Když jsem sám sebou, nemiluje mě. Kniha o dětském traumatu

Když jsem odešla z naší firmy, myslela jsem si, že si pár měsíců odpočinu, ale Kniha řekla, že chce být napsána. Řekla jsem Dobře a myslela, že Kniha bude o drogách, ale Kniha řekla, že bude o lásce.

Láska je jediný smysl života. Ne zamilovanost ‒ tetelení ega, že se o vás zajímá někdo atraktivní. Ne závislost na někom a ne posedlost někým. Přijetí druhého. V partner­ství, přátelství, rodičovství, sourozenectví, příbuzenství.

Když do vašeho života vstou­pí někdo, koho milujete víc než sebe a kdo bezpodmínečně přijímá vás, dá vám to smysl žít. Občas se k něčemu takovému blížíme v partnerství, ale pouze blížíme. Partneři přicházejí, mění se, odcházejí. Děti jsou tu pořád a jejich láska se nemění. Pokud něco ne­poděláme. Pokud to poděláme, začne se nejprve měnit ne jejich láska k nám, ale začnou se v zájmu jejího zachování měnit ony.

„Když jsem sám sebou, nemiluje mě,“ potlačí autenti­citu preventivně. A tím potlačováním časem ztratí spojení samy na sebe a své pocity: „Kdo vlastně jsem? Proč nic ne­cítím?“

… Nevzpomínám si téměř na žádné ote­vřené projevy hněvu nebo zoufalství, ale taky na žádné otevřené projevy radosti. Když se vracím zpět, nemůžu najít ani jedinou vzpomínku, která by v sobě měla čirou, ničím nezkalenou radost. Pocity spokojenosti ano, dokon­ce i pocity mírného nadšení ano, ale bujaré, otevřené a ne­kontrolované veselí nikdy. Možná je to jen neschopnost napojit se zpět na dětství. Nebo jsem se příliš bála ztratit kontrolu. Ztráta sebekontroly se mi mohla krutě vymstít. Celé dětství je zahaleno mlhou, jako bych ho prožila ve vatě otupělosti. Vím, že jsem uměla prožívat a často prožívala nějaký ten strach, ale prožívala jsem ho bez velkých emocí. Jako pod vlivem antidepresiv. Pohybovala jsem se pomalu a moc jsem toho nenamluvila. Ideální dítě. Pravděpodobně proto byla moje první zkušenost s extází takový objev. Ně­kdo, kdo prakticky neuměl naplno cítit, a především veřej­ně dávat najevo emoce, prošel magickým portálem.

Žasla jsem nad tím, jak se najednou dokážu v pocitech sou­středit nejen dovnitř, ale především ven. Objevila jsem ex­trovertní část svého já. Našla jsem kuráž sdílet radost a las­kavost. Jinými slovy a jednou větou: přestala jsem se bát mít otevřeně ráda lidi. Bylo až neuvěřitelné, jak mohutná proměna se ve mně během té jedné noci odehrála. Škoda že jsem si nedokázala v tom bodě říct: Díky. Stačí.

Knihu Otec Bůh a matka Láska si můžete koupit zde.