Palach je tu s námi pořád, říká farář, který ho pohřbíval

Pětadvacátého ledna 1969 šel centrem Prahy smuteční průvod za Jana Palacha, který se devět dní předtím upálil na Václavském náměstí. Na fotografiích z čela průvodu hned v druhé řadě za rodinou a nejbližšími přáteli vyčnívá vysoký muž – evangelický farář Jakub Trojan, který Palacha tentýž den pochovával. Palachova maminka patřila k jeho sboru v Libiši u Neratovic. S Týdeníkem Echo hovořil Trojan o tom, proč ho pomyšlení na Palacha a jeho sebeoběť neopouští ani 46 let poté, z jakých zdrojů mohl Palach čerpat odhodlání a kdy jeho samotného definitivně opustily pochybnosti, zda měl Palachův čin smysl.

Jak jste se s Janem Palachem seznámil? Ve svých memoárech píšete, že jste ho poprvé viděl na Boží hod osmašedesátého roku u vás v kostele…

Ano, přišel na bohoslužby do Libiše, kde jsem byl tehdy farářem. Přišel se svou maminkou, která ovšem chodila častěji. A jak vstoupil do chrámu, zaujala mě jeho tvář. Byla taková oduševnělá. Když potom končily bohoslužby a on procházel dveřmi z kostela, kde já jsem se loučil s farníky, tak mě znovu zaujal. Měl totiž takovou poznámku, že ho strašně znepokojuje, jak se ten národ, celá společnost přizpůsobuje. Bylo pár měsíců po vstupu vojsk, a už se lidi, kteří ještě pár týdnů předtím byli jakoby velice odvážní, začali přizpůsobovat. To nelze přijmout, řekl. Něco by se s tím mělo dělat. A že faráři a církve by měli přispět k uvědomění lidí, aby národ kladl odpor tomu naprosto odsouzeníhodnému režimu. Znělo to od něj přesvědčivě – tím spíš, že mi povídal, že se pokouší přesvědčit i spolužáky, aby taky něco dělali.

Co jste mu odpověděl vy?

Byl to rozhovor ve farářskejch dveřích, tedy když se farář loučí s lidmi, kteří odcházejí z bohoslužby. Za Palachem už se tlačili další. Ten náš rozhovor bych odhadoval tak na dvě minuty. Za tu dobu jsem ho stačil vyslechnout a souhlasit s tím, co říká.

Jak velký ten kostel v Libiši je?

To je malý, toleranční kostel.

Myslel jsem to tak, jestli v něm bylo hodně lidí, a vy jste si Palacha přesto všiml.

Na ten Boží hod tam mohlo být tak padesát šedesát lidí. A jeho jsem nemohl přehlédnout. Jednak tam velká spousta mladých lidí nebyla, takže on patřil mezi řekněme deset mladých lidí po tom kostele roztroušených. Jednak on seděl přímo naproti kazatelně s maminkou, a co mě zaujalo, jak on se velice soustředěně díval nahoru a naslouchal vánočnímu kázání. To bylo vidět, jak je soustředěn. Takže to bylo 25. prosince a pak jsem se s ním setkal při pohřbu jeho strýce Ferdinanda Kostomlatského 15. ledna. Kostel byl ovšem plnej a já jsem ho tam nezpozoroval, ale potom mi to řekli ostatní, že tam byl. A den nato, 16., to udělal.

Celý rozhovor najdete v novém speciálu Týdeníku Echo 30 ROZHOVORŮ, který si můžete objednat zde.