1

Fašismus v Hamburku

Témata: , ,

Hamburk ve čtvrtek a v pátek vypadal jako ve válce. Na sobotu se předpovídalo jakési vyvrcholení. Protesty levicových aktivistů proti G20, schůzce předáků dvaceti velkých ekonomik, svým rozsahem a brutalitou překvapily politiky, novináře a ovšem tamní policii. Dvacet tisíc mužů v pohotovosti nestačilo, v pátek dopoledne šla z Hamburku po celém Německu úpěnlivá prosba o posily policejního sboru. Hořící auta, systematicky vysklívané výlohy, v pátek odpoledne už kolem 150 zraněných policistů, přičemž v tu samou dobu se policii podařilo zatknout na padesát demonstrantů. Poměr jeden zatčený na tři zraněné policisty má jistou výpovědní hodnotu o tom, kdo v těch pouličních bitvách tahá za kratší konec.

Jistěže takto hovadsky se chová jen menšina demonstrantů. (Při prvních násilnostech ve čtvrtek večer se z desetitisícového průvodu vydělila tisícovka zamaskovaných příslušníků „černého bloku“, která násilnosti rozpoutala.) Ale současně je tento argument z umírněnější levice poněkud licoměrný. Nikdy žádný radikální proud neexistuje v izolaci, sám proti společnosti, ale v měkkém přátelském obalu. O síle radikálů rozhoduje i to, kolik mají tichých sympatizantů. Dějištěm masových násilností ze strany krajní levice je Německo v nějaké míře už od osmdesátých let – „dny chaosu“ v Hannoveru a jinde (pohyblivém datum, většinou během léta) nebo v berlínském Kreuzbergu (v předvečer Prvního máje).

Při takovéto příležitosti levicoví politici rutinně odsuzují údajně nepřiměřený policejní zásah. Policisté si pak musejí vyslechnout, že svým chováním, svou přítomností zbytečně provokovali, místo aby se moderně starali o lámání hrotů. I tentokrát by se bez podobně neuvěřitelných výroků Zelených zřejmě německý veřejný život neobešel. Bezpečnostní expertka zelené frakce ve Spolkovém sněmu v pátek: „Bohužel kroky velení zásahu hamburské policie výrazně přispěly k eskalaci už tak napjaté situace.“

Týdeník Spiegel v čísle věnovaném G20 sestavil galerii sestávající z osmi plakátů krajní levice, která zve do Hamburku k přímé akci. Na obálce týdeník vyzývá čtenáře, aby i oni „radikálně mysleli a rozhodně jednali“.

A pak je tu jako obvykle otázka priorit. Po slavném vzedmutí roku 1968 prochází Německo posledních patnáct dvacet let jakousi druhou, zpožděnou vlnou honu na nacisty, rasisty a nacionalisty. Kdysi potřebná, skvělá věc postupně zmutovala v posedlost s jednoznačnými znaky hysterie. Hydra nacismu je nalézána všude a zasahuje se proti ní v zárodku.

Pokud to tedy aspoň trochu jde – když se před deseti lety vláda rozhodla zakázat malou neonacistickou stranu NPD, narazila u Ústavního soudu. Ukázalo se totiž, že vedení NPD je do té míry infikované agenty kontrarozvědky, že nelze určit, nakolik je protiústavní chování NPD původní a nakolik dílem spolupracovníků tajné služby.

Před dvěma týdny Spolkový kriminální úřad provedl po celé zemi současně 36 domovních prohlídek u lidí, kteří se provinili „nenávistnými“ poznámkami na sociálních sítích. Ministr vnitra tomu zcela vážně říká „akční dny“. První akční dny se konaly před rokem, tehdy policie vnikla po celém Německu do šedesáti bytů. Námitkám, že se tu státní aparát nebezpečně přiblížil orwellovskému ideálu, ministr oponoval pokrčením ramen: „Slova někdy předcházejí činům.“ Takže dnes je asi třeba předcházet slovům.

Nicméně lze aspoň bezpečně předpokládat, že část lidí, jimž teď do bytu přišla policie, skutečně jsou rasisté, nebo dokonce neonacisté. Ale můžeme to říci o Alternativě pro Německo, straně, která zhruba zastává pozice, jaké před dvaceti lety zastával tehdejší kancléř, nedávno zesnulý a všemi velebený Helmut Kohl? Nemůžeme, a přesto AfD od svého vzniku čelí útokům vedeným pod heslem boje proti nacismu. Stalo se něčím téměř normálním proti této straně nejen pořádat občanské protesty, kdekoliv si dovolí schůzovat, ale taky zastrašovat hoteliéry nebo hostinské, když jí k tomu poskytnou prostor. Jsou známy případy, kdy šikana hostinského vedla k zavření krámu. Útoky na AfD často končí ničením majetku, aut, soukromých bytů, kanceláří strany, a podílejí se na nich levicoví extremisté z Antify za benevolentního přihlížení mainstreamu.

V Hamburku jsme začali, v Hamburku skončíme. Na tamní univerzitě bundeswehru musel nedávno ze zdi dolů obraz Helmuta Schmidta, bájného kancléře, sociálního demokrata, který byl ovšem za války důstojníkem wehrmachtu, a univerzita nesoucí jeho jméno si Schmidta docela pochopitelně zarámovala ve vojenské uniformě, té jediné, kterou kdy oblékal. Bizarní příhoda byla součástí čistek v armádě, avizovaných před dvěma měsíci ministryní obrany Ursulou von der Leyenovou.

Spouštěčem bylo zatčení jistého Franka A. ve Vídni na letišti s nelegálně drženou pistolí. Následně se ukázalo, že muž vede dvojí život: je nadporučíkem společné německo-francouzské brigády, současně se registroval u německých úřadů jako běženec ze Sýrie (otázku kompetence migračních úředníků teď nechme stranou). Muž je podezřelý z pravicově extremistických sklonů a z toho, že plánoval atentáty na politiky. Měl to dělat ve skupině, spolu se dvěma kolegy z bundeswehru. Ministryně v reakci bundeswehru atestovala „postojový problém“ a generalitě vytkla malou bdělost. V kasárnách po celé spolkové republice se konaly – opět – prohlídky. Na to, že bundeswehr čítá 250 tisíc vojáků, výsledek nic moc: 40 „nálezů“, většinou memorabilie z války, třeba vlajka Červeného kříže, která visela v Berlíně, když ho v dubnu 1945 dobývala Rudá armáda. Mezitím soud jednomu z trojice údajných spiklenců přerušil trestní stíhání, hnědé spiknutí v armádě tedy sestává ze dvou podezřelých a další redukce počtu podezřelých není vyloučena.

K čemu celá ta směšná posedlost vede? Společnosti, která vyhání dávno zdechlého ďábla, nezbývá pak čas na jiné, akutnější podoby fašismu, islámský nebo právě levičácký. Problém s prioritami má dnes Německo, ale v méně vyhraněné podobě skoro celý Západ.

/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.