Chovanec v čele odhodlaných bojovníků

Ministerstvo vnitra chce podle deníku Právo do zákona o bezpečnosti republiky explicitně zanést možnost, že v případě akce teroristů, útoku šíleného střelce a podobných událostí mohou proti pachatelům zasáhnout i občané, kteří u sebe budou mít legálně drženou zbraň. Z morálního hlediska se proti tomu asi nedá nic namítat. Člověk se může dostat do situace, která ho postaví před nutnost udělat nemyslitelné, kdy je najednou všechno na něm. Samozřejmě taky s aspoň minimálním rozmyslem, představí-li si člověk situaci, kdy se v čase nějaké děsivé kalamity rozhodne k akci nezávisle na sobě hned několik legálně ozbrojených občanů, vyjde mu z toho docela velká paseka. Ale to není to nejdůležitější.

Ministerstvo jako kdyby vycházelo z představy, že co je morálně správné, možná i potřebné, by zákon měl předjímat, popsat. Není to tak, domnívám se. Věřím, že člověk, který má tváří v tvář teroristovi šanci ho zastavit, zbraň a vnitřní sílu se o to smysluplně pokusit, to udělá i bez výslovné opory v zákoně. A samozřejmě by neměl být nijak postihován, když to udělá, naopak. Změna zákona přichystaná pro případ situace, která (mluvíme-li o teroristickém útoku) v téhle zemi naštěstí ještě nenastala, působí spíš jako výzva pro „nadržené“ střelce – mějte pistolky v pohotovosti a rozhlížejte se po vhodném cíli. Protože ono to tak funguje.

V něčem analogický, i když jistě extrémnější je případ mučení. Zajímavě o tom psal svého času americký novinář Mark Bowden (mimo jiné autor předlohy k filmu Černý jestřáb sestřelen). Je možné se domnívat, že existují ojedinělé případy, kdy je možné ho použít, třeba v tom známém „scénáři tikajících hodin“, který ovšem nenastává zdaleka tak často, jak se třeba domníváme. V Izraeli, kde hrozba útoku je každodenní realitou, v roce 1987 došli k tomu, že některé způsoby fyzického nátlaku na zadržené podezřelé z terorismu by za jistých okolností měly být povoleny, protože „někdy se to prostě udělat musí“.

Stalo se a po dvanácti letech od té praxe zase upustili, výrazně totiž stoupl počet případů, kdy bylo mučení použito svévolně. Došli k tomu, že i kdyby v některých případech bylo mučení oprávněné (pro někoho jistě nepřijatelná představa), nemělo by zároveň být legální. Ten, kdo se jej dopustí, by si měl být tak jistý nutností to udělat, že by měl být schopen kvůli tomu přijmout i možnost či jistotu, že se to bude vyšetřovat, že to bude muset vysvětlit zákonu. A je věc elementární důvěry v justiční systém, že se mu nechá volnost podobné extrémní případy posoudit bez přesných instrukcí (popis v zákoně nikdy nemůže být dostačující, vždycky kolem něj existuje nějaká šedá zóna). A při všech výhradách, které člověk k české spravedlnosti může mít, nedomnívám se, že by se vozila po člověku, který se v okamžiku nejvyšší nouze o něco pokusil. Tak proč to všechno? Napadá mě jediné racionální vysvětlení – potřeba úřadu a jeho šéfa ukázat svaly. Předvést se jako vůdce odhodlaných bojovníků.