Co si myslí Kamala Harrisová? Můžeme se jen dohadovat
KOMENTÁŘ
Pokud američtí komentátoři píší, že se Harrisová “nedá zaškatulkovat”, je to protože její zahraničněpolitické myšlenky nemají žádnou formu.
Foto: Shutterstock
1
Zatykače, které dnes Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na bývalého ministra obrany Joava Galanta, nejsou ...
Včera v Chicagu začal sjezd americké Demokratické strany, který má oficiálně nominovat Kamalu Harrisovou jako kandidátku na prezidenta Spojených států. Ta se tak stane první uchazečkou o Bílý dům od roku 1968, která nevzešla z primárek. Tehdejší chaotický sjezd demokratů, paradoxně také v Chicagu, vedl k reformě výběru kandidátů na prezidenta a normou se staly primárky. Jejich výhodou bylo, že kandidáti museli projít několikaměsíčním mediálním grilováním a zkoumáním, takže na konci procesu bylo celkem jasné, jaká je jejich politická orientace. Harrisová však získala nominaci náhodou. Jako viceprezidentka Joea Bidena byla ve správný čas na správném místě v momentě, kdy jej zdravotní stav donutil odpískat další volební kampaň. Od té chvíle se Harrisová mistrně vyhýbá médiím a snaží se nevyjádřit jakýkoliv názor. O jejích plánech pro Ameriku a pro svět tak nevíme vůbec nic.
Harrisová se sice účastnila primárek v roce 2020, kdy zastávala pozice na levém křídle s názory, které ale mezitím vypadly z módy a jež Harrisová všechny odvolala. Čím je ale nahradila, těžko říct. Co se týče domácí politiky, kromě demokratických evergreenů, jako je obhajoba práva na potrat, představila dva zásadní body svého programu. Zaprvé v podstatě slíbila regulovat cenu potravin. Plánuje využít nové zákony a pravomoci federálních agentur, aby omezila „šponování cen“ a potrestala údajně příliš hamižné prodejce. Zadruhé oznámila plán, jak se vypořádat s krizí bydlení, který obsahuje přímou podporu lidem kupujícím svůj první byt, a to až v hodnotě 25 tisíc dolarů.
Ekonomové tyto body téměř jednohlasně kritizují. Snaha regulovat cenu potravin vždy vedla k jejich nedostatku, výrobcům se je totiž nevyplatí prodávat. A podpora lidí při nákupu domů je neefektivní. Problémem je nedostatek bytů na trhu. Jde tak hlavně o důkaz, že Harrisová se neštítí populistických kroků, bez ohledu na to, jestli mohou nějak pomoct.
Jako cizince by nás měla zajímat hlavně zahraniční politika Harrisové. Tam je to ještě horší, než co se týče domácí. Pokud američtí komentátoři píší, že se Harrisová „nedá zaškatulkovat“, je to proto, že její zahraničněpolitické myšlenky nemají žádnou formu.
Není to vlastně překvapivé. Harrisová nejdříve působila jako kalifornská prokurátorka, následně strávila jedno volební období v Senátu, kde se orientovala hlavně na justiční otázky. Nějakou koherentní zahraničněpolitickou vizi tak vlastně nepotřebovala. Jako viceprezidentka byla značně upozaděna. Sice dostala na starost vyřešení migrační krize, což obnášelo vyjednávání se zeměmi Latinské Ameriky, k tomu se ale příliš nehlásí. Krize totiž nevyřešila.
Jak hodlá přistupovat ke dvěma nynějším největším krizím, na Ukrajině a v Izraeli, tak můžeme jen odhadovat. Hlavní slovo bude mít Philip Gordon, její nynější zahraničněpolitický poradce, který by se nejspíše stal poradcem pro národní bezpečnost, pokud Harrisová vyhraje volby. Ten je skeptický ohledně využívání americké vojenské síly a také ohledně účinnosti sankcí. Byl také součástí týmu, jenž vyjednal takzvanou íránskou jadernou dohodu, kdy se Teherán zavázal deset let neusilovat vyvinout atomovou bombu výměnou za zrušení amerických sankcí. Jednalo se o snahu administrativy Baracka Obamy překreslit diplomatickou mapu na Blízkém východě. Obamovi lidé tvrdili, že to pomůže vtáhnout Írán do mezinárodního společenství a tím ho deradikalizovat. Kritici dohody oponovali, že se jedná o povolení Íránu vyrobit atomovou bombu, jakmile uplyne oněch deset let. Proti dohodě v regionu byli tradiční nepřátelé Íránu, tedy Izrael a Saúdská Arábie.
Nic nenasvědčuje tomu, že Gordon změnil na dohodu názor. Nástup Harrisové, a s ní i Gordona, by tak nejspíše byl špatnou zprávou pro Izrael, jelikož by pokračovala snaha o appeasement Íránu. Harrisová je zároveň rétoricky mnohem drsnější než Biden, co se týče kritiky Jeruzaléma. „Lidé v Gaze hladoví. Podmínky jsou nelidské a naše společná lidskost nás nutí jednat,“ řekla například ohledně situace na Blízkém východě. Dokonce to zašlo tak daleko, že se šířily zprávy, že Harrisová hodlá uvalit na Izrael zbrojní embargo. Tyto zprávy nakonec musel dementovat Gordon. Nicméně konkrétní návrhy řešení chybí.
Ohledně plánu pro Ukrajinu toho víme ještě méně. Harrisová opakuje pozici Bidenovy administrativy. Několikrát se setkala se Volodymyrem Zelenským a vyjádřila mu plnou podporu. Problém je, že Bidenova podpora není bez omezení. Bidenův Bílý dům je evidentně paralyzovaný strachem, aby nepřekročil nějakou červenou linii, jež by vyprovokovala Putina k něčemu strašnému. Ve výsledku je tak pomoc Ukrajině pomalá a dávkována tak, aby Kyjev sice neprohrál, ale zároveň příliš neohrozil Rusko. Bude Harrisová v této politice pokračovat? Bude mnohem agresivnější a znásobí pomoc Ukrajině? Nebo bude naopak v tichosti tlačit na mírová vyjednávání? Netušíme, protože Harrisová o svých plánech mlčí.
Třeba je představí ve čtvrtek, kdy má oficiálně přijmout nominaci na prezidenta. Momentálně ale v listopadu může být zvolena nejmocnějším člověkem planety žena, o jejíž vizi pro svět víme jen velmi málo.
00:02
