Poslední cesta na Dřevíč

Tři měsíce po smrti Karla Schwarzenberga žijí na Dřevíči dva koníci. Stará se o ně paní Naďa, která se podobně jako o ně starala o knížete. To znamená laskavě, vlídně a pozorně. Říkala mi, že jsou to její oblíbenci, jen je na nich vidět, že jsou od podzimu jacísi smutní. Když jsem tam byl na jaře, procházeli se po louce a dotvářeli bukolický charakter celkového dojmu. Nejdřív předstírali úplný nezájem o nějakého návštěvníka, ze kterého toho moc nekouká, ale když viděli, že se před návštěvou objevila bábovka s kávou, začali se pomalým krokem přibližovat, až nakonec strčili svou koňskou hlavu přes návštěvníkovo rameno, přičemž nijak nezastírali, že mu hodlají bábovku sežrat a možná i kávu svými nozdrami vysrknout. Návštěvník nevěděl, jaký je bonton v tomhle ohledu, tak dělal, že si oprsklých tvorů moc nevšímá, a snažil se bábovku i kávu co nejrychleji zkonzumovat sám. Jinak to ale byli milí koníci.

Teď se zřejmě každou chvíli nějakou koňskou formou ptají, kde je ten pán, co si je pořídil. Hledí do krajiny, na kterou je od zámečku úchvatný pohled, což musel ocenit každý, kdo jednou na Dřevíč zavítal. Tím víc ten, kdo tam zavítal častěji. Nikdy se ten pohled směrem kamsi k údolí Berounky nemohl omrzet. A věru, na Dřevíči se dveře skoro třicet let netrhly.

Byla to taková odloučená centrála společnosti řekněme kavárensko-aktivistického typu, kuly se tady jisté pikle, domlouvaly se tady deklarace a sepisovaly výzvy, které dostávaly pak jméno po téhle chaloupce, dřevíčské. Byly to alternativní Lány, jež jsou přitom docela nedaleko, vlastně ve stejném polesí, což má i historické souvislosti. Zároveň se tady ale dalo jen tak pobývat a podle libosti jen hledět do krajiny, třeba u toho něco popíjet či se v létě šplouchat v rybníčku biotopického typu, jejž tam kníže před pár lety zřídil. Pohled na ty šplouchající se mohl být zpestřením a prohloubením těch krajinných pohledů. Ne že bych byl u toho, ale představit si to lze. Bylo to tady skvostné tuskulum, útočiště a trochu úkryt, dokonalé místo, kam se ztratit nebo kam si někoho pozvat a být ztracený s ním, byla to ideální splendid isolation, jak tomu říkají Angličané, kteří pro tyhle potřeby mají obzvlášť vyvinutý talent.

Dlouho jsem si myslel, že Dřevíč je femininum, tedy ta Dřevíč, ale pak jsem si všiml, že kníže říká ten Dřevíč. To jméno má zřejmě původ ve srubu, který si tady v lesinách nižborsko-křivoklátských kdysi zřídili myslivci, ostatně takových míst je v těch končinách víc, nedaleko v houštinách je třeba zřícenina hradu Jenčova, který tam zbyl po přemyslovských honitbách. Jsou to vlastně nejstarší „státní“ lesy, přemyslovští panovníci, knížata a pak králové, tady lovili s obzvláštní vášnivostí, byl to panovnický revír korunního významu. Blízký Nižbor, za těch časů Miesburg, tedy hrad na Mži, byl oblíbený hrad Václava II., který, jak píše Zdeněk Kalista v knize Cesta po českých hradech a zámcích, „přilnul k tomuto místu, jak se zdá, už velmi záhy po svém návratu z braniborského zajetí a nastoupení na trůn“. Miesburg-Nižbor pak byl podle Kalisty nejoblíbenějším místem králova odpočinku a pobývání s mladou královnou Gutou, u níž „mladý král spočinul nejen tělem, ale i duchem“, a byl také svědkem králových básnických pokusů, neboť to jaksi k sobě patřilo. Václav II. byl, jak známo, minesengrem, básníkem dvorské lásky. Poprvé se tu s ním setkáváme už roku 1284, to bylo Václavovi dvanáct a zdá se, píše Kalista, že sem byl vypraven „záludným“ Závišem z Falkenštejna, který se prostřednictvím jeho matky Kunhuty zmocnil vlády nad mladičkým králem. V Kronice zbraslavské se píše, že „Záviš naučil krále provozovat chlapecké hry (puerelis ludos), aby – zatímco král si hrál – uvedl království v takový stav, jaký mu vyhovoval“. Mezi „hry“, které panovník musel ovládnout, patřil v první řadě lov, jehož kouzlu mladý král podlehl.

