Recept na výrobu „zločince“: mlátit pět dní a dodělat elektrošoky

Dvacetiletý Zelim se vrací z práce domů do uprchlického tábora v Inguššsku, kde žije se svojí rodinou. Je Čečenec. Místo, aby jel autobusem, zastaví si auto. Ozbrojení muži Zelima odvezou na policejní stanici. Tamní velitel ho přesvědčuje, aby zapálil obchod s alkoholem, vyhodil do vzduchu bar s prostitutkami nebo zabil ruské vojáky. Je přece správný muslim. Zelim odmítne.

„Bylo 27. dubna 2011, chystala jsem snídani a do domu vtrhli cizí muži,“ popisuje matka mladíka začátek příběhu, na jehož konci celá rodina utíká z Ruska do exilu v Norsku. „Nemohl se bránit, právě se modlil. Vzali ho každý z jedné strany.“ Maskovaní muži naložili jejího syna do automobilu Lada Priora.

„Začalo to hned, když jsme nastartovali. Praštili mě něčím kovovým do hlavy. Mlátili a mlátili a neřekli ani slovo,“ vzpomíná Zelim. Elektrické šoky. Dušení. Obušky. Nekonečné výhrůžky a bolest. „Vždycky, když jsem omdlel, polili mě vodou , abych se probral a nechali mě trochu odpočinout. Pak pokračovali. Na konci mi připevnili dráty přímo do pusy a pustili elektřinu. To mě skoro dodělalo,“ vypráví ve svém domě v Norsku. Po pěti dnech mučení je Zelim znovu na policejní stanici. Pak konečně přichází pomoc.

To je jen několik obrazů z dokumentárního filmu Zelimova zpověď. Na festival Jeden svět ho přijela představit jeho režisérka Natalia Mikhaylova.

Jak jste se dozvěděla o příběhu Zelima?

Potkala jsem ho náhodou v kanceláři moskevské neziskové organizace, kam jsem jela kvůli svému absolventském filmu. Chtěla jsem v něm zveřejnit některé podobné příběhy, upozornit na ně. Zelim tam byl a bylo cítit, jak z něj všichni mají respekt. Bylo to v únoru, deset měsíců po tom, co ho mučili. Ani nevím, jak jsme se dali řeči. Mluvili jsme celý den, vyprávěl mi toho hodně, ale nechtěl, abych ho točila. Cítil, že je to nebezpečné. Ale slíbil mi, že až se to změní, něco spolu natočíme. Pak jsme se rozloučili, ale já na ten příběh pořád musela myslet. V srpnu jsem zjistila, že Zelim dostal azyl v Norsku. Tak jsem si řekla, výborně, přišel náš čas.

Zelima unesli policisté a mučením ho chtěli přinutit, aby se přiznal ke zločinu, který nespáchal. Sama jste naznačila, že to není ojedinělý příběh. Tušil Zelim, co se s ním děje, když ho zadrželi?

On si byl jistý, že takové věci se dějí jenom lidem, kteří se něčím provinili. Nevěřil, že by zadrželi nevinného člověka. Podle něj má policie dělat jen správné věci. Došlo mu, že ho mučí, ale nevěděl proč.

Spousta lidí by se určitě vzdala a přiznala cokoliv, co mu podle vás pomohlo vydržet?

Myslím, že on prostě neumí lhát, Nikdy jsem nikoho takového nepotkala. A pak samozřejmě jeho víra – přesvědčení, že věci se dějí, protože se mají dít. Nemyslím si, že Zelim chtěl nějak vědomě bojovat proti systému. Prostě to byl jen obyčejný kluk, který nechtěl lhát. Nikomu, ani sobě. Ale teď, po tom co jsme udělali film a poskytl několik rozhovorů, je vidět, že skutečně chce, aby se něco změnilo.

Když Zelim v tom dokumentu vypráví, jak mu lámali páteř a mlátili ho do omdlení, zdá se až nepřirozeně klidný, bylo to tak po celou dobu natáčení?

Je to podle mě tou typickou kavkazskou mentalitou. Zkrátka neukazujete emoce. Stejné to vlastně bylo s jeho matkou. Taky mluvila, jako by vyprávěla banalitu, ale pak vidíte, že si přesně pamatuje, co měl její syn na sobě, když ho odtáhli. Ale Zelim má samozřejmě i nějaké následky. Nemůže spát, je dost roztěkaný, pořád zaměstnává mozek, aby zahnal vzpomínky. Ten stav by podle mě potřeboval psychoterapii, ale zatím nic takového nepodstoupil - jediným lékem je jeho víra, modlení je pro něj jako meditace.

