„Reportování o Sýrii bylo strašně ohnuté.“ Diplomatka Eva Filipi o Asadovi a světové politice

Posledních deset let byla tzv. nejkontroverznějším členem české diplomatické služby. Eva Filipi, několikanásobná velvyslankyně, vedla ambasádu v Sýrii od října 2010, brzy nato však propuklo arabské jaro a i v Sýrii nepokoje a posléze občanská válka. Všichni velvyslanci států Evropské unie byli na protest proti režimu Bašára Asada z Damašku staženi, zůstali jsme jen my, k nelibosti některých lidí v zahraničí i u nás doma.

Některé z nich na ministerstvu zahraničí nebo v mezinárodních institucích Eva Filipi iritovala navíc ještě obsahem svých diplomatických zpráv posílaných do ústředí. Stažena byla však i přes svůj věk teprve současným ministrem Janem Lipavským (Piráti). Náš rozhovor vznikl asi tři týdny po návratu velvyslankyně do Prahy. Jeho leitmotivem je otázka, nakolik se můžeme spolehnout na tradovaný výklad různých konfliktů dneška se zkušeností, jakou Filipi udělala v Sýrii.

Váš pobyt v Sýrii byl sporný. Část odborné veřejnosti prosazovala zavření ambasády, prý abychom nelegitimizovali krvavý režim Bašára Asada. Proč bylo užitečné v Damašku zůstat?

Odpověď bych rozdělila na dvě roviny. Ta první je jakýsi praktický humanismus. V Sýrii máte české občany, evropské občany, spousta Syřanů má americký pas. Těm lidem na místě pomáháme a máme opravdu velké výsledky, včetně repatriace mnoha syrských Američanů. Například za covidu jsme jich 250 převezli autobusy z Damašku do Libanonu. Podařilo se nám dostat z vězení několik méně závažných i více závažných případů. To je užitečná práce, příjemná tím, že po ní máte zážitek konkrétního výsledku. Ta druhá rovina, z níž pocházejí všechny ty kontroverze, je tato: na místě sledujete dění zevnitř a máte mnohem lepší vhled do toho, co se opravdu děje. Tím pádem jednak reportujete do svého ústředí, my do Prahy, kde pak mohou přijímat informovaná rozhodnutí, zadruhé můžete si tak jako my vytvořit skupinu podobně smýšlejících v rámci EU a s tou se snažit přiblížit unijní politiku realitě.

Politika EU vůči Sýrii není realistická?

Je dvanáct let stejná, od roku 2012 hlásáme: Asad musí odejít. Dnes už to takhle explicitně a s jeho jménem neříkáme, ale politika změny režimu je v pozadí pořád. Nám z oné skupiny podobně smýšlejících – tedy Čechům, Italům, Španělům, Rakušanům a několika dalším – vadilo, že závěry evropských rad jsou jedenáct let pořád tytéž, ale za těch jedenáct let jsme s těmito závěry nedosáhli vůbec ničeho. Realita je taková, že Bašár Asad má po jedenácti letech sankcí moc pevně v rukou a nevidí důvod ji odevzdat.

A bylo aspoň v onom roce 2012, tedy už po těžkých bojích armády s povstalci, správné chtít Asadův odchod?

Já vím, že naše evropské hodnoty jsou fajn, ale taky přece musíme vědět, jestli se dají aplikovat. Budeme si tedy myslet, že náš cíl byl ušlechtilý. Ale i tak bychom měli mít na paměti, že co platí u mě, a já jsem ráda, že to platí u mě, nemusí platit jinde. Tehdy, v tom roce 2012, kdy se v Tunisu sešel velký kongres a na něm 118 ministrů včetně našeho jednalo o Sýrii, se došlo k velmi protiasadovským závěrům. Tady jsem od první chvíle měla takovou vnitřní kontradikci, říkala jsem si, že jestli chceme dělat nějakou rozumnou politiku, tak i té situaci musíme jako Evropa porozumět.

Jak se to dařilo?

To se moc nepodařilo, zatím. I když Paříž a Berlín mají dobré experty, tak nad tím vším pořád jakási politická nadstavba razí něco ve smyslu: Ještě jsme nezvítězili, musíme pokračovat. Řekla bych, že Němci byli realistickému obratu blíž, ale Francouzi ho nechtěli.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat zde.