Covid rozevřel pomyslné nůžky mezi zaměstnanci a OSVČ. Vyšší odvody by rozdíl ještě zvětšily

Vláda v čele s ODS a jejím ministrem financí Zbyňkem Stanjurou na veřejnost opatrně vypouští možné návrhy, jak zasáhnout do daní a důchodů. Jedním z velmi třaskavých je zvýšení povinných odvodů pro OSVČ, tedy nepřímé zvýšení daně z příjmu, kterému jsme se již věnovali zde či zde. Velmi vysoko u nás daníme práci, mnoho zaměstnavatelů se proto snaží na zaměstnancích ušetřit a nenabízí jim hlavní pracovní poměr. Zároveň se často poukazuje na to, že OSVČ si často platí jen ty nejnižší zálohy na pojistné, a proto na ně svým způsobem zaměstnanci doplácí. A to, že živnostníci se musejí chovat solidárněji a odvádět do penzijního systému více, je také argument části vládních poradců.

Pokud by živnostníci platili odvody na stejné úrovni jako zaměstnanci, jednalo by se pro ně o výraznou změnu. Pro letošek platí pro sociální pojištění u hlavní činnosti 2944 korun, u vedlejší pak 1178 korun. A podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí si dvě třetiny živnostníků platí jen minimální pojistné. Což Národní ekonomická rada vlády a někteří poradci premiéra Fialy považují za nespravedlivé a neudržitelné vzhledem k fungování penzijního systému. A vláda vyšší odvody pokládá za jedno z relevantních řešení, a to i přesto, že se zavázala nezvyšovat daň z příjmu. Občanští demokraté navíc mohli tradičně počítat s tím, že mezi jejich voliči jsou široce zastoupeni právě živnostníci a podnikatelé.

Ekonom z Metropolitní univerzity a člen NERV Dominik Stroukal vidí celou situaci, jak sám říká, jednoduše. „Pokud vláda chce udržitelné důchody, pak musí buď snížit důchody, nebo zvýšit odvody. Jinak bychom si nyní dopřávali důchody na úkor budoucích generaci. A je jasné, že nižší důchody nikdo nechce, takže kdokoliv volá po důchodové reformě, tak volá po vyšších odvodech,“ řekl redakci Echo24.

Podle něj jsou vyšší odvody OSVČ a zvýšení věku odchodu do důchodu jediná možná opatření, jak snižovat hluboký státní deficit. „Někde je to snadné, například omezením předčasných důchodů nebo valorizací vymknutých z kloubů, ale to jsou spíše drobné. Opravdu velké peníze se dají najít jen u vyššího odchodu do důchodu nebo u vyšších odvodů OSVČ. Pokud se k tomu však vláda rozhodne přistoupit, tak hlavně ať to není to jediné, co udělá. Je to i závěr Národní rozpočtové rady, tedy že těch kroků musí být ideálně mnoho najednou,“ tvrdí Stroukal.

„Anebo můžeme ukročit stranou a přestat si hrát na důchodový účet a můžeme důchody z části platit z daní. Dle mého by to ale jen otevřelo dveře populismu. Dovedu si představit, jak se politici předhání, kdo z daní dá více důchodcům. Ne že by se to tedy nedělo už dnes, ale byla by to jen další munice,“ dodává k tomu Stroukal.

„I když se živnostník vzdá nároku na důchod, služby státu hradit musí“

Také podle ekonomické poradkyně premiéra Heleny Horské čísla hovoří jasně. „OSVČ zatím do systému odvádí méně, než z něj budou potenciálně čerpat. Za současného stavu se bohužel nepodílí na mezigenerační solidaritě. OSVČ, jejichž počet odpovídá 12 procentům všech pojištěnců, se na celkovém výběru pojistného podílí jen cca šesti procenty. Mezigenerační solidarita leží na bedrech zaměstnanců a zaměstnavatelů, tedy firem. Těch OSVČ, kteří přispívají do systému více než jen minimálními odvody, je velmi málo. Argument, že od „státu nic nechci“, je falešný. Z daní a pojistného se platí nejen důchody, které se čím dál tím víc propadají do dluhu, ale i zdravotnictví, školství, prostě všechny veřejné služby. I kdyby se živnostník vzdal svého nároku na důchod, z něčeho se sociální, zdravotní a další služby hradit musí,“ říká Horská deníku Echo24.