Co teď Zelim v Norsku dělá? Chce tam zůstat, když je tam už i celá jeho rodina, nebo přemýšlí nad návratem domů?

Kvůli tomu, že to byl tak závažný případ, mu byl udělen status uprchlíka a mohl si pronajmout i dům. Není nijak zvlášť dobře vybavený, ale taky to není uprchlický tábor. I tak je to pro něj moc těžké. Jak říká v tom filmu - Norsko je sice krásné, ale Čečensko je mnohem krásnější. Rozumí ovšem tomu, že je to pro něj teď nebezpečné. Ví, že moc mluvil.

Hledá si práci?

Nejdřív se chce naučit jazyk. Kromě toho je teď dost zaneprázdněný rodinou. Je vlastně v dost zvláštní situaci, vzhledem k tomu, že je muž z Kavkazu. Stará se o děti, vodí je do školky, pomáhá v domácnosti. To není vůbec typické. Taky říkal, že by chtěl studovat. Prý chce být policista – dobrý policista. Ale za všeho nejvíc podle mě chce normální život.

Když byl Zelim po pěti dnech utrpení zpátky na policejní stanici, zásadně mu pomohla advokátka, tím, že kontaktovala jeho rodinu. Je to běžné, že právníci jsou v podobných případech „ti hodní“?

Myslím, že to byla docela obyčejná právnička. Podle mě ti policisté vůbec nepředpokládali, že se takhle zachová. Znali ji, pracovala s nimi dlouhodobě. Nevím, co ji přimělo to udělat. Ani nevím, jestli byl Zelim první, koho takhle viděla. Možná toho jen měla dost... opravdu nevím. Každopádně mi celý ten systém připadá trochu schizofrenní. Chtěli, aby se přiznal, a pak mu přidělí advokáta.

Existuje někdo, kromě neziskových organizací, kdo se snaží takovým zločinům předcházet nebo bránit? Existuje nějaká snaha o systémové řešení, nebo je to spíš na jednotlivcích, jako tomu bylo u této právničky?

Těžká otázka, jsou to hlavně neziskovky, které mají zájem říkat pravdu. A konkrétně Zelimovi pomohl také Junus-bek Jevkurov, což je prezident Ingušsska. Ředitelka organizace, která řešila Zelimův případ, Světlana Ganuškina, mu popsala celou situaci a požádala ho, aby se do případu vložil. On zařídil celé to vyšetřování. Nevěřil, že by se něco takového stalo, kdyby Zelim byl nevinný. I když, já si myslím, že když jste policista, nebo dokonce prezident republiky, pak samozřejmě víte, co se děje. Je ale třeba říct, že se Jevkurov alespoň trochu snaží. A pomáhá. Kdyby do toho nevstoupil, bylo by pro Zelima o moc těžší utéct. Třeba v Čečensku by se to nestalo, tam vládne Ramzan Kadyrov, a s ním není šance na nějaký dialog.

Může být Jevkurovův přístup signálem nějakého pozitivního vývoje v Ingušsku?

To nevím, v politice každý říká, jak je ta situace teď klidná. Podívejte se na Ingušsko, na Čečensko - není tu žádná válka, máme tu nové budovy a krásné mešity. Čečenci z Norska a Rakouska jsou postupně deportováni zpátky. V Evropě si prostě lidi myslí, fajn, není tam válka, pošleme je zpátky. Ale to je opravdu nebezpečné. Protože ti lidé nebudou mít klid, nebudou mít normální život. Vědí příliš hodně. Někdo je zase unese, buď policie nebo někdo pověřený vládou.

Možná je to kvůli tomu, že informace z tohohle regionu se moc nedostanou na veřejnost.

Ano, to je problém, že se o těch věcech nemluví. Zelim a jeho rodina jsou skutečně odvážní, že se pustili do tohohle boje. A má to samozřejmě dopad na celou rodinu, na přátele. Ve filmu třeba není, že když Zelima unesli a mučili, tak ti policisté přišli několikrát za jeho ženou s tím, že hledají bombu. Samozřejmě ji taky zbili. A byly u toho i jejich děti, všechno viděly. Zelim mi taky říkal, že unesli i jeho mladšího kamaráda, který za ním chodil do nemocnice. Ten už taky utekl ze země. Těch případů je opravdu hodně, jenže lidi se bojí mluvit. Většina nedojde ani k těm neziskovkám. A spousta lidí nepřežije.