvíli je zarážející.