Přístav byl plný stánků s různými atrakcemi historického typu, snad se tam konal právě nějaký bretonský jarmark, možná je to tam pořád, proplétal jsem se mezi rázovitými trhovci.
Foto: Jiří Peňás
6
K výročí 21. srpna jsme z našich oficiálních míst opět slýchali důvody, proč se má pomáhat Ukrajině proti Rusku. Kromě podpory státní suverenity a mezinárodně ...
Znalkyně Bretaně, paní Jana Machalická, mi jako začátečníkovi doporučila, abych jel na sever, ale já jel na jih. Tedy jeli tam pánové, s nimiž jsem měl to štěstí cestu sdílet: je totiž, stejně jako mě, lákaly ty kamenné řady čili dolmeny, kterých je nejvíc u Carnacu, což je na jihovýchodním pobřeží, psal jsem o nich minule.
Pánové pak odjeli dál na bretaňský západ, ale já jsem zůstal na poloostrově Quiberon, na takovém úplně malém civilizovaném poloostrůvečku, takové asi dvacet kilometrů dlouhé, jako nudle úzké vychlípenince do moře, kde bylo ale všechno, po čem jsem v ty dny toužil, tedy moře, byť docela studené, písečné pláže, kavárny, majáky, bagety a francouzské obyvatelstvo tradičního druhu. Prostě jsem si řekl, že zůstanu chvíli na místě, budu se procházet po městečku, které se také jmenovalo Quiberon a bylo úplně na konci té nudličky, ráno si dám café au lait a croissant s marmeládou a s výhledem na moře. Po něm vyplula z malého přístavu každou hodinu loď na Belle-Île-en-Mer čili Krásný ostrov na moři, kde jak jsem si přečetl, byl po válce proslulý pasťák pro neposlušné francouzské hochy, už ale není, asi je vozí jinam.
Chvíli jsem uvažoval, že bych si tam také zajel, ale pak jsem se spokojil s pohledem na lodě, jež tam ty turisty vozily. Pozoroval jsem Francouzky a Francouze, zdáli se mi klidní a vyrovnaní, líbilo se mi, jak jsou oblečení, jednoduše a přitom zcela elegantně, jak jsou k sobě zdvořilí a pozorní, samé madame a monsieur, s’il vous plaît.
Foto: Jiří Peňás
Snažil jsem se příliš neodlišovat, tak jsem chodil po nábřeží podél kaváren a zmrzlináren, palačinkáren a bagetáren, občas si něco dal. Všechno působilo velmi úhledně a malebně, já jako vždy žasl nad tím sklonem a umem téměř všechno udržovat ve stavu nenucené elegance, v pečlivosti tak akorát, s citem pro barvy, tvary, písmo, květiny a jejich správnou kompozici. Čím to je, že některým národům to jde tak lehce, ta schopnost vytvářet příjemné prostředí, a jiným to nejde, buď jim to jde málo, prostě se jim to nějak nedaří, nebo se o to ani nesnaží, protože je ani nenapadne, že by měly, čímž jsem myslel nás, čest výjimkám. Ve Francii jsou jistě také smutná a ošklivá místa, ale to jsou právě ta místa, kde Francie přestává být Francií, to původní, to galofranskorománské z nich mizí, puchří a vytrácí se, mění se v něco jiného, co už Francie není. Ale to není případ malých městeček, zvlášť těch na pobřeží, tedy na pobřeží Bretaně, kde zůstal duch dobromyslné a lehkonohé Francie, pěkných domků s bílou nebo béžovou omítkou, s komíny jako obrácené trychtýře, se zahrádkou, na níž bují květena, zvlášť chryzantémy a hortenzie všech barev, jako by se každý předháněl, jakým květem se pochlubí.
Foto: Jiří Peňás
Tak tuto ódu na starou Francii jsem si pěl v přístavním městě Quiberon, leže střídavě na písečné pláži či se procházeje po nábřeží. Na malém náměstí jsem pak pozoroval prodejce sýrů a mušlí, chvíli uvažoval, jestli by mi vydržely převoz do Prahy, usoudil, že nikoli, čímž se mi ulevilo. Pozoroval to z podstavce generál Lazare Hoche, od pohledu opravdu takový hošík, kovové vlasy mu vlály, vojenský kabát, opíral se o šavli, která mu sahala nad pás. Vyznamenal se tím, že za revoluce potlačoval povstání ve Vendée, čímž se podílel na první revoluční genocidě v evropských dějinách, odhaduje se, že republikánská armáda zavraždila až 130 tisíc civilistů, prostě je vraždila jako reakční hmyz. Tomu zaostalému obyvatelstvu se nelíbilo, jak se revoluční vláda chová k jejich kněžím a jak mu bere a ničí to, v co věřilo a na co bylo zvyklé. Tak povstalo a revoluce jeho povstání utopila v krvi. Generál Hoche se tím vyznamenal, takže kromě sochy tady na náměstí si vysloužil vyryté jméno na Vítězném oblouku v Paříži. Pak tady, v Quiberonu, v červnu 1795 bránil vládu pokroku a revolučního teroru před invazí šesti tisíc důstojníků a vojáků emigrantských oddílů, které zůstaly věrné svému panovníkovi, v lednu 1793 popravenému králi Ludvíku XVI. Jenže ten pokus vylodit se, spojit se s bretonskými povstalci, takzvanými šuany, Balzac pak o nich napsal román, se nějak nepovedl, ti exulanti byli většinou aristokraté, nechtělo se jim zahazovat s otrhanci, byť věrnými králi, navíc se mezi sebou začalo velení hádat, takže se brzy stali obětí republikánské armády. Sedm set nepřátel revoluce, většinou šlechticů, bylo potom ve Vannes a Auray, městech nedaleko, popraveno. General Hoche jim přitom slíbil zacházení jako s válečnými zajatci. Ale byla revoluce… Quiberon je vlastně taková francouzská Zátoka sviní, kde se v dubnu 1961 pokusili vylodit kubánští emigranti – a dopadlo to podobně.
