Obcházení územního plánování, selhání samosprávy i poškození krkonošské lokality. Na světlo světa opět vyplul kontroverzní stavební projekt firmy Bergalm, která ...
Fenomén beneficí a veřejných sbírek na podporu „těch chudáků statečných Poláků“ patřil mezi zajímavosti kulturního života Paříže třicátých let 19. století. Polští exulanti utíkající do Francie po ruském potlačení velkého listopadového povstání zpočátku reagovali na tu vlnu soucitu s vděkem a pohnutím. Časem pochopili, že gesty, slovy a soucitem to končí. Západoevropští panovníci neměli žádný zájem riskovat kvůli nim vztahy s Petrohradem. Ukrajinci se do pozice bezmocných vyhnanců zatím nedostali, protože jejich stát stále bojuje o přežití. Nicméně naše podpora Ukrajiny v posledních třech letech mnohdy měla nádech těchto pařížských salonních beneficí pro „ubohé statečné Ukrajince“. Nyní přichází okamžik, kdy tyto sliby bude potřeba měnit v realitu.
Analytik Polského institutu mezinárodních vztahů Daniel Szeligowski, jeden z předních expertů na dění na Ukrajině a v Rusku (doporučuji sledovat jej na síti X, píše převážně anglicky), přišel v těchto dnech s odvážným pokusem. V době, kdy nálady ohledně dalšího vývoje války jsou spíše ponuré, rozhodl se definovat „podmínky ukrajinského vítězství“. A ne, nejde o stále únavnější diskurz „stojíme při Ukrajině, ať to stojí, co to stojí“ („whatever it takes“), který je dnešním ekvivalentem „chudáků statečných Poláků“ a stále častěji připomíná starý vtip o „hrdinném Albionu“, který vždy „bojuje do poslední kapky krve“ – ovšem svých spojenců.
Podle Szeligowského je nepřítomnost jasné vize ohledně toho, co bude vítězstvím Ukrajiny, jedním z důvodů, proč všichni, kteří v konfliktu „fandí“ Kyjevu, jsou nyní v rámci veřejné debaty v defenzivě. V prvních dnech války Západ předpokládal rychlý pád Ukrajiny a uvažoval maximálně o podmínkách kapitulace. Díky statečnému odporu Ukrajinců a také intenzivní diplomatické práci několika málo odhodlaných států (v čele s Polskem, Pobaltím, Českem a Británií) se podařilo přehodit výhybku západního veřejného mínění a politické vůle. Následné úspěchy Ukrajiny na bojišti vedly až k fázi euforických úvah o možnosti porazit a „dekolonizovat“ Rusko. Asi by bylo fér říct, že tyto představy odrážely spíše středo-východoevropskou představu o ideálním výsledku války, kterou západní velmoci nesdílely, protože se děsily nekontrolovaného rozpadu Ruska stejně jako Ruska silného (ne-li více). Dobře to ukazoval Bidenův tlak na Zelenského, zveřejněný nedávno Bobem Woodwardem, aby během Chersonské operace nevyužil příležitosti k úplnému zničení ruských jednotek ve městě. Každopádně i ty naše naděje nakonec uvízly v blátě kdesi na Donbase. A pak – říká Szeligowski – přišlo „konceptuální prázdno“, opakování floskulí o hranicích z roku 1991 a zmíněné „whatever it takes“.
Toto prázdno a zjevnou nereálnost evropského přístupu bohužel využili nejdříve Rusové, aby ve veřejném prostoru nastolili své klamavé narativy. Třeba ten o dohodě, která byla na spadnutí v březnu 2022 a již Ukrajinci pod nátlakem Západu odmítli. Nebo o proxy válce mezi Západem a Ruskem, v níž je Ukrajina jen bezmocnou loutkou. Potom se do věci razantně (jinak to asi neumí) pustila nová Trumpova administrativa. Její hlavní argument – „nemáte plán, jak to ukončit“ – vyzněl silně už během kongresové přetlačované ohledně posledního velkého balíčku pomoci pro Ukrajinu v létě minulého roku. Od té doby jsme my Evropané s ničím nepřišli, a tak bychom se neměli urážet, když ono prázdné místo Američané nakonec zaplnili svou snahou o co nejrychlejší zmrazení konfliktu – opět „whatever it takes“.
Co teď? Szeligowského „teorie vítězství“ není zázračný návod, jak patovou situaci na frontě vyřešit. Míří k tomu, abychom si na rovinu řekli, co je dosažitelným cílem. Pokud víme (a víme to), že tato epizoda rusko-ukrajinské války se netýká územních požadavků, ale touhy Ruska zničit ukrajinskou státnost jako takovou (ať už přímou okupací, nebo pouze vazalizací po běloruském vzoru), musíme z této premisy vycházet. Ani Ukrajina tedy nebojuje za konkrétní oblasti svého teritoria, ale za státní suverenitu. Navíc – vzhledem k ruské ideologii „jednoho velkoruského národa“ – státní suverenita rovná se v jejich případě i další existenci ukrajinského národa jako nejenom politické, ale i kulturní entity. Szeligowski pak úkoly pro přátele Ukrajiny shrnuje do věty: „udržet na co největším teritoriu Ukrajiny nezávislý ukrajinský stát“.