Místem onoho podlehnutí byly lesy mezi Nižborem a Křivoklátem, z jejichž středu Dřevíč vystupuje jako takové náhlé zjevení uprostřed divočiny, která se v jistém okamžiku rozevře a prosvětlí mýtinou, jíž stoupá od dolní brány cesta, na jejímž konci je rozkošný zámeček s dokonale sladěnými modro-žlutými barvami na fasádě.

Vždy když na Dřevíč přišla řeč, tak kníže, měl jsem pocit, zjihl. Evidentně to tam miloval a přijal za své. Přitom to je místo, které nepatří bezprostředně do schwarzenberského dědictví, i když ani to není tak jednoduché, protože koncem 17. století, krátce po příchodu rodu do Čech, koupil Jan Adolf ze Schwarzenbergu Křivoklát, ale těsně před smrtí (1680) ho prodal hraběcímu rodu z Valdštejna, po nichž přešlo Nižborsko a Křivoklátsko svatbou jedné z dcer k Fürstenbergům. A jak každý ví, kníže byl z matčiny strany Fürstenberg, takže tady byl taky trochu na svém. Jeden z jeho pradědečků, první vládnoucí kníže Josef Vilém z Fürstenbergu (1699–1762), nechal onen srub přestavět na lovecký barokní zámeček, kterému tehdy říkali Grund: jménem Dřevíč byl počeštěn až zas ve dvacátém století. V roce 1929 ho Fürstenbergové prodali českému státu, který sem umístil lesní správu. Pohodlný charakter šlechtického útulku byl však nejspíš zachován, o čemž svědčí, že za okupace tady pobýval prezident Hácha, který zvlášť na začátku protektorátu nechtěl jezdit do Masarykových Lán, protože dobře cítil, že se to vzhledem k situaci moc nehodí. Pak, když už byl nemocný, dával přece jen přednost pohodlnějším Lánům. Za prezidenta Gottwalda sem prý občas zajela jeho kyprá žena Marta, takže tady mohlo být veselo. Pak Dřevíč patřil nějakému agrárnímu závodu, který tu měl školicí středisko, takže tam mohlo být veselo též. To už byl zámeček slušně zdevastovaný, takže když ho v roce 1992 Karel Schwarzenberg kupoval, byla to práce na několik let.

Já jsem tam byl poprvé někdy v roce 1997, to nás tam kníže pozval, nějaké novináře a komentátory. Byl jsem z toho poněkud vykulený, neboť mi přišlo, že snad v této zemi není možné zřídit něco tak malebného a kultivovaného, že je to jakýsi zvláštní výsadek jiných časů a jiné civilizace. Tak jsem tam tak rozpačitě postával, asi se skleničkou piva, předpokládám, rozhlížel se po zahradě, konverzace byla spíš zdvořilostní, než že by k něčemu vedla, ale v jednu chvíli mi kníže řekl, jestli se nechci podívat na kapli, kterou nedávno opravili. Tak jsem šel kousek stranou ke kapli s reliéfem sv. Huberta, patrona lovců, kterému je logicky zasvěcena, pak jsem se vrátil a chvíli jsme se bavili, jaký je rozdíl mezi svatým Hubertem a svatým Eustachem, což se poněkud plete, neboť oba lovci měli co do činění s nadpřirozeným jelenem, jenž se před nimi objevil a kterému v obou případech zářil mezi parohy svatý kříž, čehož se oba lovci lekli a dali se přirozeně na svatý život. Kníže, myslím, říkal, že zná několik lidí, kteří mají parohy, aniž by tam měli kříž a byli jeleni, čemuž jsem se zdvořile zasmál. K závažnějším věcem jsme se nedostali, a asi to ani nebylo cílem té návštěvy.

Teď tam tedy žijí ti dva koníci a o Dřevíč se stará paní Naďa, která tam jezdí z Lán. Šli jsme se tam podívat cestou od Nižboru. Nádražní hospoda Tomáše Hanáka ještě nebyla otevřená, něco se dalo sníst v restauraci hotelu Praha. Je to asi deset let, co jsme tam seděli s přáteli u piva a zírali na výzdobu ve stylu keltském. Po hospodě byly rozvěšeny pytle, na stěnách visely oštěpy a kulaté štíty, divoké malby znázorňovaly život Keltů na blízkém stradonickém opidu. Tak to už také zmizelo. Cesta pak vede přes osadu Žlubinec a stáčí se příkře nahoru do pralesního hvozdu. Normální člověk tam jede automobilem, ale najdou se podivíni, kteří se vydají pěšky. Jdou a jdou, kolem strže, žleby a úžlabiny, pod nimi dole teče lesní potok Voznice, pak se cesta opět stáčí a zdá se, že nemá konce. Monotónní barvy lednového lesa vytvářejí dojem, že jdete alejí šedých stínů. Dávnověký les si šeptá své odvěké zaklínadlo a šero jeho zákoutí ve vás vyvolává pocit, že z něj nikdy nevyjdete. Ale to je samozřejmě chvilková iluze. