Šejk z Hané. Žil mezi beduíny a stal se zpovědníkem císařovny Zity
TÝDENÍK ECHO
Velcí Češi
1
Teolog, orientalista, bojovník ve válce o Arábii Alois Musil byl velkolepě činorodý muž. Zásluhy o založení republiky si ovšem zpovědník císařovny a rakouský generál nedělal žádné. „To jsi ty, ten Músa, který se již loni pokoušel proniknout do našeho území?“ špičkoval beduín kdesi ve žhavé pustině Negevu. „Loni jsem se tě nebál a ani letos se nebojím. Do tvého území půjdeme, naše velbloudice se budou na tvých bylinách pást a nic nedostaneš!“ Konflikt ve vzduchu, bude se střílet? Čtenář hltá další písmenka.
Jak to dopadne? Nejsou tihle Arabové spojenci Inklízů? Pozor na každého cizince, opatrně na každém kroku. „Nepij kávy ani čaje, pokud se nenapije emír,“ varuje průvodce ve stanu hlavy kmenového svazu Šammarů. Jedno, že Músa přináší návrhy smíru…
Intriky, neustálé mezikmenové války, loupeže a krvavé bitky, svět, do něhož vpadly se svými zájmy evropské velmoci. Jedni si přáli udržet Arábii pod kontrolou tureckých Osmanů, pány nad svatými místy muslimů od roku 1517. Druzí, Angličané-Inklízi, chtějí proti Turkům a jejich německo-rakouským spojencům poštvat beduíny, otevřít novou frontu první světové války.
Poměry mezi nomády vládly hrozné. U Huwajtátů, jednoho z kmenů žijících na území dnešního Jordánska, Musil zjistil, že ve stanu na starobu zemře jen pět mužů ze sta. Ostatní v boji nebo na jeho následky!
Sem se zamotal katolický kněz a orientalista Alois Musil z Hané. Poprvé spatřil beduíny jako čerstvý doktor teologie na Sinaji během studijního pobytu na škole francouzských dominikánů v Jeruzalémě, když mu bylo 28 let. Uchvátili ho. Mnoho se toho o nich nevědělo, ani o velké vyprahlé zemi mezi Kurdistánem na severu a pouštěmi Arábie na jihu.
Stal se mužem velkého kmenového svazu Banú Ruwalá. Jeho emír an-Núrí ibn Ša’lán, tvrdý, bezohledný válečník, byl Evropanem nadšen a pod jménem Músá ar-Ruwajlí ho prohlásil za jednoho z kmenových šejků. Núrí byl bohatý muž s mnoha otroky, velbloudy a koňmi, ale oděv a plášť – jako ostatní – prát nedával.
Musil také ne. V Akabě na Rudém moři ho zatkl šéf turecké správy pro podezření ze špionáže ve prospěch Angličanů: „Co tady má tento nevěřící pes co dělat?“ Liberálnější velitel turecké posádky se Musilovi divil: Evropan potloukající se jako beduín v oděvu plném děr? To přeci podezřelé je.
Chodit ve špíně bylo praktické. Podle beduínského dobového vysvětlení se košile praním rychleji opotřebuje a nepraná bílá látka rychleji zežloutne, až dostane barvu půdy: „Víš, že se bílá barva odráží?“ Plášť se nepere nikdy a ani ženy si své modré košile neperou; jen vzácně.
Kněz mezi muslimy
Český génius, jehož jméno zná spíše vědecké zahraničí, jako by stál za obrazem divadelního Járy Cimrmana. S hravou nešikovností scénické postavy, kterou naopak neznají nikde ve světě, má Alois Musil společné to, že mu nebyl dopřán čas dotáhnout své dílo do plánovaných rozměrů.
Jak jinak přiblížit velikost života muže objevujícího Západu neznámý svět, zběhlého ve světových a orientálních jazycích živých i mrtvých, znalého kartografie, botaniky, historie a etnografie, religionistiky, neúnavného literáta a šiřitele osvěty, též činovníka u císařského dvora, preláta a generála? Dnes, v době zničené rovnováhy na Blízkém východě, chybějí střední Evropě Musilové, ale přebývají Cimrmanové…
Než se k věhlasu propracoval, studoval sedlácký synek na teologické fakultě v Olomouci. Roku 1891 byl vysvěcen na kněze a v Ostravě učil náboženství. Okolnosti mu umožňovaly další studium pouze v noci: brzy ulehl a vstával k půlnoci, aby se učil do rána, kdy musel pokračovat v povinnostech výpomocného kněze.