Všechno působilo velmi úhledně a malebně, udržované ve stavu nenucené elegance, v pečlivosti tak akorát, s citem pro barvy, tvary, písmo, květiny a jejich správnou kompozici.
Foto: Jiří Peňás
Druhý den jsem se nechal odvézt regionální železnicí do města Auray, jehož jméno jsem si stále nemohl zapamatovat a každou chvíli si musel kontrolovat, kde jsem. Oré, oré, oré… Krajina tam tvoří složitý systém zátok a zálivů, do jednoho vytéká řeka, která se také jmenuje Auray. Město se mi zdálo zpočátku méně zajímavé, ale pak jsem změnil názor. Bylo nutné vydat se poněkud mimo, k přístavu, jenž je uchováván v historické podobě, zhruba ve stavu, kdy se tam v prosinci 1776 vylodil Benjamin Franklin, aby v Paříži u krále Ludvíka XVI. hledal spojence proti Angličanům při právě rozpoutané válce za nezávislost, tedy War of Independence. To se skutečně podařilo, neboť Francouzi, jakmile mohli Britům někde uškodit, vesele šli do toho, takže by se dalo říci, že Franklinovo vyskočení z lodě v Auray (zas jsem se musel podívat) bylo krůčkem ke vzniku Spojených států. Franklin tehdy ovšem byl hlavně vynálezce hromosvodu (my si myslíme, že to byl Prokop Diviš), což mohlo na pověrčivé Bretonce udělat dojem. Kdyby přijel nyní, mohl by se prokázat stodolarovkou, na které se vyskytuje jeho dobrácká hlava. Ta je ve větší podobě vymalována na stěně jednoho domu, kde se možná ten historický výskok z lodi uskutečnil.
Přístav byl plný stánků s různými atrakcemi historického typu, snad se tam konal právě nějaký jarmark, možná je to tam pořád, já jsem se proplétal mezi rázovitými trhovci. Prodávaly se tam keltské amulety, keltské pohankové placky, člověk se tam mohl nechat keltsky potetovat, pořídit si luk a šíp nebo si mohl zkusit, jak keltskou sekyrou naštípat dříví. Bylo to velmi přitažlivé, ale já se choval zdrženlivě, jen jsem si koupil v jednom stánku pivo, co mi také přišlo keltské. Někteří trhovci byli pro zvýšení dojmu převlečeni za původní obyvatelstvo Bretaně, tedy Armoriky, jak se Bretaň jmenovala dřív, než se z ní stala Británie čili Bretagne, bretonsky Braizh, což se čte zhruba bréz: té za kanálem Francouzi říkají Grande Bretagne. To nové jméno na starou Armoriku přešlo až po pátém století po Kristu, kdy se na kontinent přemístili keltští Britoni, které tlačili z Británie Anglové a Sasové, takže se přemístili přes moře. Šlo tedy o důsledek migrace, jež se ovšem uskutečnila, dalo by se říci k vlastním, tedy ke Keltům, zde již usazeným, což způsobilo, že bretonština má dvě hlavní verze, tedy galskou a britonskou, která se prý hodně podobá welštině.
Foto: Jiří Peňás
Bretonština není úředním jazykem, ale popsány jsou jí veřejné cedule, takže si lze v ní pro ukrácení chvíle číst. Bretonsky prý dnes mluví na tři sta tisíc Bretonců, já měl pocit, že jsem zaslechl, jak se tak bavily dvě paní z folklorního souboru, který na těch trzích vystupoval. Všechny byly oblečeny v černém a bílém, což jsou bretonské barvy. Lze je často vidět na vlajce, která visí už i na úředních budovách (spolu s trikolorou) a podobá se formou americké, tedy hvězdy a pruhy, ovšem ty hvězdy jsou takové podivné značky, připomíná to stopy nějakého hlodavce, ale ona je to kůže z hranostaje, tedy hermelín. Hranostaj je totiž symbolické zvíře bretonského knížectví, což má nějaký mystický rozměr a souvisí to právě s tím hermelínem čili drahocennou kožešinou z královské garderoby. Z toho všeho je patrné, že Bretaň je pozoruhodná země. Ještě jednou se tam pokusíme vrátit. Nebo i víckrát.
00:07
