‚Uprchlíci v Idomeni si mě spletli s Merkelovou. Trochu mě tím urazili‘
UPRCHLÍCI V ŘECKÉM IDOMENI
ROZHOVOR
Zavřené hranice s Makedonií a dohoda mezi Evropskou unií a Tureckem připravily uprchlíky v řeckém Idomeni o poslední špetku naděje. V improvizovaném uprchlickém táboře musí přespávat v promoklých stanech a na jídlo musí čekat i několik hodin. Přesto se snaží udržet si dobrou náladu. „Můj nejhorší zážitek byl, když si mě spletli s Mutti Merkelovou,“ říká v rozhovoru pro ECHO24.cz česká aktivistka Eva Zahradníčková, přítelkyně pobodaného muslima z Prahy, která běžencům v Idomeni pomáhala.
Řekové v pondělí začali vracet migranty z řeckých ostrovů zpátky do Turecka. Vy jste se z Idomeni vrátila tento pátek, tedy několik dní poté. Jaká nálada panovala mezi uprchlíky v posledních dnech?
Musím říct, že se to dost zhoršilo. Během mé minulé návštěvy před několika týdny sice taky nikdo neskákal nadšením, ale ti lidé měli alespoň nějakou naději. Naději, že se dostanou dále do Evropy, kde mají v mnoha případech příbuzné. Poté, co začala platit dohoda mezi EU a Tureckem, je však veškerá naděje opustila. Makedonci navíc v poslední době přestali vpouštět do země i Syřany a Iráčany, kteří skutečně prchají před válkou.
Rozumím. Hranice jsou teď zkrátka uzavřené pro každého.
Záleží, jak se to vezme. Kdo má dostatek peněz, ten vždycky sežene ochotného Makedonce, který ho propašuje přes hranice. I proto si myslím, že uzavření hranic nemůže být jediným řešením. Kdo ale pašerákům nemá čím zaplatit, tomu nezbývá než zůstat v Idomeni nebo jiném táboře u řecko-makedonských hranic.
Jak na uprchlíky a další migranty reagují obyčejní Řekové?
Musím se přiznat, že Řekové mě stále nepřestávají překvapovat svým otevřeným a bezstarostným přístupem. Je potřeba zdůraznit, že tábor v Idomeni je jen jedním z mnoha. Menší či větší stanová městečka najdete prakticky u každé benzinové stanice. Místy je to dost komické, protože jsem třeba viděla, jak si uprchlíci rozdělali oheň v těsné blízkosti zásobníku s palivem. Když to Řekové viděli, pouze nad tím pokrčili rameny a benzínka fungovala dál, jako by se nic nedělo.
To působí docela nezodpovědně…
Řekové takoví jsou. K uprchlíkům přistupují dost benevolentně, ale nemají úplně organizační schopnosti. Na jedné straně uprchlíkům všemožně pomáhají a vycházejí jim vstříc, na druhé straně doteď nebyli schopní v Idomeni, kde je několik tisíc lidí, zajistit více než tři vodovodní kohoutky.
A jak spolu vycházejí uprchlíci navzájem? Počítám, že půjde o pestrou směsku národností.
Mezi uprchlíky jasně převažují Syřané. Dále je tam dost Iráčanů a Afghánců, místy se objeví nějaký Pákistánec či Peršan. Vycházejí spolu relativně dobře. Přistupují k tomu tak, že jsou všichni ve stejném životním průšvihu, takže nemá smysl nějakým způsobem se selektovat. Jediní Kurdové se v době mé návštěvy drželi trochu stranou. Měli zrovna nějaký svůj svátek, tak asi chtěli mít klid.
Existuje v táboře nějaká hierarchie?
Záleží jak se to vezme. Například jsem se seznámila se Syřanem jménem Samer, který se dříve živil jako lékař v Damašku. Ten byl v táboře už několik měsíců, takže měl určitou autoritu – byl cosi jako lídr v jedné části tábora. Například dohlížel na přerozdělování jídla, aby se spravedlivě dostalo na všechny. Z tábora se stalo cosi jako malé městečko. Je to takový hip-hop kemp. Každý tam má nějakou roli. Nějaké ženy třeba vaří, jiné hlídají děti.
Získala jste během pobytu v Idomeni nějakou negativní zkušenost s uprchlíky?
Musím se přiznat, že když jsem tam přijela poprvé, měla jsem trochu strach. Nakonec se ale ukázal jako zbytečný. Nejhorší, co se mi stalo, bylo to, že si mě uprchlíci v jednu chvíli spletli s paní Merkelovou. Všichni si mě začali fotit s tím, že přijela Mutti Merkel. V tu chvíli jsem doufala, že pořádně nevědí, jak paní Merkelová vypadá, protože jinak by mě trochu urazili. Pak jsem jim to ale vysvětlila a oni pochopili, že já paní Merkelová opravdu nejsem. Byli z toho trochu zklamaní.
Čím si vysvětlujete, že si vás spletli?
Ti lidé už si zvykli, že tam čas od času přijede nějaká celebrita nebo současný či bývalý politik, aby se podíval, jak to tam vypadá. Zkrátka vždycky někdo přijede, vyfotí se s uprchlíky, pokusí se poukázat na kritickou situaci v táboře a zase odjede. Uprchlíci už se to naučili brát s nadhledem.
Vy jste se z Idomeni vrátila tento pátek. Funguje na místě nějaký stálý tým dobrovolníků?
Mají tam pobočku Lékaři bez hranic, ale jinak se dobrovolníci pořád střídají. Já se tam rozhodně chystám vrátit co nejdříve. Rádi bychom tam otevřeli školu, abychom těm dětem, které teď tvoří podstatnou část obyvatel tábora, dali alespoň nějakou naději. Ptali jsme se kvůli tomu i řeckých policajtů. Ti nám řekli, že je jim to jedno a že budou rádi, když uprchlíkům zajistíme nějakou zábavu.
Vy sama žijete s muslimem, kterého letos v lednu pobodali neznámí útočníci poblíž vašeho domu v Praze. Jak se mu nyní daří?
Můj přítel už je nyní opět zdravý. Taková událost samozřejmě člověka nějakým způsobem poznamená, ale věřím, že nyní je psychicky i fyzicky v pořádku. Akorát se mu stala trochu nemilá příhoda, když jsme teď jeli do Řecka. Když totiž Maďaři na hranicích viděli v jeho dokumentech místo narození Damašek, nechtěli ho pustit přes hranice. Začali říkat něco o tom, že máme kontaktovat ambasádu, abychom mohli jet dál, tak se nakonec rozhodl vrátit domů. Jinak se mu ale daří dobře.
