Předměstí ukrajinského Dnipra čelilo ve čtvrtek ráno bezprecedentnímu raketovému útoku z Ruska. Nejdřív se spekulovalo o tom, že Rusové použili mezikontinentáln ...
Ve středu se vlády ve Walesu ujal labouristický politik Vaughan Gething. Na tom by nebylo nic divného, labouristé jsou tradičně ve Walesu dominantní stranou. Gething je ale napůl původem ze Zambie. Poprvé v historii tak ani jednu ze zemí, které tvoří Spojené království, nezastupuje bílý muž. Ve Skotsku vládne Humza Yousaf, potomek pákistánských imigrantů, v Severním Irsku Michelle O'Neillová a britským premiérem je Rishi Sunak.
Pro rasisty je to důkaz již naprostého pádu Británie. Pro progresivisty důvod k oslavě. Není to ani jedno, jelikož barva kůže nic neříká o kvalitě člověka. Je to ale zároveň přirozený vývoj v zemi, která se nikdy úplně nevzdala svého koloniálního impéria. Rozdíl je v tom, že zatímco zhruba do šedesátých let Britové jezdili do světa, od té doby svět jezdí do Británie.
Pokud je někdo opravdu nebezpečný, je to O'Neillová, jediná běloška ve zmiňované čtveřici. Je severoirskou šéfkou strany Sinn Féin, jež vznikla jako politická odnož teroristické IRA. Sice se zřekla ozbrojeného boje, ale skrze Sinn Féin stále aktivně pracuje na rozbití Spojeného království. Svým způsobem je to také dědictví kolonialismu. Irové rádi tvrdí, že jsou prvními obětmi britského imperialismu.
Irsko se dostalo do anglického područí ve 12. století, ale počínaje 16. stoletím se tam Britové začali ve velkém usazovat. V severní části ostrova potomci těchto přistěhovalců, kteří byli na rozdíl od původních katolických obyvatel protestanté, dokonce vytvořili většinu. Dnešní Severní Irsko je tak výsledkem snahy ustanovit na Irském ostrově co největší možný celek, který bude mít protestanskou a probritskou většinu. Početná katolická menšina se s tím ale nesmířila a výsledkem byla de facto občanská válka. Může se ale stát, že čeho se IRA nepodařilo docílit zbraněmi, může získat demografií. Z politických a demografických důvodů podpora Sinn Féin stoupá, zatímco ta probritských stran klesá. V posledních volbách získala 29 % a poprvé se stala největší severoirskou stranou.
Rozpad Británie si přeje i Humza Yousaf, který je lídrem Skotské národní strany (SNP), jenž usiluje o skotskou nezávislost. Na rozdíl od Sinn Féin ale hvězda SNP klesá. Vládne od roku 2007, za tu dobu se nahromadily nejrůznější skandály. Skotsko začalo zaostávat za zbytkem Británie, referendum o nezávislosti v roce 2014 dopadlo v neprospěch SNP a Londýn od té doby k dalšímu nesvolil. Je velmi pravděpodobné, že SNP prohraje příští volby. Yousaf řeší ale jiné problémy. Nedávno se přiznal, že mu nikdy nebyl úplně příjemný název jeho strany. SNP není v žádném případě nijak národovecká, naopak je až protivně progresivní. Zároveň se ale snaží Skoty vykreslovat jako národ odlišný od zbytku Británie. Hojně k tomu využívá velké okamžiky skotských dějin. Nebylo třeba úplnou náhodou, že rok 2014 byl zároveň 700. výročím bitvy u Bannockburnu, nejslavnějšího vítězství Skotů nad Angličany. Není tak divu, že Yousaf do tohoto schématu tak úplně nezapadá.
Premiér Rishi Sunak kdyby neměl indické rodiče, byl by nerozeznatelný od britské vládnoucí třídy. Chodil do elitní soukromé internátní škody Winchester College, následoval Oxford, práce ve finančnictví v City a pak vstup do politiky za Konzervativní stranu. Podobný životopis je zvláště u britských pravicových politiků celkem standardem.
„Díky britskému impériu mám příbuzné roztroušené po celém světě – v Albertě, Ontariu, Filadelfii a australském Perthu. Můj dědeček z otcovy strany John strávil díky impériu dvacátá léta prodejem železářského zboží a kořalky v Ekvádoru, který samozřejmě nebyl kolonií, ale součástí britského ,neformálního‘ ekonomického impéria v Latinské Americe. (...) Můj druhý dědeček Tom Hamilton strávil díky impériu téměř tři roky jako důstojník RAF v boji proti Japoncům v Indii a Barmě. Jeho dopisy domů, které s láskou uchovává moje babička, jsou úžasně všímavým a výmluvným popisem britské Indie v době války, prostoupeným skeptickým liberalismem, který byl jádrem jeho filozofie. (...) Díky impériu získal můj strýc Ian Ferguson první zaměstnání, poté, co se stal kvalifikovaným architektem, v kalkatské firmě McIntosh Burn, dceřiné společnosti Gillandersovy řídicí agentury. Ian začal svůj pracovní život v královském námořnictvu; zbytek života strávil v zahraničí, nejprve v Africe, pak ve státech Perského zálivu. Připadal mi jako esence emigrantského dobrodruha: sluncem ošlehaný, hodně pijící a prudce cynický – jediný dospělý, který mě od mého nejútlejšího dětství vždy oslovoval jako kolegu – dospělého, sprostě, s černým humorem a tak dále. Jeho bratr – můj otec – měl také svou chvíli potulování. V roce 1966, po dokončení studia medicíny v Glasgow, se v rozporu s radami přátel a příbuzných vydal s manželkou a dvěma malými dětmi do Keni, kde téměř dva roky vyučoval a vykonával lékařskou praxi v Nairobi. Díky britskému impériu se tak mé nejranější vzpomínky z dětství týkají koloniální Afriky,“ tak začíná své dějiny britského impéria historik Niall Ferguson. Je to mikrokosmos rozletu Britů do světa.
Podobně by šly popsat osudy nynějších britských lídrů. Jen by vyprávění zmiňovala, odkud do Británie přišli, ne jak odtamtud odešli. Není asi náhodou, že Sunak je konzervativec. Jeho rodiče přišli do Británie z Afriky. Tamější indické komunity byly přímo výsledkem impéria, běloši nebyli jediný, kdo se stěhoval po světě. Indové v Africe zbohatli a stali se prosperující střední třídou. Po odchodu Britů se noví vládci proti nim obrátili a tito afričtí Indové byli nuceni prchnout, často do Británie, kterou považovali za garanta svých svobod. Proto se Indové velmi dobře asimilovali, touží po stabilitě a ochraně, kterou jim Spojené království poskytuje.
Podobný je příběh matky Humzy Yousafa. Jeho otec ale dorazil do Británie přímo z Pákistánu, coby jeden z první generace takovýchto ekonomických migrantů. Británie jako bývalá kolonie pro ně byla přirozenou destinací. Z podobných důvodů přijížděli přistěhovalci z Karibiku. Tyto první vlny obdivovaly Británii, chtěly do ní zapadnout a stát se opravdovými Brity.
Jenže nezůstalo jen u takovýchto. Do již vytvořených komunit začali přijíždět další, kteří se ale již nechtěli stát Brity, nýbrž vytvořit z Británie druhý Pákistán či Indii. V Leicesteru tak policie musela řešit nepokoje mezi pákistánskou a indickou komunitou. V částech severní Anglie se policie i místní úřady bojí jít proti místní muslimské komunitě, jak dokazuje případ skrývajícího se učitele, který ukázal žákům karikatury Mohameda. A autistického chlapce, který „poškodil“ Korán a jeho matka se následně ocitla před obdobou lidového muslimského soudu. Britský parlament zase nedávno měnil zaběhnuté procedury kvůli válce v Gaze. Někteří poslanci se báli reakce voličů, kdyby nemohli dát najevo svoji podporu příměří.
Tyto události tak vedly komentátora Eda Westa k myšlence, že Británie se nikdy od svého impéria neodstřihla, jen impérium dorazilo k ní domů. Výsledkem jsou nesporné asimilační úspěchy, jako je obsazení nejvyšších státních pozic menšinami, ale také bitky mezi Indy a Pákistánci kvůli zápasu v kriketu.
Stejně jako Britské impérium nebylo čisté zlo, možná nynější imigrace není čisté dobro.
AKTUALIZOVÁNO
00:02
