„Žádné dítě není primárně zlé.“ S vychovatelem o ústavní péči a křivém obvinění z pedofilie

O tom, jak profesionálně vychovávat děti, si na střeše jednoho z pražských obchodních domů povídáme s Tomášem Morávkem, autorem nedávno vydané úspěšné knihy Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi. Příběhy dětí z ústavní péče. V rozhovoru popisuje i to, jak se ocitl ve vazbě po křivém obvinění z pedofilie.

Proč jste se vymezil vůči výchovným ústavům?

Protože se svým stylem práce bych nezvládl tam působit. Jsem zvyklý děti podporovat, vytvářet situace přiměřené jejich věku. Dítě vyrůstající v drsném prostředí se stává hrubějším, je zajatcem vlastní ochrany, aby mohlo fungovat. Můj styl práce by z takových dětí dělal „beránky“, což v daném prostředí není v jejich zájmu. Kdysi jsem pracoval v romském ghettu – to byla tvrdá škola ulice, děti na mě vytáhly nůž, nabízely mi drogy a tak. Ale pořád to byly děti. Jenom měly motivaci chovat se jinak, byla to jejich strategie přežití. Dostal jsem tehdy na starost chlapce, který na mě vyrukoval s pozdravy jako Píčo bílá, tebe bych sundal, klátil jsem tvoji mámu…

Inu, standardní projevy při seznamování se s vychovatelem.

Přesně tak. V tamním kolektivu byl ten kluk nejmladší, tak se snažil být taky nejdrsnější, aby ho smečka nesemlela. Začal jsem s ním pracovat na odstranění jeho bariér, na tom, aby si dovolil cítit se v bezpečí a chovat se jako dítě. Chtěl jsem, aby pochopil, že na mě sice může být drsný, ale že taky nemusí, protože ho přijmu, i když nebude zlý. Po čase se otevřel. Začal mluvit o tom, co ho trápí, začal být veselý, láskyplný k okolí, stavěli jsme lego, malovali omalovánky. Měl jsem radost, že se práce s ním daří a že konečně zažívá dětství. Jenže v tomto kolektivu to nebylo v jeho zájmu.

Předpokládám, že ten kolektiv začal kluka šikanovat.

Ano, tvrdě. Jednou, sotva vyšel ze zařízení, dostal pěstí a mlátili mu hlavou o výlohu. Věděl jsem, že když ho půjdu zachránit, oslabím ho znovu, protože bude vypadat jako můj chráněnec. Nakonec v kolektivu nevydržel. Dlouho jsem pak přemýšlel, co jsem měl dělat jinak. Až jsem odpověď nalezl v rozhovoru s vězeňským psychologem – vysvětloval, že když se dostane pod kůži sériovému vrahovi a otevře ho, musí ho předtím, než ho vrátí do kolektivu, zase uzavřít a zpevnit. Svůj styl práce nemohu aplikovat v nefunkčním nebo agresivním prostředí, neboť děti „odzbrojuje.“

V čem tedy je vaše výchovná metoda specifická?

Nepracuji se štítky, které si dítě přinese v papírech – dítě si přede mnou musí štítek nalepit samo. Každé je individualita, žádné není primárně zlé, může mít nanejvýš špatné projevy. Ale každé má ke svému chování důvod a my vychovatelé máme zjistit, co dítě k jeho chování vede, a máme se pokusit mu s tím pomoct a ideálně to napravit. I dítě, které vám vezme peněženku, pro to má důvod – třeba to do té doby pro něj byla jediná funkční strategie, jak získat peníze na jídlo a přežít.

O tom všem jste napsal knihu. Ale nezlobte se, mně přijde jako přehlídka úspěšných postupů práce s dětmi. Chybí mi v ní ten zásadní pracovní nástroj, který znám z vlastní praxe: neustálá nejistota a pochybnosti, jestli to, co s dítětem dělám, dělám pro jeho dobro.

Úspěšné postupy, které znám a používám, jsou samozřejmě vysekané z hromady neúspěšných. Spoustě neúspěšných situací, které jsem zažil, by se dalo předejít, kdybych věděl, že něco dělám špatně. Takže na dobré postupy jsem přišel tak, že jsem šel od omylu k omylu. I název knížky vznikl z mého průšvihu. Když jsem seděl a přemýšlel, proč se mi zase něco nedaří, přišel za mnou kluk a řekl mi: Strejdo, je to jednoduchý, prostě nebuď píča. Pojmenoval to přesně.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.