Izrael, Írán a Čína. Zajímavá propojení světové politiky

Nedávno se objevila zpráva, že Írán bude kupovat čínské stíhačky J-10, na čemž je paradoxní, že jde o stroje vytvořené na základě technologií z Izraele, smrtelného nepřítele Íránu. Mezitím se v Praze natáčí koprodukční seriál o čínském diplomatovi ve Vídni, který s pomocí čínských víz zachránil svého času tisíce Židů. Obě tyto události jistým způsobem vypovídají o skutečně velmi spletitých vztazích těchto tří zemí či národů.

Současné vztahy mezi Izraelem a Íránem by snad mohly utvářet dojem, že se jedná o „dědičné nepřátelství“, sahající dlouho do minulosti. Skutečnost je ale výrazně odlišná, protože se jedná spíše o „novinku“. Často se tvrdí, že obě země byly spojenci jen do doby, kdy v Íránu panoval sekulární šáh Pahláví, resp. do jeho svržení islamisty a vytvoření „islámské republiky“ (1979), jenže faktické spojenectví obou států trvalo ještě zhruba další dekádu, což bylo mj. důsledkem mimořádně pragmatické zahraniční politicky židovského státu.

Ten se v zásadě od svého vzniku nacházel v obklíčení arabskými státy s převahou sunnitských Arabů. Řadu let ovšem jejich základní motivaci k nepřátelství netvořil islám, nýbrž do značné míry „konkurenční“ ideologie sekulárního panarabského nacionalismu (nebo spíše kombinace nacionalismu a socialismu). Izrael na toto obklíčení odpověděl velice pragmatickou „periferní strategií“, v jejímž rámci začal budovat dobré vztahy s Araby jiných vyznání či s nearabskými národy, mj. s Turky nebo právě Íránci, resp. Peršany.

Partnerství Izraele a šáhova Íránu hodně posilovalo také nepřátelství vůči Iráku. A tento faktor se v 80. letech ukázal jako ještě silnější než ideologie íránských fundamentalistů, neboť Izrael poskytl islámské republice velkou pomoc během války s Irákem. Za vše zde snad mluví telex, který dorazil z Izraele do Teheránu v den iráckého útoku (22. září 1980) a v němž figurovala i jedna hodně příznačná věta: „Jak můžeme pomoci?“

Izrael pak dodával Íránu mj. náhradní díly pro americkou vojenskou techniku (jelikož Írán byl samozřejmě pod americkým embargem) a nesmírně cenné zpravodajské informace. Obě země intenzivně kooperovaly i proti iráckému nukleárnímu programu. Kromě velkého pragmatismu židovského státu a úsloví o „nepříteli mého nepřítele“ sehrálo svou roli (tehdy obecně sdílené) očekávání, že režim ajatolláhů asi stejně moc dlouho nevydrží.

V tomto se však svět zmýlil. Režim ajatolláhů vydržel a začal rozvíjet vlastní atomový zbrojní program, zjevně namířený mj. právě proti Izraeli. V té době už ovšem do mezinárodní politiky hlasitě promlouvala i další velmi pragmatická mocnost na vzestupu, a to Čína. Není tady příliš známým faktem, že v Číně už po staletí funguje malá, ale významná židovská komunita, která přispěla k formování dobrých vztahů Izraele a ČLR. Do jisté míry se navázalo na 40. léta, kdy Čína poskytla útočiště tisícům Židů prchajících z Evropy.

Již koncem 80. let tak začaly z Izraele směřovat do Číny vojenské technologie, k čemuž tehdy vybízeli židovský stát i Američané, kteří vnímali posilování ČLR jako cestu k oslabení SSSR. Tato spolupráce pokračovala v 90. letech a Čína získala z Izraele např. technologie tankových děl, radiolokátorů či raket vzduch-vzduch. Ale zřejmě vůbec nejdůležitější akvizici znamenala technologie izraelského programu stíhačky Lavi.

