Vznik Československa jako dar mocností: Proč stále oslavujeme neexistující stát?

28. října 1918 vzniklo Československo. Tento den je pro nás stále nejdůležitějším státním svátkem, konají se různá shromáždění, prezident republiky uděluje se vší slávou nejvyšší státní vyznamenání a pořádá velkou recepci na Pražském hradě. Přitom stát, který takto oslavujeme, už 30 let neexistuje. Jsme tak asi jediným státem, který oslavuje již neexistující stát. Je to dáno tím, že Československo bylo samostatným státem Čechů a jiných národů po dosti dlouhé době a na prvních dvacet let jeho historie vzpomínáme dodnes jako na éru úspěchů. Máme prostě ve své moderní historii jen málo období, na která můžeme s hrdostí vzpomínat a ke kterým jsme ochotni se vztahovat.

Celá audio a video verze zde.

O vzniku Československa existuje řada teorií, které se různě mění podle toho, v jakém období se na něj díváme. První teorie – první i z hlediska pořadí, jak se prosadila – vyzdvihuje úlohu zahraničního odboje, tedy Tomáše Garrigue Masaryka a tím pádem i roli spojenců. Někdy se dokonce poněkud kacířsky říká, že Československo bylo „darem mocností“.

Další teorie pokládá za zásadní roli domácího odboje. Je celkem logické, že pokud by Masaryk neměl podporu z domova, asi by toho moc nedokázal. Jiří Stříbrný, jeden z takzvaných „Mužů 28. října“ Masarykovi v polovině 20. let vyčetl, že kdyby nebylo domácího odboje, seděl by Masaryk teď někde v emigraci.

Za komunistů nám pak říkali, že rozhodující pro vznik samostatného státu bylo lidové protiválečné hnutí. Tato teorie se odvolávala na bídu, kterou válka přinesla a která byla opravdu pro nás dnes těžko představitelná. Komunisté navíc ještě tvrdili, že inspirací byla Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917 a Leninova deklarace práva na sebeurčení národů.

To, že vznikne samostatný stát, ovšem dlouho nebylo jasné. Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona, tedy program Spojených států oznámený na zasedání amerického Kongresu 8. ledna 1918, který se týkal mezinárodního uspořádání světa po první světové válce, neuváděl jako cíl vytvoření samostatných států pro národy Rakouska-Uherska. Za samostatnost mohla být ve Wilsonově deklaraci pokládána i jako určitá forma autonomie. Nakonec během tajných jednání mezi Rakousko-Uherskem a státy Dohody o separátním míru, existovala ještě na jaře 1918 reálná možnost zachování Rakouska-Uherska výměnou za autonomii pro neněmecké a nemaďarské národy monarchie. Americký prezident Wilson Rakousko-Uhersko rozbíjet rozhodně nechtěl, protože pokládal monarchii za záruku stability ve střední Evropě a nechtěl zde vytvořit další sud s prachem, jako na balkánském poloostrově. Jednání byla ovšem prozrazena a tím také skončila. Dohodové mocnosti pak změnily taktiku: rozbití Rakouska-Uherska se začalo jevit jako funkční cesta ke skončení války.

Ani čeští politici nemluvili hned o samostatném státě. Další z mužů 28. října Karel Kramář 13.ledna 1913 napsal, že „o samostatném českém státu mohou mysliti pouze nezralé děti“.

Někteří čeští politici v čele právě s Karlem Kramářem si dlouho pohrávala s ideou tzv. Novoslovanské říše, což měl být – uvažovalo se o různých formách, například federace nebo autonomie - společný stát s  Ruskem, jehož hlavou by byl car. Sociální demokracie byla dlouho věrna proletářskému internacionalismu a trvala na zachování Rakouska-Uherska. Češi také celkem spořádaně narukovali do rakouské armády. I samotný Masaryk je zprvu rakouskými úřady vnímán jako loajální občan.

Masaryk teprve postupně – s ohledem na vývoj na frontě - začal prosazovat kategorický názor, že vítězství Trojspolku je pro Čechy nebezpečné. Nezačal odboj s prvním dnem války. Doma to ovšem nebylo jednoduché, represivní politika rakouské monarchie byla za války velmi tvrdá a vystupovat proti monarchii znamenalo riskovat kriminál.

Do poslední chvíle také nebyla českým politikům jasná forma samostatného státu. Masaryk ještě v roce 1914 uvažoval o království, protože si to prý lidé přejí. Proto také domácímu odboji nebylo v říjnu 1918 jasné, zda Československo bude království nebo republika. Nevěděli, co vlastně Masaryk dohodovým mocnostem slíbil. Proto se o státní formě nevyjadřovali a jednoduše 28. října vyhlásili vznik státu československého.

Při líčení vzniku Československa příliš nemluvíme o zajímavé konstrukci, se kterou Masaryk a jeho spolupracovníci přišli, a tou je idea československého národa. Důvody pro jeho vznik byly zcela pragmatické. Jak upozorňuje historik Jakub Rákosník, když Masaryk přesvědčoval spojence, že je pro ně výhodné zlikvidovat mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko, nemohl přijít s podobnou vícenárodnostní konstrukcí, ale v malém. Proto vznikla idea nikoli národnostního, ale národního státu. Ten ovšem nemohl být český, protože Čechů bylo málo - jen asi 54%. Druhou nejpočetnější menšinou byli Němci, Slováci byli až třetí. Pokud by tedy byla uznána slovenská svébytnost, byla by logicky na stole otázka, proč není uznána svébytnost německá. Dohromady ale měli Češi se Slováky v novém státě téměř tři čtvrtiny, takže se mohlo tvrdit, že Československo je národní stát československého národa.

Neobešlo se to bez problémů již při vzniku státu, ale ani později. Zkušenost Slováků byla historicky jiná. Uhry, jejich součástí bylo Slovensko, byly izolované od Rakouska Na Slovensku sice existovala protestantská menšina, které měla tradičně k  Čechům blízko, ale katolická většina se na Čechy dívala s podezřením, jako na potomky husitů a špatné katolíky. Bez čechoslovakismu by se v daných podmínkách let 1914–1918 Československo tvořilo jen velmi těžko.

I z dalších důvodů Československo jako národnostní stát nevzniklo. Němci ani Maďaři v duchu práva na sebeurčení nechtěli mít s tímto novým státem nic společného a muselo být proti nim použito síly. Samozřejmě určitá forma decentralizace a dohody se sudetskými Němci se dala provést v době stability a prosperity později ve 20. letech, ale stát bohužel naopak přišel se správní reformou, která znamenala naopak utužení centralizace. Problém se pak vrátil v 30. letech, ale to už Němci neměli žádnou ochotu k ústupkům.

Více o zajímavých aspektech vzniku Československa a souvislostmi s dneškem najdete v podcastu „Minulost není historie“.

Zkrácená verze na YouTube zde.