Zkouška sirén

FEJETON

Zkouška sirén
Zkouška sirén, snímek z přebalu knihy Přemysla Ruta. Foto: Nakladatelství Vyšehrad
2
Komentáře

Jan Burian

Šel jsem si sednout k řece a koukal, jak vlny jdou. A potom jsem tam skočil, byl jsem hned pod vodou. Zhudebněnou báseň Langstona Hughese, jedno z blues, které mě provází mnoho let v podání Vladimíra Mišíka, jsem najednou uslyšel zpívat písničkáře a hlavně historika písní Přemysla Ruta.

Seděli jsme v podzemí klubu Paměť v Soukenické ulici a spolu s několika desítkami Přemyslových stálých posluchačů a obdivovatelů jsme slavili vydání jeho nové knihy Zkouška sirén. Bytostný hašlerovec a kabaretiér na tomto ojedinělém večeru zazpíval Mišíkovo kultovní blues a pak přidal třeba i minimalistickou skladbu od písňového experimentátora Oldřicha Janoty.

Nepřišlo mi to vůbec divné. Přemysl a jím pozvaní zpěváci odzpívali za zhruba patnáct let ke třem stovkám koncertů nazvaných Okolo 100 lalala. Představili na nich tvorbu písničkářů, či přesněji autorů písní všech věků, žánrů a zaměření – zjednodušeně řečeno od Františka Čelakovského k Jiřímu Bulisovi nebo k Vodňanskému se Skoumalem. A já opravdu neznám nikoho, kdo by se tak trpělivě, hluboce, důvtipně a láskyplně věnoval tomuto oboru umělecké tvorby, jako to dělá právě Přemysl Rut.

V mohutném zpěvníku Zkouška sirén najdete šestnáct kapitol z historie českého písničkářství spolu s celkem asi třemi stovkami českých songů „mezi folkem a rockem“, jak stojí v podtitulu. Přemysl Rut je do knihy vybíral bez ohledu na jejich popularitu. Hledal takové písně, o nichž by mohl být přesvědčen, že si nezaslouží upadnout v zapomnění. A pak se při oslavě vydání v klubu Paměť do některých z nich, spolu se dvěma zpěvačkami, odvážně pustil. A já jsem, uveleben na židli, jen litoval, že nezkoušel zazpívat třeba i něco od Sváti Karáska nebo Petra Fialy ze skupiny Mňága a Žďorp. Moc by mě totiž bavilo poslechnout si jejich písničky v úplně jiném balení, než je člověk zvyklý.

Objemná kniha teď už má své stálé místo na mém klavíru, a tak si asi i já brzy nějakou píseň vyberu a zazpívám… jen tak, tiše, aby mě nikdo neslyšel. Pročítám si ty desítky textů a znovu žasnu, jak životaschopný, objevný, zábavný a hluboký dokáže být tento, různými hudebními průmyslníky a dramaturgy neustále decimovaný, umělecký žánr. V knize samozřejmě nejsou písničky, které byste mohli poslouchat v běžném vysílání rozhlasu (čest výjimkám – Vltavě či Proglasu). Můžete si je ale objevovat na internetu nebo je poslouchat v klubech, divadélkách, knihovnách či hospodách, kam je jejich autoři stále ještě jezdívají zpívat. Zpěvník Zkouška sirén vám navíc může pomoci objevit i písničkáře, které jste doposud míjeli.

Jejich zásoba se zdá být nevyčerpatelná.

Cestou z Paměti domů jsem si vzpomněl na to, co Přemysl Rut napsal do jiné své knihy, nazvané Písničky (eseje se zpěvy). Písnička podle něj protestuje „proti pýše mocných tím, že je skromná a lehoučká jako javorové semínko. Proti neudržitelným poměrům tím, že je trvanlivější než ony. Proti hlouposti tím, že je chytrá, a proti nahluchlé lhostejnosti tím, že vám vleze do ucha a přiměje vás, abyste si ji zpívali celý den.“

A zrovna něco takového se mi teď stalo: Šel jsem si sednout k řece a koukal, jak vlny jdou. A potom jsem tam skočil, byl jsem hned pod vodou… Nemůžu se toho zbavit…