Pánům od policie je třeba poděkovat

V kontextu všech těch mocenských výstřelků, které se v Praze odehrály během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, to může působit jako detail. Pražská FAMU rozhodla, že na protest proti brutálnímu porušování lidských práv čínským komunistickým režimem, jehož nejvyššího představitele Česko místy až servilním způsobem vítalo, vyvěsí na budovu školy tibetské vlajky. Stalo se. Na děkanát se pak dostavili pánové, kteří se představili jako kriminální policisté, zeptali se, jestli je s vyvěšením vlajek srozuměno vedení školy, dozvěděli se, že to tak je. Slušně se rozloučili a odešli. Prapory vesele vlály dál, vlají ještě dnes. Po nijak velkém dramatu přišel happy end, dalo by se říct.

Akademický senát filmové školy na situaci reagoval velmi důrazným protestem a není se mu co divit. Situace, kdy se představitelé státní moci dostaví na vysokou školu a – třeba zdvořile – se vyptávají, co že to za názory se na té škole vyjadřují (a vyvěšení vlajky je přece vyjádření nějakého názoru), je nemyslitelná. Nebo by vlastně měla být – nejenom pro nostalgiky po časech převratu z roku 89, kdy nedotknutelnost akademické půdy byla pro stávkující studenty velkým tématem. Pro zdraví společnosti je důležité, aby univerzity byly místem, kde je možné vyjadřovat bez zábran v podstatě jakékoliv názory, byť by neladily s ideologií či pragmatickými potřebami momentální politické moci, převládajícím názorem establishmentu vyučovaných oborů, různými formami „špinavé malé ortodoxie“ (Orwell), které třeba zrovna frčí. Součástí výbavy vysokoškolsky vzdělaného člověka by měla být i zkušenost ze střetu s názory, které jsou pro něj cizí, těžko přijatelné nebo třeba i zraňující a vlastní snahy vstoupit s nimi do nějaké polemiky a naopak schopnost vystoupit s vlastním stanoviskem v prostředí, kde nebudou automaticky přijímány.

Tenhle imperativ otevřenosti vychází nejenom ze vznešeně znějících ideálů, ale i z velmi praktických potřeb. Pokud má být nějaké prostředí skutečně plodné, lidé by v něm měli mít volnost říkat třeba i úplné pitomosti, neohlížet se na rameno po autoritě (formální i neformální) jestli to náhodou není nevhodné a nakonec pro jistotu držet pusu. Moje nevelká zkušenost s týmovou tvůrčí prací mě například poučila o tom, že bez té svobody hloupě plácat by nebylo možné udělat prakticky nic.

Představa univerzity jako místa toho svobodného řečnění, té „žvanírny“, kde si každý bez obav jede to svoje a vystavuje ho kritice jiných, jako kdyby vycházelo z módy. Nejenom kvůli sílícím autoritářským tendencím v nejvyšších patrech politiky. Poptávka po náhubku zaznívá i zezdola, západní univerzity včetně těch nejvýznamnějších, jsou v posledních letech místem, kde se prosazuje představa, že vysoká škola by mělo být akvárium „bezpečný prostor“, v němž psychická pohoda rybiček nesmí být narušována konfrontací s názorem, který by je mohl třeba nějak rozhodit.

Radikální skupiny, které ji prosazují, jsou značně agilní a odhodlané sahat po mocenských prostředky. Výsledkem může být jen vynucené mlčení a prohlubující se společenská neuróza, která postihuje i její vůdčí šiřitele a nedobře dopadá i na životy těch, jež by to prý mělo chránit. Svoboda akademické půdy je téma, které se dost možná i v Česku stane aktuálnější a vypjatěji diskutované než dnes. Ti pánové od policie, kteří zašli na FAMU, tedy zaslouží paradoxní poděkování za to, že nás na tu situaci začali připravovat.