Nevím, jestli se to obecně ví, ale nejhezčí město v blízkosti našich státních hranic je určitě Zhořelec. Čili Görlitz. Na mapě to dělá nějakých dvacet kilometrů od hraniční obce Černousy ve Frýdlantském výběžku, ale praktičtější je se tam dostavit spořádaně po železnici z Liberce s přestupem v Žitavě, jež mimochodem taky stojí za vidění. Kdo do Görlitzu přijede autem, přijde o krásné nádraží, kterým se s belle époque loučila secese. Jest to totiž nádraží postavené těsně před první válkou, která začala, ještě to ani nebylo hotové. Ta také ukončila zlaté časy Görlitzu, jenž tehdy byl nejdůležitějším městem mezi Berlínem a Breslau, tedy Vratislaví, jež se teď nazývá Wroclaw.
Bylo to město také skoro dvakrát větší, než je teď, neboť po té druhé válce bylo rozpůleno a z té východní a mladší části se stal polský Zgorzelec, což už je úplně jiné město, upřímně řečeno dosti, no, ošklivé… Na rozdíl od rozděleného Berlína mezi oběma částmi nestála zeď, ale tekla a dosud tam teče Lužická Nisa, která od roku 1945 tvoří hranici na Odře a Nise, té, jak se říkalo v západním Německu, „Oder-Neiße Demarkationlinie“, která odšmikla německý východ, jenž tím přestal existovat.
Tím se Görlitz stal nejvýchodnějším německým městem, čímž by se ale neměl člověk nechat zmást. Celou svou historii to bylo město hlavně velmi středoevropské a také bohaté a obchodnické, což je na něm znát v nějaké podobě dosud. Štěstí mělo i v tom, že za války nebylo téměř poškozené, časy NDR pak přečkalo v zakonzervované oprýskanosti. Z té se již Görlitz vyloupl a zazářil do elegance až jaksi mondénní. Symbolem té mondénnosti je artdecový obchodní dům Kaufhaus zum Strauss, který už sice není obchodní dům, na to je pro naši dobu moc luxusní, ale slouží jako kulisa, když se něco luxusního potřebuje natočit. Tak se v něm točil hvězdně obsazený film Wese Andersona Grandhotel Budapešť, do něhož zhořelecký obchoďák dodal potřebnou ornamentální atmosféru. Provádí se tam prohlídky a město dumá, co s ním dál. Kdyby někdo věděl, ať jim poradí.
My jsme tu od jiných věcí. Začněme od toho, že se město česky jmenuje Zhořelec, což si dobyvační Germáni upravili na Görlitz, aniž pochopili, o co jde: to by se to tu jmenovalo třeba Ausgebrenntdorf, nebo tak nějak. To jméno je samozřejmě původu slovanského, jako tady v Horní Lužici kdeco. Kraj obývali Milčané, jeden z těch kmenů slovanských, lid holubičí, avšak nesvorné povahy, jenž se klaněl bůžkům, opíjel se medovinou a stavěl si hradiště z hlíny a klád, takže není divu, že mu to občas shořelo. Lužičtí Slované se od 10. století stávali oběťmi germanizace, což je smutné, ale v něčem se jim to třeba i vyplatilo, jak se to vezme. Jejich zgoržené hradiště stálo asi na místě, kde je nyní majestátně posazen chrám svatého Petra a Pavla (Peterskirche). Ten se vyvinul z menšího kostela u hradu, který roku 1126 založil český kníže Soběslav I., po kterém toho moc nezbylo: tedy míněno po hradu, po Soběslavovi zbyla aspoň Soběslav. Horní Lužice pak byla několik století českým lénem, prostě přidruženým územím, jež rozšiřovalo českou mapu o takový výrůstek na zátylku: přišli jsme o něj až (nebo už – přijde na to) za třicetileté války. Větší část Lužice připadla Sasku, Görlitz ale Prusku: kousek je teď v polském Slezsku, z čehož je patrno, jak je to komplikované. Teď je samozřejmě Görlitz součástí Svobodného státu Sasko. Dávná česká éra se projevuje ve zvýšeném výskytu českých dvouocasých lvů ve veřejném prostoru, třeba na kašnách, na portálech, ve výzdobě různého druhu. Českého lva má Görlitz také ve znaku. Dělí se o něj s černou říšskou orlicí, přičemž oba svírají v tlapách, respektive pařátech, císařskou korunu. Ten znak udělil v roce 1433 městu císař Zikmund z vděčnosti za podporu proti husitům, kteří vyráželi do Lužice na loupežné výpravy, neboť v Čechách byla (kvůli nim) bída a hlad a tady bylo co krást a loupit. Tehdy již patřila hornolužická města k nejbohatším v království, takže se jim vyplatilo postavit si hradby a strážní věže, které zůstaly v lužických městech jako takové obří bachraté holubníky, na které je možné zavěsit různé reliéfy, což všechno zvýrazňuje tvářnost města. To je známá věc, že čím je město zahuštěnější detaily a rozmanitostmi, tím je krásnější, přičemž současný směr vývoje, tedy rovné plochy a tupé linie, je zcela opačný. A Zhořelec, tedy jeho görlitzká část, je v tomto smyslu městem krásných detailů, drobností a filigránských artefaktů, obzvláště dojemné jsou něžné renesanční portály, které jsou plné roztomilých figurek, květin, ornamentů, zvířátek – a barev, neboť se zde při restaurování rozhodli vrátit portálům původní barevnost, takže staré město připomíná omalovánky, proti čemuž může něco namítat jen pedantický suchar.
