Je možné diskutovat o tom, kterých selhání politické třídy slovenský miliardář při svém tažení za mocí využil, ale v zásadě je unikát, přírodní jev, jaké se vyskytují jen vzácně, píše Martin Weiss.
Foto: Hnutí ANO
1
V Česku bude dál jasno až polojasno s letními teplotami až nad 25 stupňů Celsia. Kvůli počasí bez srážek se rozšíří výstraha před vznikem požárů. Od čtvrtka při ...
V nedávném rozhovoru v podcastu Insider se předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda rozhovořil na otázku, proč současná vláda není reformnější:
„Jestli někdo čekal nějaké úplně zásadní reformy, tak nevím, jestli úplně chápal, co se v zemi děje. Opravdu docházelo k nejširšímu spojenectví pravice a levice, k nejširší velké koalici, jakou bych si dokázal představit. Jejímž úkolem bylo přece, a ten úkol byl zadán od voličů obou těch stran, odstavit duo Miloš Zeman-Andrej Babiš, ze kterého větší část společnosti byla příliš unavená, z toho kašlání na ně, cynismu, chaosu, který tady panoval. A samozřejmě, že pokud to skládám takhle široko, tak těžko můžu čekat, že budou nějaké dramatické reformní kroky. A taky je mimochodem nikdo do programů nemaloval.“ A dodal, že kdyby šel někdo dnes do voleb s programem jako kdysi Mirek Topolánek, „tak bude mít šest sedm, procent a rozhodně vládnout nebude.“
Je to myslím zatím nejpregnantnější formulace ceny, jakou platíme za Andreje Babiše. Je možné diskutovat o tom, kterých selhání politické třídy slovenský miliardář při svém tažení za mocí využil, ale v zásadě je unikát, přírodní jev, jaké se vyskytují jen vzácně. Nebýt té jediné osoby, má naše politika k běžnému pravolevému spektru o něco blíž (i když se k němu už nikdy úplně nevrátí, to se opravdu mění).
Takže se proti němu musela zformovat Bendou zmiňovaná mimořádná koalice hned dvakrát. Nejdřív, aby mu odňala sněmovní většinu, a pak, aby mu zamezila v cestě na Hrad. Petru Pavlovi vláda pomohla ne přímou podporou (což by mohl být polibek smrti), ale něčím důležitějším – tím, že odkládala nepopulární kroky. Rozpočet utržený ze řetězu jde do značné míry na vrub toho, že úsporný balíček měl přijít daleko dřív.
Těžko teď odhadovat, jak se tato mimořádná okolnost na Pavlově úřadování podepíše. Jeden drobný příklad toho, že vlna, na níž surfuje, může být křehká: Nebylo tajemstvím, že Jan Kysela, šéf panelu, který mu vybíral kandidáty na Ústavní soud, je zároveň tajemníkem senátní komise pro ústavu. Až teď, poté, co jeho kandidát Fremr narazil, se najednou ozývají hlasy, že Kysela má vlastně docela nehorázný střet zájmů.
Petr Pavel se může výrazně zapsat do české politiky jako všichni jeho předchůdci v úřadě. Anebo může opsat trajektorii jedné svého času rovněž oslavované političky, která však vývoj politické scény k obrazu svému vůbec neovlivnila a na konci svého prvního funkčního období ohlásila, že je unavená a o úřad se podruhé ucházet nehodlá. Řeč je samozřejmě o Zuzaně Čaputové.
To všechno ještě neřeší otázku, zda by vláda měla a mohla být reformnější. To slovo je dobrým příkladem toho, že jedna věc je teoreticky vědět, že lidé žijí v „informačních bublinách“, a druhá věc je připustit si, že to znamená, že i já. Slovo reformy je polarizující; politici, kteří jsou s ním asociovaní – Topolánek, Kalousek, Nečas – jsou na celostátní úrovni nevolitelní. Pro velkou část voličů to slovo znamená „chtějí mi něco vzít“.
Co voliči chtějí, lze měřit mnoha způsoby, ale podívejme se třeba na čerstvý průzkum agentury STEM/MARK zjišťující, kam by měla vláda investovat. První místo: zdravotnictví. Poslední místo: vojenská technika.
