Nenápadný půvab lidí v řetězech

KOMENTÁŘ

Nenápadný půvab lidí v řetězech
Viceprezident Vance nedávno promluvil o tom, jak během kulturní dominance pokrokářů byly stigmatizovány typicky mužské projevy... Foto: Profimedia.cz
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Další válka na Balkáně? V Bosně se chystá zatčení prezidenta, státu hrozí rozpad

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Politické rozdělení v některých západních zemích je do nemalé míry určováno pohlavím - především v mladších skupinách voličů. Ženy tíhnou k progresivní levici, zatímco muži jsou výrazně víc napravo. To také ovlivňuje styl nebo v širším slova smyslu kulturu politických táborů. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že když pravice vystřídá levici – jak se nedávno stalo ve Spojených státech –, končí éra moci s rysy v něčem feminními a přichází čas maskulinity. Jaká maskulinita to ale je? Administrativa nového prezidenta se v mnoha ohledech prezentuje jako revoluční, odhodlaná rozbít zajeté mocenské mechanismy, nedržet se ustálených zvyklostí. Někde za všemi těmi ději globálního významu jako kdyby probíhala ještě jedna nenápadná a subtilní revoluce – redefinice amerického mužného ideálu. Způsob, jímž se prezident, lidé z jeho okolí a některé významné osobnosti jeho ideového tábora projevují, totiž v mnohém popírá, řekněme, tradiční americký ideál mužnosti.

 

Tím byl – jak ve slavné seriálové scéně říká mafián Tony Soprano – „silný a tichý typ“. Člověk, za nějž mluví víc činy než slova, neusiluje o přízeň davu, je spíš individualista, možná i samotář, má svůj vnitřní kodex, lpí na něm, může být skeptický k naivnímu idealismu, to ale neznamená, že by neměl ideály, je loajální a velkorysý, odvážný a schopný oběti, není svatoušek, je s ním zábava, když na to přijde.

Nová a vítězná americká maskulinita – v podání prezidentově i mnohých dalších lidí – je všechno jen ne tichá, často se projevuje nezadržitelným mluvením. Miluje dav a potřebuje jeho přízeň a vůbec se dožaduje projevů bezpodmínečné oddanosti. Vyžívá se ve slovním siláctví a sílu oslavuje, jejími demonstracemi se snaží dodat energii stoupencům. Ráda ukazuje fotky lidí (většinou zadržených imigrantů) v řetězech; Bílý dům na svém oficiálním účtu zveřejnil ASMR video (typ uklidňujícího videa, v jehož zvukové stopě je nějaký repetitivní jemný zvuk), v němž cinkaly řetězy, jimiž pak byli poutáni imigranti před deportací. Člověk ani nemusí být rozcitlivělý sluníčkář, aby se mu při pohledu na podobné projevy rauše z ponižování lidí zvedl žaludek. Tohle by vám sedm statečných neschválilo.

Viceprezident Vance nedávno promluvil o tom, jak během kulturní dominance pokrokářů byly stigmatizovány typicky mužské projevy. Za typicky mužskou zábavu označil večer v hospodě, kde pánové dělají fóry, a připomněl v té souvislosti tažení proti humoru jako formě útlaku, pasivní agresivity a bůhvíčeho dalšího. Právem. Jenomže maskulinita, jak ji ukazuje MAGA hnutí, nemá s takovou vtipkující partičkou mnoho společného. Jeho mentalita je totiž extrémně vztahovačná a chlapík, který je zvyklý zasmát se s přáteli, musí ledacos vydržet, protože se vtipkuje taky na jeho účet. Neschopnost připustit si vlastní směšnost patří do osobnostní výbavy nejenom amerických „mužných“ vůdců.

Vícekrát jsem slyšel, že na Trumpově (a třeba i Babišově) projevu je cenné to, že není formovaný poučkami PR specialistů, řeknou, co jim slina na jazyk přinese, protože jsou „autentičtí“. Nemůžu v tom vidět nic než další důkaz toho, jak naprosto vyprázdněné je dnes slovo autenticita. Jestli ji někdo chápe takhle, je to, jako kdyby říkal, že to nejvíc autentické je to nejhorší. A že schopnost ovládat se je z principu neautentická, pokrytecká, slabošská, že vítězství autenticity nad otravným konformismem dosáhneme tehdy, když všichni odvážeme svého vnitřního spratka – vztahovačného, totálně sebestředného, žadonícího o pozornost – a vypustíme ho do světa. Ten pak hned bude pestřejší a jaksi pravdivější. Jedním z hlubokých omylů těch, kdo tohle pojetí autenticity hlásají či žijí, je neuvědomění si, jak moc ten svět podle nich může být únavný a nudný.

×

Podobné články