Co je svoboda řeči? A proč je nesnadné dát jí smysl

Americký historik literatury Stanley Fish nazval jednu ze svých nejvlivnějších knih There’s No Such Thing as Free Speech (Nic takového jako svoboda řeči neexistuje). Každý slovní projev vždy patří do nějakého politického kontextu, je „pod napětím“, k něčemu podněcuje, naráží na odpor. Předpokladem srozumitelné řeči jsou zamlčené stipulativní definice, které stanovují, co budeme v dialogu považovat za samozřejmé („Tyto pravdy považujeme za samozřejmě dané,“ čteme v preambuli k americké Deklaraci nezávislosti). V proslulém spise na obranu svobody řeči Johna Miltona Areopagitika (1644) najdeme tuto pasáž: „Jistě chápete, že když mluvím o toleranci a svobodě projevu, nemám na mysli katolíky. Ty totiž musíme vyhladit.“

Vyloučení některých kategorií lidí z práva být částí obce svobodné řeči je samozřejmým předpokladem každého diskurzivního pole, v každém narážíme na bariéru, kterou mlčky respektují všichni uživatelé „práva vzít si slovo“. I když by dnes většina z nás neřekla „Nemám na mysli katolíky“, ale třeba „Nemám na mysli ty, kdo připisují díl viny za válku na Ukrajině unipolární zahraniční politice USA, antisemity, pedofily či šiřitele dezinformací a spikleneckých teorií“. Třídní nepřátelé nemají žádná práva, říkalo se za mého mládí.

Soubor předem daných stipulativních definic nazvěme režim diskurzu. Je to bariéra, která chrání „legálně“ veřejný diskurz před určitými kategoriemi lidí, jejichž sdělení nesmějí rezonovat ve veřejném prostoru. Například dnes jsou preventivně vylučováni z veřejného diskurzu lidé, na které bylo uvaleno podezření, že jejich řeč není vedena „vůlí k pravdě“, ale úmyslem „rozvracet společnost“.

V důsledku rostoucí nerovnosti a ekologické krize politické elity liberálnědemokratických systémů ztrácejí legitimnost, a degradují proto na pouhé oligarchie. Oligarchizace demokracií vyvolává stále iracionálnější reakce, masivní vlny dezinformací a konspiračních teorií, které vládnoucí třída shrnuje pod nálepku „populistická hrozba“ a vyváží na skládku informačního odpadu jako „patologický důsledek expanze sociálních sítí“, jako by právo na veřejné užívání rozumu nebylo i právem na veřejné užívání nerozumu.

Jak funguje režim řeči, ukazuje třeba český mainstreamový diskurz o válce na Ukrajině nebo v Gaze. Na skládku komunikačního odpadu jsou tu vyvážena preventivně ostrakizovaná hlediska univerzitních profesorů a publicistů, kteří si myslí, že válka je plodem unipolární zahraniční politiky USA, jako jsou třeba John Mearsheimer z Chicagské univerzity, Jeffrey Sachs z Kolumbijské univerzity či novinář Scott Horton (kniha Provoked: How Washington Started the New Cold War with Russia and the Catastrophe in Ukraine). I realistická koncepce světového řádu Henryho Kissingera je oznámkována jako „samozřejmě“ překonané myšlení starce a kritici role Izraele v nekonečném konfliktu s Palestinci zase jako „samozřejmě“ antisemité (na knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 2023 byl ostrakizován pískotem i Slavoj Žižek). Tito lidé nejsou ani „prokremelské krysy“, ani „antisemité“, jen myslí v kategoriích multipolární teorie světového řádu.

Co je svoboda slova? Svobodou slova označme provizorně právo odhalit a odmítnout „samozřejmé“ předpoklady diskurzu – jeho režim. Odmítnutí režimu řeči nemusí být nutně výsledkem argumentace, ale třeba citového zbloudění, nálad nebo i náhlé změny morálního cítění, svoboda slova se vztahuje i na city.

Mezi hegemonií a dominancí

Hranice režimu řeči vymezují a střeží „Velcí Druzí“ (třeba zákony, tradice nebo církev); svoboda řeči začíná až v okamžiku, kdy ty hranice vědomě překročíme a začneme jim rozumět jako hranicím dočasné hegemonie jedné vládnoucí třídy.