Jsou to zaprvé priority zoufale nevhodné pro tuto vládu, v níž jsou investice do armády víceméně jedinou oblastí, na níž se koaliční strany shodnou, že se jimi mohou chlubit. Druhá nejméně preferovaná oblast je energetika, přičemž v otázce bylo výslovně zmíněno, že i jaderná, což je taky oblast, již většina vládních politiků preferuje.
A za druhé jsou to priority, jež můžeme víceméně popsat jako konzervační. Jen vzdělávání na druhém místě je oblast, již lze označit za budoucnostně orientovanou. Suma sumárum lze říct, že ty priority jsou výstižným projevem české či středoevropské mentality, jak se v nedávných dějinách opakovaně dostává na povrch, přestože by si leckdo přál něco jiného. V Polsku jako politik nákupem zbraní zabodujete, v Česku ne.
A za třetí se k těmto tradicím druží zvyšující se průměrný věk. Zdravotnictví z jeho nejvyšší příčky už těžko co srazí. Dotační program „Oprav dům po babičce“ ti, kdo skloňují reformy, v lásce nemají. Ale on dobře pasuje doprostřed toho pole investičních preferencí. Týká se bydlení (o němž si zastánce reforem myslí, že o ně se má přece starat soukromý sektor), týká se konzervace i energetiky a zachovává, co máme – jak dům po babičce, tak i evropské dotace, jež tak jako tak čerpat musíme. Většina lidských bytostí se instinktivně vyhýbá riziku – řečeno jazykem psychologického experimentu, raději se vzdá šance vyhrát tisícovku, než by o tisícovku přišla. Je to evolučně získaný rys, ale někde je ho míň a někde víc. A mezi starými lidmi bez vnoučat ho určitě nejvíc nebude.
Všimněte si taky, že i z úst zdejších ekonomů a národohospodářů, kteří berou svou práci vážně, uslyšíte mnohem častěji o nutnosti zastavit zhoubnou trajektorii státních financí než o potřebě nastartovat růst. Miroslav Singer, který říká, že naše finanční situace ještě katastrofická není, a o to víc upozorňuje na paradox, že jsme zemí vyznačující se nízkou nezaměstnaností a nízkým růstem – že všichni makáme, ale nebohatneme – je div ne kacíř.
Vláda samozřejmě nemá vládnout podle průzkumů veřejného mínění, i když asi není dobré, aby byla tak nepopulární jako ta naše. Své úsporné kroky by mohla prodávat i obratněji – nepochopitelně prošvihnutou komunikační příležitostí pro ni je série výročních zpráv našich velkovýrobců potravin, z nichž vyplývá, jak moc nám tito agrobaroni, kteří poslední dva roky nepřetržitě pláčou, že zkrachují, zdražili potraviny, jak jim stouply zisky a kolik stovek miliónů státních dotací pobrali.
Ale především musíme chtít od státu kvalitnější veřejnou správu minimalizující státní náklady a vytvářející příležitosti pro občany. Server Česká justice ve středu přinesl zprávu o tom, že Probační a mediační služba, součást ministerstva spravedlnosti, uzavřela smlouvu s novým dodavatelem elektronického monitorovacího systému (to jsou laicky řečeno ty náramky). Předchozí dodavatel, který měl šestiletou smlouvu, se neosvědčil. „Vybrat předchozího dodavatele technologie trvalo státu osm let. Podařilo se to za ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO), který zvolil formu soutěžního dialogu poté, co pět předchozích tendrů skončilo neúspěšně,“ čteme v textu. A to aspoň nakonec nějakého dodavatele vybrali. Výjimkou u nás nejsou záměry, na nichž se léta pracuje, úředníci berou platy, konzultanti odměny, aby se pak vyhlásilo za velké politické vítězství, že se záměr ruší.
Politici, ti reformně naladění, občas citují výrok někdejšího předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera „Všichni víme, co máme dělat, ale nevíme, jak být poté, co to uděláme, znovuzvoleni.“ Těmto politikům, kteří se rovněž rádi zaštiťují bojem za demokracii, nedochází, jak nedemokratický výrok to je. Dělají spoustu neužitečných a zbytných věcí, kvůli kterým jsou nepopulární, a nedělají to, co mají.
00:01