Mohlo by nás také zajímat, že kupecký a obchodnický Zhořelec byl oblíbeným městem Karla IV., za jehož vlády se lužická města spojila do tzv. Šestiměstí, latinsky Hexapolis. Byla to města, jež mají hezká česká jména: Kamenec, Lobava, Žitava, Budyšín, Lubáň (ta je teď v Polsku), a na Nise tedy Zhořelec. Jejich městskými znaky je ozdobena krásná renesanční radnice, ten zhořelecký znak je nejvýš. Ta radnice je vyšperkovaná různými drahocennostmi – část s nádherným schodištěm a bohatým znakem Matyáše Korvína, který z pozice českého krále vládl Lužici, je klenotem středoevropské pozdní gotiky přecházející do renesance. Kamenická práce je dílem mistra Wendela Roskopfa, který se narodil tady ve Zhořelci, ale kus života prožil v Praze, Kutné Hoře a také v Táboře, kde po něm zůstal na radnici krásně vytesaný městský znak (ten udělil „husitskému“ Táboru také Zikmund: to jsou paradoxy), takže kdyby měl někdo pocit, že mu to v Táboře nebo ve Zhořelci něco připomíná, tak to bude tím. Radnice má štíhlou věž a na ní jsou hodiny z 16. století, dva ciferníky se složitou a komplikovanou metodologií zobrazující různé fáze pozemského i vesmírného času. Uprostřed jednoho toho ciferníku je hlava muže s kníry, kterému prý v noci svítí oči a z úst mu vychází dým. Pokud to tak není, tak bych to zavedl.
Kolem tohoto složitého horologického zařízení zcela jistě chodil Jakub Böhme, kterého pak sám Georg Wilhelm Friedrich Hegel, tedy dostatečná autorita, aby to mohl posoudit, nazval „prvním německým filozofem“. Bydlel na začátku 17. století hned za řekou, tedy dnes na polské straně, kde v jednom domku měl ševcovský krám, neboť byl vyučeným ševcem, což je řemeslo, u něhož jde dobře filozofovat. Tento sklon u něj spustil mystický zážitek, kdy „maje dvacet pět roků věku náhlý pohled na cínovou nádobu protrhl u něj bránu vědění a nazírání na podstatu věcí“. To napsal jeho životopisec, který dodává, že šlo nejspíš o „joviální záři“, poněvadž cín je kov zasvěcený Jovovi, čímž byl Böhmovi přivozen autohypnózou stav mystický a s ním spojené jasnozření. Ozářený jasem cínové konve vyšel filozofující švec Böhme ze svého domu, aby přišel na jiné myšlenky. Než hle! Co dříve nazíral jen na povrchu, zjevovalo se nyní jeho duševnímu zraku jasněji a jasněji, takže skrze nazírané tvary, obrazce a barvy mohl se dívat všemu tvorstvu do nejniternější přirozenosti. Obdařen takovou milostí, radostí a blahem žil Böhme dále v tichosti, slouže Bohu, obraceje zřetel k ševcovském řemeslu, své rodině a obcování s Bohem a s přírodou. To si nenechal jen pro sebe, ale své vize svěřil mystickým spisům, které začal sepisovat k úžasu svých bližních – a k pobouření místního faráře Richtera, který však byl na něho krátký, neboť ve Zhořelci se vznášel duch tolerance a uznání, že k Bohu si může cestu najít každý dle svého, byť je to jen mysticismem zasažený švec.
Z místa, kudy vycházel ze svého domku švec-filozof, je nádherný pohled na návrší bezprostředně nad řekou, na chrám svatého Petra a Pavla. Je to tedy vlastně říční kostel, jehož bílé věže (ty jsou až z konce 19. století) třeba mohou připomínat lodní stožáry či něco takového. Zvláště působivé to je vpodvečer, za soumraku, kdy se gotické tělo kostela zrcadlí v říční hladině pozvolna tekoucí řeky, v níž plápolají světla, ve kterých si lze představit třeba i požár, jenž dal městu to dávné jméno.
00:08