V dokumentu Žižek! Astrid Taylorové je scéna, v níž Žižek vysvětluje obsah své knihy The Puppet and the Dwarf (Loutka a trpaslík, název je narážkou na první tezi o filozofii dějin Waltera Benjamina, podle níž filozofa v této disciplíně vede jako loutku skrytý trpaslík – teolog) halasnému americkému moderátorovi Barrymu Nolanovi (show Nitebeat na CN8), který knihu uvádí slovy „Je to nejkomplikovanější kniha, jakou jsem se kdy pokoušel přečíst.“. Žižek na to odpovídá, že jeho úmyslem bylo naopak udělat psychoanalýzu (lacanovskou) všem přístupnou, a dává jednoduchý příklad: „Představme si autoritářského otce, který jedná se svým synem podle pravidel výchovy staré průmyslové modernosti. Zavolá si syna a řekne mu: Zítra jedeme na návštěvu k babičce, ať chceš, nebo nechceš, pojedeš, a žádné řeči! Naproti tomu postmoderní svobodomyslný otec řekne, že syna nenutí, když nechce, nemusí jet, ale že přece ví, jak moc ho babička má ráda a jak bude zklamaná, když nepřijede.“

První typ diskurzu je příkladem dominance, druhý hegemonie; první je založen na zastrašování nebo vydírání (hard power říká se dnes). Diskurz svobodomyslného otce naopak syna manipuluje přetížením jeho svědomí, chce ho tak dovést k dobrovolnému uznání univerzální pravdy, že láska bližních nás morálně zavazuje. Podle Žižeka je tato manipulace pomocí výčitek svědomí jádrem pastýřské moci, kterou moderní stát přejal z křesťanství: „Bůh tě miluje tak moc, že za vykoupení tvých hříchů nechal ukřižovat svého syna, nesmíš zradit jeho lásku!“

Dominance je moc, která dělá z člověka objekt, naopak hegemonie je moc, která dělá z člověka subjekt. Opírá se o umění pastýřské moci, která ovládá lidi pomocí kontroly způsobu, kterým se stávají subjektem. Pastýř mluví ke každému jedinci svého stáda jako pečovatel o jeho duši, učí ho „řídit se hlasem svědomí“ a je také připraven se za duše svých oveček obětovat. Tuto formu moci lze proto vykonávat, jen když pastýř ví, „co se děje v hlavách lidí (...), zná jejich svědomí a umí je řídit“ – napsal Michel Foucault. Apel na svědomí ustavuje morální závazek, jehož donucovací moc je nesrovnatelně silnější než násilí.

Pastýřská moc je předpokladem každé úspěšné hegemonie nad lidmi. Bojuje se s ní obtížněji než s dominancí, nelze ji obelhat pouhým předstíráním poslušnosti, skrývat před ní svou pravou tvář, protože „hegemon do nás vidí“!

Svoboda řeči: být v dialogu s Velkým Druhým

Gregory Bateson ve své teorii „schizofrenogenní“ komunikace (pod názvem double bind byla metaforou šedesátých let, tehdejší víry v moc komunikace) vyložil vznik dětské schizofrenie jako pokus dítěte přizpůsobit se nekontrolovatelně rozporné komunikaci tím, že se odtrhne od reality, o níž nelze jednoznačně komunikovat, proto je permanentním zdrojem utrpení. Dítě například je silně motivováno porozumět správně své matce, její sdělení jsou ale neredukovatelně ambivalentní. Z této situace neumí uniknout, protože jeho vztah k matce je bez alternativy: vysvětlit matce, že je nesrozumitelná, se ale neodvažuje. Má tak uzavřeny dva osvobozující úniky z neredukovatelně ambivalentní komunikace: zaprvé metakomunikaci (vysvětlit druhému, že jeho způsob komunikace je patologický), zadruhé možnost odejít z takové komunikační pasti. Nezbývá mu tedy než se přizpůsobit protimluvu a odstřihnout se od reality, od traumatizující zkušenosti.

Zapamatujme si tedy: předpokladem účinné svobody slova je neomezený přístup k metakomunikaci, ke komunikaci o tom, jak komunikujeme. Například dítě z Žižekova příkladu by mohlo vysvětlit otci, že výčitky svědomí, které v něm chce vyvolat, jsou jen funkčním substitutem násilí, že do nich jen přesouvá požadavek poslušnosti. Bojí se ale, že tak ohrozí svůj vztah k otci, k němuž si neumí představit alternativu.

