Z ANO se stala trvalka

Přízeň značné části českých voličů ke hnutí ANO je, zdá se, neotřesitelná a trvalá. Podle posledního průzkumu CVVM z konce minulého týdne by ve volbách získalo 29,5 procenta hlasů, oproti poslednímu šetření trochu propadlo, pořád je to ale suverénně nejvíc. Preference stran pravicové opozice se navíc dál válí někde na dně, nejeví tendenci k nějakému odrazu. Víc jak půldruhého roku po ustavení kabinetu to přitom koaliční vlády mívají u voličů všelijaké, už se stihly okoukat, provést nějaké nepopulární kroky, jejich představitelé se se tu či onde zesměšnili nebo ztrapnili. Hrává to ve prospěch opozice, jež tou dobou koalici v průzkumech hodně zblízka dýchá na záda, případně ji předstihuje. Ne tak v současném Česku.

Volební úspěch Babišova hnutí mohli někteří komentátoři (včetně autora těchto řádků) vnímat s jistou mírou skepse, byla tu možnost, že "tekutá" naštvanost, která je vynesla do Sněmovny a do vlády, bude zase rychle zklamána, přelije se jinam. Věru to tak zatím nevypadá. Andrej Babiš a jeho politický projekt docela pravděpodobně vydrží. Došlo přitom už i na nějaká ta zesměšnění či ztrapnění se, vyšly najevo nejrůznější podivnosti, mnohokrát a někdy i dost přesvědčivě byla formulována teze o nebezpečí oligarchizace politiky, která principiálním způsobem ohrožuje demokracii. Moc to nefunguje.

Jistě, hnutí ANO pomáhají i s ním nesouvisející okolnosti - dobrý stav ekonomiky a naprosto tristní stav opozičních sil. Babišův přímý a nemalý vliv v mediálním světě, řekněme, zrovna neškodí. Možná ale existuje nějaké hlubší souznění mezi oligarchovým uskupením a významnou částí voličů. Je oslovená konceptem technokratické vlády, o němž ANO rádo mluví. Vnímá, že magnát pro ten svůj projekt politiky nepolitiků a proti establishmentu, získal lidi tak či onak etablované.

Babišovo hnutí tak v očích elektorátu působí jako neextrémní a rozumné, ne nějaká výstřední parta typu Věcí veřejných. Zároveň ale uspokojuje poptávku po ostrých a lidově formulovaných odsudcích, třeba v pohledu na uprchlickou krizi, jeho předseda výrazně souzní s většinovým českým názorem. ANO a jeho předsedovi se ve spolupráci s se spřízněnými osobnostmi daří udržovat dojem, že je vším - vládou i opozicí, politiky i nepolitiky, technokraty i hlasem lidu, mít všechny názory na všechny problémy a vyvolávat přitom dojem, že se nezabývá podružnostmi. Třeba dědictvím minulosti a souvisejícími morálními otázkami. Naplňuje poptávku po primitivním pragmatismu, politickém perpetuu mobile, motoru, který nebude poháněný nějakou ideou, konkrétní představou, kterou se stejně nikdy nepovede naplnit, ale jen vůli po moci, její údržbě a růstu. Po všech skandálech a trapnostech "starého režimu" lidé zřejmě ocení moc, o níž příliš nevědí, mimo jiné taky proto, že se o ticho dokáže postarat. Zřejmě se proto smíří s tím, že ta moc bude ledacos vědět o nich.