Horská uznává, že živnostníci nesou riziko podnikání a nemohou spoléhat na zaměstnavatele. Otázkou je ale podle ní míra odvodového zvýhodnění živnostníků oproti zaměstnancům.

„Demonstrujme si to na příkladu drobného podnikatele, třeba zelináře. Zelinář-zaměstnanec s hrubou mzdou okolo 1,25 milionu korun ročně odvede na dani a pojištění přes půl milionu. Zelinář-živnostník s paušálem 80 procent necelých 76 tisíc za rok. Zelinář-živnostník tak odvádí na daních a pojistném pouhých 15 procent toho, co zelinář-zaměstnanec. Při příjmech do půl milionu je tento rozdíl výrazně nižší, zhruba 37 procent. S růstem příjmu, od 1,25 milionu ale klesá na oněch 15 procent,“ vypočítává Horská.

Premiérova poradkyně si pak myslí, že snížením rozdílu mezi zatížením zaměstnanců plus firem a OSVČ by se po odeznění šoků, při příznivém ekonomickém vývoji a stabilizaci veřejných financí mohlo dojít k alespoň mírnému snížení odvodů, které zaměstnavatelé musí platit za své zaměstnance.

„Popřípadě podpořit společenskou zodpovědnost firem prostřednictvím dobrovolných příspěvků svým zaměstnancům na důchody, prevenci, léčení či vzdělání, které by mohly rozšířit stávající paletu daňově zvýhodňovaných zaměstnaneckých benefitů, jejichž atraktivita je na vzestupu,“ tvrdí Horská.

Naopak pro nezvyšování povinných odvodů OSVČ vidí důvody ekonom Petr Bartoň působící ve společnosti Natland a také v CEVRO Institutu. Ten argumentuje mimo jiné výhodami, které na rozdíl od lidí v zaměstnaneckém poměru OSVČ nemají. Ať už je to dovolená, vyšší nemocenská nebo různé benefity a příplatky například za přesčasy či práci o víkendu. A pomyslné nůžky mezi zaměstnanci a OSVČ se podle něj ještě více rozevřely během covidu.

„Jediným řešením není povinné odvody zvyšovat. Více motivující by bylo zvýšit zásluhovost státních důchodů. Jinými slovy, pokud OSVČ přispívala méně než zaměstnanec, pak by měla být také vyplácena méně. To by namotivovalo OSVČ buď k vyšším ,dobrovolným´ příspěvkům, nebo k jejich spoření bokem. Nespravedlnost tedy není nutně v tom, že nyní zaměstnanci přispívají více, ale spíše v tom, že OSVČ ,příliš mnoho dostávají‘ na důchodech vzhledem k jejich nižším příspěvkům,“ řekl deníku Echo24 Bartoň a dostává se tak do rozporu s tím, co tvrdí Helena Horská.

„Pokud by se tedy mělo něco měnit, tak naopak v opačném smyslu. Covid zvýšil výhody pro zaměstnance, oproti mnohem postiženějším a státem méně odškodněným OSVČ, takže navrhovaný trest v podobě vyšších odvodů by tento covidový rozdíl ještě více rozevřel. Vlády Evropy a světa si za pandemie osahaly, jak jednoduché a líbivé je vyplácet nepracující zaměstnance z peněz našich dětí, a budou v tom v ještě vyšší míře pokračovat při jakémkoli náznaku zhoršení hospodářské situace. Na sklonku covidu si česká vláda zavedla možnost spouštění kurzarbeitu, a nyní jen čeká na příležitost jej spustit, ať lokálně či celostátně. To je další zvýhodnění zaměstnanců proti OSVČ,“ tvrdí Bartoň.