Normalizační politika v Československu byla příkladem dominance bez hegemonie, třeba normalizační literatura byla plodem pouhé dominance, odešla proto z dějin naší kultury s jejím koncem. Moc disidentů, kterou Václav Havel popsal jako „moc bezmocných“, byla naopak hegemonií bez dominance, v devadesátých letech se stala i „dominancí“.

Běžná definice rozdílu mezi dominancí krouží kolem pojmu konsenzus ovládaných: dominance se opírá ve všem podstatném o hrozbu násilí nebo příslib výhod v různých formách, zatímco hegemonie se opírá o souhlas, napříč sociálními třídami, s hodnotami zastávanými vládnoucí třídou; většina občanů je považuje za univerzálně platné, nad-politické.

Myslím, že můžeme definici hegemonie rozšířit: na rozdíl od dominance hegemonie musí dávat jednotlivcům v nějaké míře odpověď na poptávku po smyslu, nejen po účinnějších prostředcích k realizaci svých životních cílů. Vládnoucí třída si může udržet hegemonii, jen když její narativy integrují jednání jednotlivců do smysluplného celku a dávají tak jejich úsilí o dosažení soukromých cílů „vyšší smysl“. Takové sjednocující narativy se formují jen ve svobodném veřejném prostoru, hegemonie vládnoucích tříd tudíž závisí na převaze v symbolické komunikaci, proto politická moc v každé společnosti usiluje o nějakou formu kontroly nad kulturou. V nové, decentralizované a dehierarchizované mediasféře vládnoucí třídy svou strategickou převahu v komunikaci rychle ztrácejí, reagují na to pokusem legitimizovat cenzuru odkazem na nutnost bránit demokracii před dezinformacemi.

Boj s hegemonií, se „samozřejmými“ předpoklady diskurzů, je disentem, boj s dominancí je jen opozicí. Disent klade otázku smyslu našich společných i individuálních cílů, například ekonomického růstu, opozice jen otázku alternativní cesty ke stejným cílům. Jádrem svobody řeči je svoboda být disidentem. Umíme ji mít?

Tři pilíře svobody řeči: přístup k historicitě sebe sama a druhých

Co je historicita společnosti, k níž patříme? Když jí neporozumíme, nejsme svobodní, ale plni ideologických zaslepení a nereflektovaných předsudků. Mnohokrát jsem o tom již psal: je to schopnost vidět narativy, v nichž hraji nějakou roli, v jejich historické podmíněnosti a relativitě. Jsem jen menší postavou v české kulturní historii, všechny hodnoty, které hájím, jsou podmíněny nejen rolí, kterou mi přisoudila má historická situovanost, ale i bojem o osvobozující distanci k ní.

Máme odvahu vyvodit všechny důsledky z konečnosti všech hodnot, principů, norem a institucí, jejich situovanosti do těl, myslí a potřeb smrtelníků? Máme odvahu uznat, že univerzální pravdy, například práva, která západní politická a vojenská moc prosazuje jako „univerzálně lidská“, jsou jen zobecněním našich historických předsudků? Normativní pořádky národů nelze redukovat na jeden lidský, lze je jen hybridizovat, kontaminovat „západní kulturou“, která se v digitálních mělčinách ostatně rychle rozplývá v břečku hybridních konstrukcí a (dez)informací.

Argumentovat svobodně na bázi principů, ne norem

Druhou rozhodující formou svobody slova je právo na veřejnou kritiku rozporů mezi ústavními principy a normativním řádem: možnost svobodně hájit kantovským „veřejným užíváním rozumu“ jednání na bázi principů, nejen norem. Typickým příkladem je Charta 77. Její představitelé hájili principy, kterým se československá vláda zavázala přizpůsobit svůj normativní řád, ale její mocenská praxe s nimi byla v rozporu. Mnohokrát jsem citoval v této souvislosti rozhodnutí francouzského ústavního soudu, podle něhož je principem republiky bratrství, proto občan, který poskytne bratrskou pomoc ilegálnímu uprchlíkovi, nemůže být trestán. Povinností vlád je takové principy respektovat ve svém normativním řádu.