Tento projekt byl zastaven v roce 1987 (což bývá v Izraeli stále častým cílem kritiky) a vzešly z něj jen dva prototypy. Poté se ale zřejmě přece jen našla cesta, jak z projektu vytěžit alespoň něco. Přestože se to pořád (a pochopitelně) popírá, existuje víc než dost důkazů pro tvrzení, že Izraelci odprodali některé výsledky svých prací Číně. Letoun J-10 sice není „čínský Lavi“, jak se občas zjednodušeně tvrdí, ale z izraelských technologií čerpá. Jde zejména o aerodynamiku a počítačově řízený design a výrobu (CAD/CAM).

V současné době již několik stovek J-10 slouží v čínském letectvu a námořnictvu, avšak „Říše Draka“ se velmi snaží také o jeho export do zahraničí. Svého času se hodně mluvilo o podpisu smlouvy s Pákistánem, zatímco od srpna letošního roku se množí zprávy, že by se 150 letounů tohoto typu mělo dostat do Íránu. Ten naléhavě potřebuje modernizovat svoje vzdušné síly, za což se samozřejmě může odvděčit Pekingu (podobně jako již dříve v případě transferů dalších čínských zbraní) dodávkami ropy a zemního plynu.

Izrael by se tím ocitl v groteskní situaci, kdy by letectvo jeho hlavního protivníka provozovalo stíhačky, jež by bez přispění Izraele nejspíše nevznikly. A aby těch paradoxů nebylo málo, tak obě země dnes mají (ačkoli ze zcela jiných důvodů) zájem na tom, aby v Sýrii zůstal sekulární Asadův režim. Ten představuje pro Írán spojence, kdežto pro Izrael „známého nepřítele“, jenž znamená menší hrozbu než radikální sunnitští islamisté.

Objevil se i zajímavý postřeh, že stav, kdy se Izrael a Írán nacházejí v pozicích nesmiřitelných nepřátel, je z podstaty „nepřirozený“. Tím se vlastně odkazuje na plodnou spolupráci Izraele a šáhova Íránu proti arabskému nacionalismu. Problém je však bohužel v tom, že v politice mají pojmy jako „přirozený“ a „nepřirozený“ jen velice vágní význam, neboť o výsledku rozhodují konkrétní lidé a jevy, nikoli někým definovaná „přirozenost“.

Může být však zajímavé si představit situaci, kdy by v Íránu fungoval sekulární režim, nikoliv špatně kamuflovaná teokracie. Izrael a Írán by tak pravděpodobně stále byly dobrými spojenci a kooperovaly by proti sunnitskému extremismu. Vedle toho je ale také pravděpodobné, že by sekulární Írán (nesporná regionální velmoc) stejně usiloval o vlastní atomový arzenál a možná by se nakonec dostal do konfliktu s bohatými arabskými státy. Jak by se svět vlastně zachoval k sekulárnímu, avšak pořád vysoce ambicióznímu Íránu?

Pragmatické chování Izraele i tento myšlenkový experiment s Íránem zkrátka ukazují, že stále platí jakási geopolitická pravidla, která bývají (většinou) silnější než aktuální politické režimy či ideologie. Zahraniční politika mocností bývá diktována realismem, který někdy produkuje i velmi paradoxní výsledky. Velmoci, které podlehnou přílišnému idealismu (ne-li naivitě), pak za tento omyl obvykle zaplatí ztrátou vlivu. Typickým příkladem je samozřejmě politika USA vůči Střednímu Východu, a to nejen ta současná.

Íránský šáh padl i proto, že mu odepřela pomoc Amerika, v jejímž čele stál Jimmy Carter. Ten představuje určitý předobraz Baracka Obamy, který se dopustil téže chyby vůči autoritativním arabským režimům, což způsobilo velké oslabení pozice USA v regionu. Cartera pak vystřídal dynamický Reagan, kdežto o Obamovu nástupci se teprve rozhodne. Snad však vyvodí z chyb svého předchůdce podobné poučení jako Ronald Reagan.