Naděje a obavy ohledně smlouvy s Vatikánem

V říjnu 2024 byla podepsána premiérem ČR a vatikánským státním sekretářem mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o některých právních otázkách. Smlouva mezi ČR a Svatým stolcem je známá také pod označením jako Smlouva s Vatikánem či tzv. konkordát. Vatikán a Svatý stolec jsou striktně vzato dva různé subjekty mezinárodního práva, nicméně fakticky a personálně propojené. Uvedená Smlouva prochází postupně schvalovacím procesem, na řadě je závěrečné čtení v Poslanecké sněmovně a vznáší se nad ní nejrůznější otazníky.

V následujícím textu se pokusím stručně okomentovat, co nejčastěji zaznívá na podporu schválení této mezinárodní Smlouvy a zmíním i některá rizika.

Jsme opravdu jedna z posledních zemí v Evropě, která takovou smlouvu ještě nemá?

Uvedený narativ se asi nedopatřením šířil i v jednom listopadovém, jinak skvělém, Echo podcastu. V Evropě má „nějakou“ smlouvu se Svatým stolcem 25 zemí, celkově je v Evropě přibližně 52 států, tedy zhruba polovina. Z této poloviny zemí ale jen část smluv má podobu tzv. všeobecného konkordátu, jako je podepsaný za ČR, tedy nejvyšší možné formy s předností před zákony daného státu. Řada zemí upravuje smluvně jen nějakou dílčí otázku. A do třetice, i v zemích, které mají stejnou nejvyšší formu všeobecného konkordátu, se smlouvy liší. Nejsou stejné ani obdobné. Smlouva, kterou uzavřelo v roce 1999 například Estonsko, je dost odlišná od dokumentu, který byl podepsán za ČR. Česká republika tak spíše bude v Evropě raritou, s ohledem na počet katolických věřících, pokud by Vatikánskou smlouvu ratifikovala. Smlouva řeší především české vnitrostátní záležitosti a netýká se diplomatických vztahů s Vatikánem, které dobře fungují bez jakékoliv mezinárodní smlouvy tohoto typu.

Posílí Smlouva v ČR náboženskou svobodu a s ní související garance pro všechny věřící?

Za hlavní přínos podporovatelé Smlouvy vyzdvihují, jak posílí náboženskou svobodu a rovnost náboženských skupin. V ČR jsou čl. 15 a 16 Listiny základních práv a další související úpravy náboženské svobody natolik robustní, i ve srovnání s jinými státy díky zkušenosti z doby nesvobody, že Vatikánská smlouva již k tomu žádný bonus reálně nepřidává. Je to stejné, jako by se Česká republika v mezinárodní smlouvě se Senegalem zavázala, že budeme u nás konat svobodné volby, a takový počin bychom nadšeně vítali, jak nám posílí demokracii a zabrání v ČR nástupu diktatury.

Také jsem nezaznamenal žádný příklad dobré praxe, že by někde právě smlouva s Vatikánem „zachránila“ náboženskou svobodu, a už vůbec ne pro nekatolíky. Třeba židovští věřící by o tom po uzavření konkordátu mezi Svatým stolcem a Německem v roce 1933 mohli vyprávět, i když se v posledních desetiletích konkordáty koncipují moderněji.

Mají ze Smlouvy užitek i ostatní církve kromě katolické?

Jaký bude mít Smlouva konkrétní dopad na ostatní církve a náboženské skupiny je otázka, na kterou není schopen nikdo z podporovatelů jednoznačně odpovědět. Zpravidla se vypouští nějaká mlha o tom, jak stát nesmí žádné věřící a náboženské skupiny diskriminovat. Obě možnosti dopadu na ostatní jsou totiž špatné. Když řekneme, že bude vše také podobně platit i pro věřící ostatních vyznání, pak nevím, zda opravdu chceme, aby ve strukturách armády a policie měla svoje zástupce například ruská pravoslavná církev, salafistický islám či církev svaté korony, jestliže si o jejich služby a přítomnost některý z příslušníků daného bezpečnostního sboru v budoucnu požádá. Vyjdeme-li naopak z toho, že se to nekatolíků netýká, tak proč potom vytvářet novou privilegovanou kategorii, když současný model je dobře funkční?

Určitě není nic špatného na tom, aby se problematika tzv. kategoriální pastorace (duchovní služby v armádě, nemocnicích, věznicích…) zakotvila komplexněji, než je tomu dnes, ale jde o typickou vnitrostátní záležitost a činit tak mezinárodní smlouvou je nešťastné. Ač po tom někteří kaplani volají, obecně není nutné, aby všechna činnost měla přesně danou regulaci. Lze uvést řadu příkladů, kdy počáteční dobře míněná snaha u některých služeb podrobněji zákonem nastavit podmínky poskytování nakonec přinesla více škod než užitku. Měnit svět vytvářením stále dalších regulací není cesta dobrým směrem.

