Nový účet sovětské okupace: 402 mrtvých Čechoslováků

Kolik obětí zanechala sovětská okupace Československa? Jen v roce 1968 zemřelo vinou sovětských vojáků 135 Čechů a Slováků. Historici Prokop Tomek a Ivo Pejčoch ale tvrdí, že k nim je třeba přičíst i mrtvé z dalších dvou dekád. Tehdy bylo „spřátelenou“ armádou zabito 267 dalších lidí, většinou šlo ale o dopravní nehody. Přestože havárie z větší části zavinili Sověti, normalizační režim často postihoval jejich oběti.

Necelé dva týdny po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyrazila čtveřice kamarádů z Prahy k rakouské hranici. Dva z nich, Luděk Pokorný a Martin Vonka, chtěli uprchnout na Západ. Jan Fišer, třetí z party, jim nabídl, že je na „čáru“ odveze autem svých rodičů. Trojici doprovázel Luděk Hájek. Všem bylo kolem dvaceti.

Na hraničním přechodu se však ukázalo, že hoši si ve zmatku doma zapomněli pasy. Pohraničníci je odmítli pustit dál. Čtveřice se tedy vracela zpátky do Prahy. Byla noc. U Benešova ale došlo k tragédii. Fišerův renault ve tmě narazil do neosvětleného návěsu, na který sovětští vojáci právě nakládali tank.

Luděk Hájek zemřel na místě. Luděk Pokorný a Martin Vonka po převozu do nemocnice. Přežil pouze Jan Fišer. Jenže když se vojáci pokoušeli vrak zaklíněný do návěsu vyprostit, ovázali zničené auto ocelovým lanem a táhli náklaďákem ven tak nešikovně, že Fišerovi utrhli ruku v rameni…

To ale nebylo všechno. Přestože okupanti na benešovské silnici porušili snad všechny myslitelné předpisy, pozdější soud označil za viníka nehody přeživšího Fišera a vyměřil mu čtyřletý podmíněný trest. Invalida byl amnestován teprve po roce 1990.

Tisíce těžce zraněných

„Bratrovi hráli při pohřbu státní hymnu a pracovnice motolského krematoria nám později řekla, že kvůli tomu měli průšvih,“ řekla deníku ECHO24.cz sestra Luďka Hájka Dagmar Čujanová. Protože její bratr byl vášnivý volejbalista, hrál se v roce 1970 v Praze-Podolí na jeho počest Memoriál Luďka Hájka. Další ročník už normalizační úřady nepovolily.

Příběh popsali Prokop Tomek a Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu, kteří právě vydávají publikaci Černá kniha sovětské okupace. Případ se udál ještě v roce 1968, kdy většina obětí sovětských vojáků byla zastřelena nebo jinak zabita při pouličních střetech. Při nehodách, podobně jako Luděk Hájek, umírala většina lidí od roku 1969. Od 1. ledna 1969 do 25. června 1991 zahynulo při střetech s vozidly okupantů 248 československých občanů. Tři lidé zemřeli při vyhlídkovém letu, na který je pozvali sovětští piloti. A sovětští vojáci šestnáct dalších lidí zavraždili.

Téměř všechny tyto případy zdokumentovali Tomek s Pejčochem ve své knize. Historici zdůrazňují, že součtem mrtvých výčet škod zdaleka nekončí. Tisíce lidí utrpěly těžká zranění, často s celoživotními následky. Viníci nehod často nebyli potrestáni.

Skandální vyšetřování

V lednu 1984 otřásla obcí Debř nad Jizerou u Mladé Boleslavi nehoda sovětského obrněného transportéru. Ten vjel ve značné rychlosti v koloně dalších vozů na most přes Jizeru, narazil do vozidla před sebou, byl odvržen stranou a zřítil se z mostu. Strhl sebou po mostě se procházející sedmnáctiletou Petru Řezníkovou. Transportér dívku, která se nedávno vdala a byla v jiném stavu, na místě usmrtil a jejího muže, který šel s ní, těžce zranil. Nikdo ze sovětské posádky nebyl potrestán.

Jiná tragická nehoda se odehrála jen o čtvrt roku dříve na silnici z Liberce na Mladou Boleslav. Trabant Combi Jaroslava Vančury z Liberce narazil ve tmě do neosvětleného sovětského obrněného transportéru odstaveného přímo na frekventované vozovce. Vančurova šestadvacetiletá manželka Marta zemřela okamžitě. Těžce zraněn byl i jejich tříměsíční syn. Dítě se bohužel nepodařilo vyléčit – zemřelo po dalším půlroce v nemocnici. Jaroslav Vančura těžká poranění přežil.

Historici označují průběh vyšetřování i následný rozsudek za skandální. Ten zněl: „Předmětnou nehodu zavinil řidič vozidla Trabant Jaroslav Vančura tím, že na silnici I. třídy narazil do odstavených a neosvětlených transportérů BTR.“ Soud tedy uznal, že předpisy porušili vojáci, vdovec, který přišel i o dítě, byl ale odsouzen k měsíčnímu podmíněnému trestu.

Utajená smrt

„Drtivou většinu nehod způsobili sovětští vojáci,“ uvádějí historici Tomek s Pejčochem a dodávají: „Významným faktorem byly malé řidičské zkušenosti sovětských vojáků. Řidič pocházeli mnohdy z odlehlých částí SSSR a nebyli asi zvyklí na hustý provoz ve střední Evropě.“

Smutný byl osud Jaroslava Pánika z Prahy. Skladník, který byl v roce 1962 odsouzen k pěti letům za údajné vyzvědačství ve prospěch západního Německa (propuštěn byl po půlce trestu) se 28. srpna 1968 rozhodl emigrovat. Při cestě do Rakouska ale auto, v němž seděl, rozdrtil u Českých Budějovic sovětský obrněný transportér. Ve voze zahynul i Pánikův kamarád Luboš Stojec, který řídil. Pánikova sestra se smrt svého bratra rozhodla utajit před jejich starými rodiči v obavě, že by jeho skon neunesli. Vystrojila tajný pohřeb a pozvala jen pár nejbližších. Rodiče Jaroslava Pánika žili až do své smrti (v roce 1981 a 1983) v domnění, že jejich syn žije v Kanadě a nesmí psát, aby je nevystavil perzekuci Státní bezpečnosti.