Ve všech svých esejích definuji legalitu jako nárok na preventivní poslušnost (zakódovaný v pojmu zákon) a legitimnost jako nárok na preventivní neposlušnost (zakódovaný v pojmu princip). Občanský aktivismus, který v kontextu otevřené společnosti řeší rozpory mezi principy a normami; ten přestává být tolerován politickými institucemi i veřejným míněním, když rozpory, které by měl řešit, jsou tak velké, že vyvolávají nejen politický a občanský odpor, ale i vlny iracionálních emocí, někdy i sebevražd a agresí, jak je tomu například ve věku antropocénu, kdy lidská vina za stav planety je jedno z hlavních témat veřejného užívání rozumu. Právo občanů denuncovat veřejně rozpory mezi principy ústavy a normativním pořádkem jako skandál, aniž by byli označeni za „nezodpovědné fanatiky“, a nedostali proto bezpečnostní prověrku, je v takové situaci cenzurováno jako „rozvracení společnosti“.

„Všichni máme svobodu projevu, ale nikdo nemůže jen tak beztrestně křičet Hoří! v přeplněném divadle, když nehoří,“ tvrdí jedna stará dobrá poučka. Platí ta poučka i dnes? Když klimatičtí aktivisté křičí „Hoří!“ na této přeplněné planetě, jednají sice ve shodě s vědci, ale přesto jsou terčem represí jako zelení šílenci, pomatenci, teroristé. Kdo má právo volat „Hoří!“, když hoří náš domov v kosmu?

„Myslet cíle ze smyslu, ne smysl z cílů“ (Jan Patočka)

Sedmatřicetiletý americký veterán odpálil Teslu Cybertruck před Trump Tower v Las Vegas. Ve vzkazu svým potenciálním obětem napsal: „Nebyl to teroristický čin, ale budíček. Američané věnují pozornost pouze pomíjivé podívané a násilí. Jakým lepším způsobem bych měl vyjádřit svůj názor než kouskem s ohňostrojem a výbušninami...“ Je americkou tragédií, že tento voják nenašel „lepší způsob“, jak svým spoluobčanům sdělit, že zrazují jeden z klíčových principů svého národa: pozornost k rozdílu mezi pomíjivými cíli a věčným smyslem lidské existence, úctu k druhé dimenzi lidského života, která dávala tak jedinečný patos slavné preambuli americké Deklarace nezávislosti.

Jan Patočka shrnul poselství své filozofie ve výzvě „Myslet naše cíle ze smyslu, ne smysl z cílů“. Redukovat smysl na velký cíl, jakým je třeba budování komunismu nebo globální společnosti ekonomického růstu, je patologická tendence západního rozumu. Smysl sám vše užitečné rámuje, sám ale nepatří do horizontu užitečných věcí: není to vyrobitelná věc, ale výslovný vztah k celku světa, proto se jeví utilitaristům jako „něco nereálného“, jako jen „neužitečné řeči“: celek světa není jedna z věcí ve světě. Smysl je narativ, který celou sféru užitečného přesahuje; kdo mu porozuměl, osvobodil se od tyranie všedního dne, obživy, starosti a práce – od imperativu hromadit další a další užitečné věci.

Každý z nás zažil situaci, v níž se smysl od něho odvrátil: byl obklopen mnoha užitečnými věcmi, celek životního světa se ale propadl do nesmyslnosti, hromadit další a další užitečné věci úzkost z absence smyslu nevyléčí. Václav Havel jako disident vyzýval v sedmdesátých letech k „existenciální revoluci“, která by zvrátila „nesmyslný samopohyb technické civilizace“ k propasti technonihilismu; jádrem každé existenciální revoluce je obrat od cílů ke smyslu, což odlišuje disent od pouhé opozice.

Otázku po smyslu kladou jednotlivci v každé době jinak, je ale nepotlačitelná. Bude se hlásit o slovo ve své osudové nepomíjitelnosti vždy, když se naše „pomíjivé“ cíle zhroutí – příkladem je zhroucení víry v ekonomický růst jako univerzálního zdroje politické legitimnosti.

Beze smyslu nelze žít, otázka po smyslu je proto radikální potřebou: je univerzální (nelze ji vymýtit), emancipační (osvobozuje od otročení obživě), strukturální (závisí na struktuře celé společnosti), revoluční (její represe vede ke vzniku „paralelních struktur“). Každá opozice v sobě obsahuje i zárodek disentu, kdykoli se v ní může probudit.

Prvním příznakem uzavírání se otevřené společnosti je, že disidentství je kriminalizováno nebo se stane „diagnózou“, chorobnou nepřizpůsobivostí. Vytlačování disidentů z centra veřejné pozornosti na periferii společnosti mezi „dezoláty a jiné pomatence“ je neklamným příznakem normalizace (dáme-li tomu slovu obecný význam).

Myslím, že všechny tři pilíře svobody slova se v současných liberálních demokraciích drolí.