Riziko první – překročení rámce českého právního řádu

Ve Smlouvě se především nepovedlo navázání na český právní řád, tedy není dodržena podmínka, kterou mělo samotné Ministerstvo zahraničí. Chyby se běžně v legislativně dějí, ale ty jde opravit např. pozměňovacím návrhem nebo novelou předpisu. U podepsané mezinárodní smlouvy s tím nejde dělat nic a tak Ministerstvu nezbývá než tvrdit, že je všechno v nejlepším pořádku a obsahově se český řád nemění, nejde se nad jeho rámec a jde pouze o utvrzení současného stavu. Shodně nic navíc nepřipouštějí ani zástupci Arcibiskupství, protože chyby a nejasnosti ve Smlouvě pro ně mohou být v budoucnu výhodné a nechtějí ohrozit schválení. A optikou kanonického práva se opravdu mnoho nemění. Hlubší právní rozbor k některým dopadům Smlouvy uvádím v článku časopisu Právní rozhledy č. 4/2025 str. 113.

Možná jen pro zajímavost, jak může vypadat dobře udělané navázání na národní právní řád, lze vidět na příkladu Smlouvy mezi Estonskem a Svatým stolcem. Když je vůle, tak to jde.

Základní argument, kterým se oponuje obětem sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi, že jejich postavení se nemůže Vatikánskou smlouvou zhoršit, protože vše bude nadále podle dosavadních českých předpisů, není úplně korektní.

Riziko druhé – čerpání financí z veřejných rozpočtů obcí, krajů a státu

Druhým, ne úplně domyšleným momentem, a rád bych chtěl věřit, že je to třeba úplně zbytečná obava, je faktická přeměna nenárokových dotací z veřejných rozpočtů na mandatorní, pokud jde o financování sociálních služeb a oblast památkové péče. Ale pouze pro vybrané subjekty uvedené ve Vatikánské smlouvě. Nestátní poskytovatelé sociálních služeb v České republice, sdružení v Platformě 10, podle jejich tiskové zprávy ze dne 25.2.2025, dlouhodobě upozorňují na nevyvážené podmínky financování. Přestože tyto neziskové organizace mají za to, že dokážou poskytovat srovnatelně kvalitní služby jako organizace zřizované státem, krajem či obcemi, činí tak za horších finančních podmínek. Vatikánská smlouva stanoví, že katolické církevní právnické osoby poskytující sociální služby mají mít shodné finanční podmínky jako jiní poskytovatelé, tedy i služby státní a krajské a obecní. Komu a kde se finanční prostředky na dorovnání vezmou, když předkládací zpráva k Vatikánské smlouvě vylučuje, že by si vyžádala nějaké finanční nároky z veřejných rozpočtů?

Namísto systémového řešení financování sociálních služeb poskytovaných nestátními subjekty se vytváří prostor pro žaloby na stát, kraje a obce, pokud nárokům z Vatikánské smlouvy vůči žadatelům o finance nedostojí. Současně se jiní nestátní poskytovatelé trochu odsouvají na druhou kolej.

Důležitá témata, ale raději jinak než mezinárodní smlouvou prezidentského typu

Vatikánská smlouva tak na jednu stranu otevírá řadu problematik, které je skutečně vhodné odpovědně diskutovat a řešit, a to včetně legislativních úprav. Způsob, jakým to ale Smlouva selektivně dělá, je zbytečný a není nakonec přínosný pro katolíky, protestanty ani lidi bez vyznání. K vyjasnění různých dalších sporných bodů by pomohlo, kdyby ji posoudil Ústavní soud ještě předtím, než se o ní bude hlasovat. I když u Ústavního soudu bude nejspíš shledáno, že argumentace Ministerstva zahraničí je chybná a Smlouva překračuje dosavadní zákony, tak současně Ústavní soud posuzuje pouze soulad s ústavním pořádkem. Tedy stát může uzavírat i zbytečné, pro sebe nevýhodné a problematické smlouvy, včetně smluv, které mění dosavadní předpisy. To z nich ještě nedělá smlouvy protiústavní. Proto je takový zájem, aby k přezkumu došlo až poté, co bude vše definitivně schváleno, nikoliv předem. Každopádně, téma Vatikánské smlouvy ještě nějakou dobu bude na stole, i když naděje i obavy s ní spojované nejspíš zapadnou ve víru dalších domácích a světových událostí.

Tomáš Tintěra, vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, advokát