Báječná to žena Jaroslava Janáčková

KOMENTÁŘ

Báječná to žena Jaroslava Janáčková
Vysvětlovat mládeži, kdo jsme, odkud přicházíme a proč právě odtud, to Jaroslava Janáčková uměla jako málokdo, neboť i na vysoké škole si udržela v přístupu ke studentům něco ze své touhy učit děti, píše Lukáš Novosad. Foto: Muzeum literatury
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Je to jen několik týdnů, co jsem tu psal o úmrtí dvou významných literárních historiků, Markéty Kořené a Jiřího Opelíka, a už se k tématu musím vrátit, protože předevčírem zemřela další dáma, bez jejíhož působení by česká literatura, a především české myšlení nebyly tam, kde jsou. V požehnaném věku třiadevadesáti let zemřela paní profesorka Jaroslava Janáčková, s níž si své studium na pražské vysoké škole pojí nejedna generace studentů a absolventů. Považte, k jejím posluchačům patřil například Zdeněk Svěrák, o pouhých šest let mladší než ona.

Okamžitě poté, co bylo oznámeno úmrtí věhlasné literární historičky, jež se věnovala především české literatuře národního obrození, se vyrojila řada dojatých vzpomínek na oblíbenou učitelku. Nápadně všechny pojilo totéž hodnocení – že Jaroslava Janáčková byla vlídná žena, která se studenty uměla mluvit a budit v nich vášeň pro své autory. Navíc ji kdekdo vnímal jako ideální převoznici mezi středoškolským a vysokoškolským studiem. Vím, o čem hovořím.

 

Sám jsem ji sice poznal jenom zdálky – chodil jsem k ní na přednášky, semináře jsem už nestihl –, ale tutéž pedagogickou práci, o níž je řeč, jsem zažil u Věry Menclové, s níž se Janáčková profesně v mnohém potkávala a ledasco spolu připravily. Například výbor z korespondence Karla Havlíčka, jenž byl nachystán k vydání v roce 1980, vlivem všelijakých dobových okolností však vyšel až o deset let později – ve zcela jiné atmosféře, než pro jakou byl připraven, takže tehdy zapadl.

NEPĚHLÉDNĚTE: Odešel literární historik Jiří Opelík

Umírající devadesátníci mají společnou paměť: ještě si pamatují první republiku (i když Masaryka už méně), nástup nacismu a teroru s ním spojeného, naivní naděje po konci druhé světové války nezřídka spojené s vírou v nový režim, který zajistí, aby se taková zvěrstva, jaká páchali nacisté, už neopakovala. Následné vystřízlivění, snahu odčinit své hříchy, okupaci a normalizační ústrky. Janáčková, rodačka z Havlíčkovy Borové (lze se s takovým rodištěm vyhnout zájmu o české devatenácté století?), dcera sedláků, prožila vlastně život, který už jsme jinak z paměti vytěsnili: totiž skutečnost, jak se chudé vrstvy začaly zvedat a mírně bohatnout – samozřejmě vlivem násilného a nespravedlivého přerozdělování majetku ve společnosti. A taky začala růst vzdělanost. O generaci dřív by o studium musela bojovat a vyvzdorovat si ho, na konci čtyřicátých let už byla akademická studia samozřejmější cestou nastupující mládeže.

Toužila být učitelkou na malém městě, jenže víceméně celý život prožila na Karlově univerzitě. V normalizaci odstrkovaná, přehlížená, trpěná odborná asistentka. Zničit se ji snažil Vítězslav Rzounek, odpudivý zjev oněch časů. Po sametové revoluci dosáhla na docenturu i profesoru a stala se velkou oborovou hvězdou. Mimochodem, to si zaslouží podtrhnout, je to překvapivě pořád jedna z mála žen s ostruhami, bohemistika má štěstí aspoň na ni, jiné české humanitní obory se ani na tu jedinou slavnou zástupkyni nevyšvihly. Své ženství přitom nezdůrazňovala: nelíčila se, byla taková… v dobrém smyslu obyčejná. Ve vyšším věku působila jako ideální babička.

Českým čtenářům nově zásadně zpřístupnila Boženu Němcovou, napsala monografii o románu Babička, byla u několikasvazkové edice veškeré korespondence Boženy Němcové, která se před dvaceti lety stala velkou událostí, a objevila Němcovou jako feministku i ženu velikých nároků na umění a kvalitu a rovnoprávnost vztahů. Ty dopisy veřejností skutečně pohnuly. V té souvislosti podtrhněme, že Jaroslava Janáčková vždy tvrdila, že přečíst si z autora jedno jeho dílo je leda ochutnávka. Chce-li totiž člověk porozumět pohybům doby, v níž dílo vznikalo, musí načíst celého autora. To je veliký čtenářský nárok, jemuž je s to dosáhnout jen profesionální čtenář.

Na ty příležitostné může však takový profesionál působit blahodárně. Zmínila se moje kamarádka, že její maminka učila na píseckém učilišti a vycházela právě z prací Jaroslavy Janáčkové. Své žáky nadchla natolik, že třeba učňové oboru truhlář neváhali ve vypůjčených oblecích a ve půjčeném voze jet do Prahy do Národního divadla a zhlédnout tam nadšeně představení Prodané nevěsty. To je vlastně ten ideální obraz českého národa, který se prožil k moderně nikoli vojensky, ale na základě umění a jazyka. Vysvětlovat mládeži, kdo jsme, odkud přicházíme a proč právě odtud, to Jaroslava Janáčková uměla jako málokdo, neboť i na vysoké škole si v sobě udržela v přístupu ke studentům něco ze své touhy učit děti.

×

Podobné články