„Ve škole mi říkali písečnej negře. Nejrasističtější země je Čína“

„Nesměji se, protože v mém životě není nic k smíchu,“ odpovídá se značnou ironií v hlase hudebník a spisovatel Lias Saoudi fotografce na prosbu, jestli by se nemohl tvářit trochu veseleji. Saoudi není, jak ostatně naznačuje příjmení, původem z Británie. Narodil se alžírskému otci a matce z Yorkshiru, nějakou dobu žil ve Skotsku a v Severním Irsku, nakonec zakotvil v Londýně. Během posledních několika let jste ve Velké Británii nemohli narazit na kontroverznější a mediálně vděčnější kapelu, než jsou právě Fat White Family, kde je zpěvákem a textařem. Drogové eskapády, nulová politická korektnost, těch skandálů bylo dost i na zemi, která je k nim už od dob Sex Pistols poměrně vstřícná.

Ale je to jako se vším: záleží spíš na tom, kdo je říká, než jak dobře jsou myšlenky formulovány. Lias Saoudi si takhle už několikrát naběhl. Co si myslí, to řekne, u umělců v dnešní době celkem nevídaná vlastnost. Letos Fat White Family vydali novinku Forgiveness Is Yours (Odpuštění je na tobě), a jestli má jejich čtvrtá deska nějaké jednotící téma, pak je to reflexe hrůz on-line kulturních válek. Pohovořili jsme o politické korektnosti, migraci, rasismu, peklu sociálních sítí i unavenosti dnešní progresivní levice.

Rozesmála mě vaše coververze písně Boba Dylana I Pity the Poor Immigrant (Je mi líto chudáka přistěhovalce), kde jste trochu pozměnil text i význam a místo o imigrantovi zpíváte o aktivistovi. Přijde vám aktivismus současné progresivní levice směšný?

Lidé se utěšují jakýmsi kulturním socialismem, ale nakonec jsou všichni zapleteni do hluboce konzervativního a neoliberálního způsobu života. I ti největší levičáci a aktivisti, které na sítích vidíte. Je v tom určitý druh pokrytectví. Přecitlivělost, kulturní války, omezování jazyka… Je to nudné a únavné, moderní levice se stala bezbarvým, hrozivým a odcizujícím místem. Dnes ve veřejném prostoru můžeme vidět ty nejhorší kousky levičáctví ve stylu maoistického udávání a zároveň tu máme nejbrutálnější úroveň ekonomické nerovnosti, která se stále zhoršuje.

Vy sám jste přistěhovalec. Kdy jste přišel do Británie?

V osmnácti jsem se přestěhoval do Londýna. Vyrůstal jsem v Severním Irsku, v pohraničním městě Cookstown. Myslím, že je to statisticky nejvíc bombardované město v Severním Irsku. Bylo to tam velmi zajímavé. Protestanti nenáviděli katolíky, katolíci nenáviděli protestanty. Nebyli tam žádní cizinci. Teprve asi v polovině mého pobytu tam přišli přistěhovalí dělníci. Ale já jsem byl jediný člověk na škole s cizím jménem. Vyrůstal jsem napůl v Alžírsku, napůl v dělnické třídě severní Anglie, v různých částech země, a v osmnácti letech jsem přišel do Londýna studovat na opravdu elitní uměleckou školu. V Británii existuje velká třídní struktura. A myslím si, že je užitečné mít tuhle perspektivu, protože se člověk musí ptát sám sebe, proč jsou ti lidé tak naštvaní? Musíte se snažit pochopit ten druh beznaděje a neschopnosti, kdy lidé nemají hrdost. Nejsou hrdí na průmysl ani na svou identitu, víte, co tím myslím? To všechno jim bylo odebráno a nahrazeno jakýmsi obrazem utopie, jakýmsi spořičem obrazovky, z něhož se nemůžeme dostat. Je to duchovní prázdnota v srdci, co cítíme především. Jak to zpíval Leonard Cohen? Viděl jsem budoucnost… a je to vražda.

Na vlivném hudebním webu Pitchfork vás kdysi obvinili z rasismu. Kauzu jste pak zvěčnil v písni Feet na své předchozí desce, v textu opět používáte označení „sand nigger“ (písečný negr, hanlivé označení Arabů – pozn. red.). Člověk by si řekl, že vzhledem k vašemu původu snad některé lidi zastaví, aby vám tenhle nesmysl vyčítali. Na druhou stranu, kdybyste nebyl zčásti Alžířan, pravděpodobně by se vám dostalo mnohem víc nenávisti.

Ano, tehdy se mě na Pitchforku snažili nazvat rasistou, protože jsem napsal „sand nigger“. V době války v Libyi, kde došlo k velkému krveprolití, byl zrovna premiérem Boris Johnson. Řekl, že stačí uklidit mrtvoly a můžeme tam mít novou Dubaj. Když jsem to viděl, pořádně jsem se naštval a napsal jsem na Facebook, že stačí seškrábat ze země pár „písečných negrů“ a budeme mít nový ekonomický disneyland. Brzy jsem to samozřejmě smazal (smích). Ale druhý den z toho udělali příběh, tvrdili, že to byla rasistická urážka, vytrhli to z kontextu, prostě si vytvořili clickbait. Chtěli čtenost, jako každý dneska. Mně ale opravdu ve škole říkali negře, ty písečnej negře... Ale takhle to funguje všude na světě. Já jsem nějakou dobu žil v Číně a byla to ta nejrasističtější země, v jaké jsem kdy žil. Takže ne že by v Anglii nebyli rasisti, ale ve srovnání s jinými místy na světě je to ještě jedno z nejméně rasistických míst. Dneska nesmíš říct skoro nic, aby sis nenaběhl. Ironii nemůžeš raději používat už vůbec. Možná že jste velký odpůrce cenzury, ale jakmile zajdete dostatečně daleko, každý v cenzuru věří. Nikdo nechce dětské porno na autobusové zastávce, že? Existuje hranice. Jako společnost máme hranici. A stejné je to s imigrací. Můžete být pro imigraci, ale nakonec někde musíte udělat čáru, jinak byste úplně ztratili národní charakter.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.