Z Ukrajiny se mohou vracet bojechtiví radikálové

Svět takřka jednohlasně uvítal novou dohodu o příměří na Ukrajině. Jeden z jejích bodů mluví o odchodu všech zahraničních bojovníků, techniky a žoldnéřů, aniž by je konkrétně jmenoval. Rusko sice přiznává, že se bojů na Ukrajině účastní jeho občané, avšak zásadně je označuje za dobrovolníky, nikoli vojáky vyslané na rozkaz. Ruská (a proruská) média navíc tvrdí, že se na straně „kyjevských“ sil zapojují do bojů vojáci zemí NATO. Důkazem toho má být zachycení komunikace v cizích jazycích včetně angličtiny a polštiny.

Naprosto nepochybným faktem je, že se bojů na východní Ukrajině účastní mnoho osob, které nemají ukrajinské občanství. Pokud nyní pomineme Rusy (naprosto bez ohledu na to, zda tam přišli na rozkaz, nebo skutečně jako dobrovolníci), pak lze konstatovat, že se na obou stranách konfliktu objevil nemalý počet osob ze západní a střední Evropy. Tvrzení o „vojácích NATO“ jsou ale prakticky jistě nesmyslná, neboť největší část z nich tvoří dobrovolníci, jež k zapojení motivuje politická, resp. ideologická orientace.

Už na konci roku 2013, kdy ukrajinská krize začínala, se objevily první zprávy, že do událostí na náměstí Majdan zasáhly osoby ze zahraničí, převážně z řad západoevropské krajní pravice. S eskalací konfliktu se však začala situace na extremistické scéně komplikovat, protože kromě podpory nového režimu v Kyjevě se mezi evropskými extremisty zvedl odpor proti němu, což se pak odrazilo ve „válečné turistice“ na obou stranách konfliktu.

Cizinci v konfliktu

Již během anexe Krymu se na poloostrově objevili dobrovolníci ze Srbska, kteří (pochopitelně kromě Rusů) představují asi nejpočetnější skupinu cizinců na straně separatistů. Posléze k nim přibyli další radikálové, mj. z Polska, Maďarska, Česka, Slovenska, Francie či Španělska. Ale nezaháleli ani ti, kdo stranili nové vládě v Kyjevě, zřejmě také proto, že v ní (přinejmenším na počátku) měli určitý vliv ukrajinští nacionalisté. Evidentně ožila stará idea aliance evropských (neo)nacistů s ukrajinskými „kolegy“ proti Rusku.

Nejvíce pro-kyjevských extremistů zamířilo do řad praporu Azov, který je největší z množství dobrovolnických jednotek, jež vznikly na podporu nové ukrajinské vlády a zapojily se do bojů na východě země. V praporu Azov se tak objevili např. Italové, Francouzi, Švédové, Finové či Chorvaté. Ti posledně zmínění si zasluhují speciální zmínku kvůli tomu, že údajně žádají, aby mohli bojovat zejména proti nenáviděným proruským Srbům.

Na Ukrajinu se tak vlastně přenášejí i konflikty odjinud, což vedle Srbů a Chorvatů dokazuje i angažmá Čečenců, jejichž znepřátelené klany se na Ukrajině také postavily proti sobě. Zřejmě se tak do značné míry opakuje situace z konfliktu v Bosně, který byl rovněž poznamenán (byť se tomu u nás věnuje poměrně malá pozornost) účastí zahraničních dobrovolníků; jednalo se o Rusy na straně Srbů, západoevropské neonacisty na straně Chorvatů i arabské „mudžahedíny“ v ozbrojených silách muslimských Bosňáků.

Bosenský konflikt potom vyvolal vážný rozkol v řadách krajní pravice (resp. zmařil začínající „námluvy“ západoevropských neonacistů s těmi z Východu), což se teď kvůli Ukrajině v ještě vyšší míře opakuje. Tradičně smýšlející neonacisté pořád vidí hlavního nepřítele v Rusku, což je přivádí do řad praporu Azov a dalších „kyjevských“ sil, kdežto nová generace extremistů je ovlivněna ruskou geopolitickou teorií „eurasianismu“ a vnímá jakousi spřízněnost s Kremlem, a proto se logicky angažuje na straně proruských separatistů.

Jsou rizikoví jen mudžahedíni?

Co z případného návratu těchto elementů vyplývá pro evropskou bezpečnost? Nyní se nejvíce hovoří o riziku v podobě muslimských radikálů, kteří získají výcvik a zkušenosti v Islámském státu, ale měla by se věnovat pozornost i „válečným turistům“ z Ukrajiny. Dá se předpokládat, že pro mnohé šlo jen o záležitost image (aby se poté mohli chlubit, že „čichali střelný prach“), ale nezanedbatelná část se zapojila i do „ostrého“ boje.

Po skončení bosenského konfliktu se rovněž ozvala varování před podobnými „navrátilci“, ale nakonec se tento faktor na evropské extremistické scéně projevil minimálně, patrně i proto, že šlo jen o relativně malý počet osob, jejichž reálné bojové zkušenosti byly omezené. Zdá se, že případ Ukrajiny se odlišuje, neboť se celkově může jednat snad i o stovky občanů EU, z nichž část si přiveze jak větší bojechtivost, tak „akční“ zkušenosti.

Není vlastně až tak důležité, na které straně bojovali, protože od radikálních nacionalistů se dá každopádně těžko čekat pozitivní zapojení do evropské politiky. Evropská krajní pravice dnes cítí příležitost kvůli strachu z islamistů, a tak mohou „navrátilci“ z Ukrajiny znamenat cennou posilu. Doufejme tedy, že zpravodajské služby (včetně českých) využijí část svých zvýšených rozpočtů na sledování „válečných turistů“, jejichž angažmá v ukrajinském konfliktu by mohlo mít vážné důsledky pro bezpečnost západoevropských zemí.