Je MMA případ pro psychology?

KOMENTÁŘ

Je MMA případ pro psychology?
Bitka na koupališti se zápasníkem MMA. Foto: POLICIE ČR
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Je MMA případ pro psychology?

KOMENTÁŘ

V pátek poslal soud do vazby zápasníka MMA Tadeáše Růžičku, známého také pod zápasnickou přezdívkou Mawar. Byl obviněn, že na začátku srpna se spolu se svými ...

00:09

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

V pátek poslal soud do vazby zápasníka MMA Tadeáše Růžičku, známého také pod zápasnickou přezdívkou Mawar. Byl obviněn, že na začátku srpna se spolu se svými kumpány dopustil loupeže, výtržnictví a nebezpečného vyhrožování.

Růžička tímto jednáním porušil čtyřicetiměsíční podmínku, která mu byla udělena na začátku roku za to, že vloni knokautoval na ulici mladíka a na zemi do něj – bezvládného – dále bušil a nepomohl mu z bezvědomí. Vše natočila kamera. Byl mu vyměřen jedenáctiměsíční trest s oním podmíněným odkladem. Teď tedy loupež, mezitím v červenci ještě bitka na koupališti kvůli tomu, že se jiný návštěvník bazénu zastal dívky, na kterou Růžička a jeho parta cosi nevhodného halekali. Po bitce následoval zápasníkův zbabělý útěk. Také to všechno zachytila kamera. Od Mawara se postupně odvrátily zápasnické organizace a ukončily s ním spolupráci.

 

MMA je v Česku, hodně díky příkladné a nápadité práci organizace Oktagon, rychle rostoucí sport i byznys s postavením zábavy málem pro celou rodinu. Aktéři zápasů v kleci jsou hvězdy a reklama na tento sport je nezřídka postavena na vyprávěních o tom, kterak problematičtí, neřkuli nezvladatelní chlapci s pořádným tréninkem ke štěstí přišli, napravili se a stali dobrými lidi. Stačilo jen dřít a dát na pravidla. Budiž – kázeň, trénink a přehledný plán pravidel často skutečně mohou být funkční a užitečné. Přesto muselo být jasné, že jde o pohyb na laně nad propastí a že jednou se bojové schopnosti někomu vymknou z rozumu. Nastalo to zjevně v případě Tadeáše Růžičky, který evidentně pokračuje v jízdě po tobogánu šusem dolů.

Nevím, co za tím je – velké ego jistě, pošramocené uvažování nejspíš. Ale když sleduju Mawarovy osudy, nemohu si (pokolikáté už?) nevybavit desetiletí strávené na výchovném ústavu v roli vychovatele. Bitky, pokusy o zvládnutí základních bojových pohybů a úderů z různých sportů, to vždy patřilo k základní náplni zabíjení času mezi mými někdejšími klienty. Ne mezi všemi, někteří byli subtilní typy a zajímali se spíše o vaření drog, prostituci, v lepších případech o hulení a záškoláctví. Ale mezi koncentrovanou problematickou mládeží byl boj zkrátka způsob, jak řešit potíže i jak strukturovat svou společnost – platilo v ní známé pořekadlo, že silnější pes mrdá. Jako vychovatelé jsme o všem nevěděli, to je jasné, ale ustavičně jsme se snažili aspoň mírnit dopady chování našich rozjetých bojovníků.

Někdy to bylo úsměvné: jako když se mi dva dorostenci servali při návratu z vycházky před ústavem do krve, takže jsme s nimi v noci museli s kolegyní do nemocnice na pohotovost. Řídila ona, já seděl mezi oběma borci, abych klidnil jejich vášně. V nemocnici z obou ale v podstatě vzápětí byli nejlepší kamarádi, protože se pospolu nemohli dostatečně vysmát zjištění, že lékař ve službě, který je bude ošetřovat, se jmenuje MUDr. Tvaroh.

Jindy veselo nebylo. Byli klienti, před kterými jsem se bál ocitnout zády, aby po mně neskočili nebo po mně něčím nehodili, protože jejich psychika byla labilní, chování agresivní a okamžitým řešením jejich přetlaku bylo vybití se na druhém do jeho bezvědomí. Mým úkolem bylo takové klienty nerozjíždět, uklidňovat je, do konfliktních situací případně posílat kolegu, pokud na něj dotyčný reagoval lépe než na mě (to bylo samozřejmé: s některými klienty jsme si sedli a domluvili se hned, s jinými nikdy; tak to měl každý z vychovatelského týmu, leč bylo potřeba nedat na sobě slabost znát a snažit se o setrvalou profesionalitu). A tak jedinců, jako je dle dostupných videí Růžička, jsem taky několik potkal.

Vždycky to bylo stejné: ego a sebejistota takového raubíře rostly v partě, před kterou měl potřeby se předvést; o samotě byl takový jedinec často plachý. Dnes partu nahrazují diváci profilů sociálních sítích. Sejmout někoho, plivat po něm na zemi, kopat do něj a sprostě mu nadávat (to je první Růžičkův případ) leckdo podobně nastavený může považovat za příklad, jak se má bojovník chovat: nebojácně, přímě. Labilitě takových typů neprospívají ani předzápasové show, na nichž se zápasníci prezentují na teatrálních „tiskových konferencích“. Stačí si vzpomenout, jak se na nedávném klání Clash of the Stars jeden maník rozohnil tak, že vyhrožoval zdejším gayům jejich vyhlazením. Jiná zápasnice pro změnu na videu hajlovala.

Zjevně to mají být fóry, jenže vtipné nejsou, pouze trapné. Zatím na ně společnost reaguje šokem a odmítnutím, leč znáte to: stokrát vás vůl kopne, až si nakonec zvyknete. Nevzdělané povahy na podobných okamžicích už teď neshledávají nic špatného. Netvrdím, že by se měly MMA zápasy nutně regulovat, koneckonců proč. Jenom si myslím, že by snad nebylo špatné, kdyby organizace spolupracovaly – pokud se tak už neděje – s psychology, kteří by prověřovali, v jaké mentální kondici zápasníci jsou a jaké reakce a chování projevují ve stresových a zátěžových situacích. Možná by takové znalosti pomohly předejít nejednomu faux pas, ublížení na zdraví a dalším trestným činům borců utržených ze řetězů a vypuštěných z klecí.