Pochopení onoho základu je v samotném Kyjevě stále silnější. Známý publicista Vìtalìj Portnykov nedávno na otázku, „jaké budou budoucí hranice Ukrajiny“, odpověděl krátce: „Takové, jaké dokáže ubránit.“ Viditelně k tomuto realismu vykročil i tým prezidenta Zelenského, který se už pravděpodobně nebude vracet k otázce členství v NATO. Problémem je samozřejmě veřejné mínění a všemi v Kyjevě předpokládaná kampaň před prezidentskými volbami, která by se podle Szeligowského rozběhla v podstatě okamžitě po reálném uzavření příměří. V atmosféře volební kampaně se k těmto nepříjemným zjištěním jen těžko někdo přihlásí, ačkoliv realistický pohled jiným směrem v tuto chvíli v podstatě neumožňuje.
Jak poukazuje Szeligowski, klíčové je, aby Ukrajina „vyhrála mír“, tzn. aby podmínky zmrazení konfliktu umožnily posílení ukrajinského státu. A zde do popředí vystupuje i role evropských zemí, protože na rozdíl od USA tu máme své životní zájmy. Szeligowského návrh nerozebírá běžné argumenty z arzenálu evropských politiků, jako je nutnost dodržování pravidel mezinárodního práva a nepřípustnost změny hranic s použitím násilí. Nepochybně platné, nicméně v aktuální situaci nepříliš průrazné. Premisy jsou jasné: přechod Ruska na vojenskou ekonomiku se uskutečnil v takové míře, že nelze vyloučit další kapitoly války se „Západem“. Silná Ukrajina je pro EU především nárazníkovou zónou. A vzhledem k tomu, že je z mnoha (včetně kulturních a historických) důvodů nejdůležitějším cílem ruské expanze, kupuje nám také čas na to, abychom dohnali prospané mezery v oblasti bezpečnosti.
Konečně však autor zprávy o teorii ukrajinského vítězství upozorňuje, že i toto vítězství, tedy uhájení samostatnosti, má vedle pozitivního scénáře řadu scénářů přinejmenším ambivalentních. Scénář pozitivní zní: samostatná Ukrajiny (i za cenu zmrazení současného stavu na bojišti), která se s pomocí evropské „koalice ochotných“ ekonomicky obnovuje a buduje něco na způsob středoevropského Izraele – po zuby vyzbrojeného a na inovacích založeného autonomního hráče, ale spojence Západu. Autor ovšem upozorňuje na rostoucí ukrajinský resentiment vůči Západu, který „nepomohl dostatečně, zneužil Ukrajinu pro vlastní zájmy a hrozí, že ji nakonec zradí a prodá“. To by otevíralo cestu syndromu „výmarského revizionismu“, ze všemi jeho potencionálními dopady. Autor zmiňuje třeba čínský vliv, který se může opírat o výraznou fascinaci části ukrajinských politických elit představou Číny coby jednoho z možných partnerů tamní nezávislosti. A pak další ukrajinské variace na slovenskou „politiku na všechny světové strany“, včetně už nyní pokračujících úvah o budování nové regionální spolupráce ve východní Evropě mimo rámec NATO a EU. Vnucené, a nikoliv společensky akceptované příměří může však především vést k vnitřní destabilizaci země, konfliktu mezi „umírněnými“ a „radikály“. Politické emoce, které uvolní zastavení válečného konfliktu, mohou být opravdu výbušné a nepochybně budou posilovány i Moskvou.
Ovšem asi nejtěžším elementem celého „vítězného“ puzzle je skutečnost, že příměří bude i pro evropskou „koalici ochotných“ znamenat nikoliv vydechnutí, ale naopak nutnost zvětšení úsilí – jak ekonomického, tak vojenského –, aby „se vyhrál mír“. Otázku, jestli je toho Evropa schopná, autor raději neotevírá, nicméně naznačuje, že okamžik příměří bude i okamžikem triumfu pro všechny síly, jež v Evropě už dlouho volají po omezení pomoci Ukrajině a „normalizaci“ vztahů s Ruskem. Místo odpovědí naznačuje opačný scénář, tedy konečné ruské vítězství. Ve svých současných kalkulacích si totiž málo uvědomujeme, že mimořádný vojenský a technologický potenciál Ukrajiny může být použit i opačným směrem. Rusko má dlouhou tradici vyhrávání válek pomocí obyvatelstva a zdrojů čerstvě dobytých území a přetahování části podrobených elit na stranu impéria. Nemožné? Není nutné vracet se k druhé světové válce. Stačí si vzpomenout, kdo byla a co dělala před pouhými 25 lety rodina Kadyrovova…
00:01
