Animák Život k sežrání, pozitivně laděný a vtipný film o dospívání, okouzlil Vary

Život k sežrání na motivy bestselleru francouzského autora Mikaëla Olliviera je snímek o dospívajícím klukovi Benovi, který má kapelu, velkou chuť k jídlu a zároveň prožívá první lásku. Do českých kin tenhle důležitý, podprahově edukativní a hippiesácky rozverný snímek dorazí 17. října; do Varů jeho českou premiéru přijela představit režisérka Kristina Dufková. Jejích 13 let práce, během nichž film s přestávkami vznikal, bylo letos odměněno prestižní Cenou poroty na jednom z nejlepších festivalů animovaných filmů na světě, ve francouzském Annecy.

Máte ve filmu hodně slavných hlasů: hlavní postavu dvanáctiletého Bena namluvil Hugo Kovács, jeho maminku Tatiana Dyková, tatínka David Novotný. Mluví tam Klára Melíšková, Simona Babčáková, Martha Issová, nebo Jiří Bartoška...

Animovaný film známé hlasy potřebuje kvůli atraktivitě. Ale taky si myslím, že to výše jmenovaní herci dělali moc rádi.

Tak proč tam váš manžel Jiří Macháček dostal jenom malou roličku?

Nakonec si ji vybral sám, líbila se mu. Jirka mi celou tu dlouhou dobu strašně pomáhal – například mi svým hlasem namluvil pracovně celý film, všechny postavy, abych podle toho mohla odhadnout načasování i délku filmu. Pak to chvilku vypadalo, že bude namlouvat zápornou postavu tělocvikáře, ale nakonec si vybral malou roli Erikova tatínka – protože Erik je nejlepší kamarád hlavního hrdiny Bena, takže důležitá a kladná postava.

Film jste s přestávkami připravovala 13 let, je to nezvykle dlouho?

Je to neuvěřitelně dlouho. Taky ze mě ve chvíli, kdy jsem film dodělala, spadl obrovský balvan. Byly chvíle, kdy jsem radši nechtěla přiznávat, jak dlouho ten projekt vznikal. Ale pak jsem si řekla, že se není za co stydět: že tím možná pomůžu spoustě autorů, kteří se taky potýkají s bezmocí i se sháněním peněz a bojují s tím, že svůj projekt nikdy nedodělají. Jsem ráda, že jsem to nevzdala. Jak říká Jirka: „Máme v rodině třetí dítě, Bena“.

A proč to, kromě financí, tak trvalo?

Nejdřív se dokola řešilo, pro jakou věkovou skupinu Život k sežrání vlastně bude. Pak mě pořád někdo přemlouval, ať to natočím jako klasický hraný film. Jenže já jsem hned po přečtení knížky věděla, že je to látka pro animovaný příběh – vždyť jedním z hlavních motivů je nadváha a zápas s ní, což je výtvarně výborně uchopitelné téma. Pro ztvárnění Benova světa jsme si pak vybrali klasické loutky, díky animaci tam mohly zůstat nadsázka, hravost, humor, lehkost a absurdnost různých situací, které by v hraném filmu nešly. Navíc téma dětských starostí nabylo na aktuálnosti až teprve v posledních letech, vlastně až po covidu, kdy se o psychických problémech dětí mnohem víc mluví. Celý proces natáčení nakonec dlouhý nebyl: točili jsme dva roky, další rok dodělávali v postprodukci.

Není to klasický animovaný film pro děti, řeší současné téma, pubertu i dětskou obezitu s podvratným humorem, nadhledem, optimisticky. Možná je dobře, že ten film tak dlouho čekal, protože teď je hodně zapotřebí?

Chodila jsem na nějaké terapie, a paní psycholožka mi na nich často opakovala: „Jste moc dopředu, to téma ještě není zralé, ale ta doba určitě přijde, vydržte!“ Po premiéře budeme rozhodně oslovovat školy, aby se tam film mohl promítat. K premiéře vyjde taky speciální kuchařka, zamýšlená pro děti. Aby si místo nakupování sladkých blbostí samy něco uvařily.

Ben má docela bohatý duševní život, jeho příběh je vlastně romantický - byl to záměr?

Ona už ta francouzská knižní předloha je tak koncipovaná: když jsem měla před 13 lety v Praze schůzku s autorem Mikaëlem Ollivierem, vyprávěl mi, že na jedné z debat se čtenáři, které po knižním vydání Života k sežrání měl, se zvedla jedna mladá slečna a svěřila se: „Já mám sice mentální anorexii, ale jsem stejná jako Ben!“

Film jste začala připravovat kvůli dceři, proč?

U ní jsme řešili výšku, byla tehdy na prahu puberty hodně drobná, malinká. Je to asi normální: řešíte doma problémy s dětmi a chcete jim ukázat, že existuje řešení. My jsme vždycky byli ve škole vedeni, že máme točit to, co zrovna prožíváme – a já jsem s ní zrovna prožívala vstup do puberty. Zajímavé je, že dcera Berta mezitím dospěla, a teď máme ve filmu spoustu situací, které řešíme s mladším synem – třeba ta hádka v kuchyni, ta je jak vystřižená z naší domácnosti...

Tu knižní předlohu jste si našla sama, jak vznikal scénář?

Nejdříve jsem pracovali s Barborou Dřevikovskou a Annou Vášovou, nakonec do toho vstoupil třetí autor, Petr Jarchovský, dvorní scenárista režiséra Jana Hřebejka. To se mi zdálo správné, protože i Šabachovy prózy, které Petr zpracovává do filmových scénářů, jsou o dospívání, pubertě a trablech s tím spojených.

Autor knižní předlohy Mikaël Ollivier už váš film viděl?

Asi před měsíci jsme ho pozvali na speciální projekci v Paříži. Měla jsem z jeho reakce trochu strach, je to jeho autobiografický příběh. Ale když to skončilo, měl slzy v očích. Seděl o řadu přede mnou, otočil se ke mně a objal mě – takže snad dobrý.

Zásadní součástí filmu je hudba, stojí za ní držitel tří Českých lvů Michal Novinski a právě i váš manžel, herec a muzikant Jiří Macháček...

Vymyslely jsme si, že by ti naši hrdinové chtějí mít kapelu, protože si myslíme, že každý kluk nebo i holka chce mít v tomhle věku kapelu, vidím to u syna. Chtěli jsme, aby písničky byly významotvorné, aby posouvaly děj – s Michalem Novinskim to celé hudební aranžmá vznikalo postupně, nicméně ještě před natáčením. Byla to sázka do loterie, jak si hudba do filmu nakonec sedne.

Váš film vyhrál Cenu poroty na prestižním francouzském festivalu v Annecy, kam putuje dál?

Minulý týden jsme s ním byli na festivalu v Šanghaji, chystáme se do švýcarského Locarna. 1. září se pak ve Chvalském zámku v Horních Počernicích otevře výstava všech loutek, které jsme pro Život k sežrání vyrobili.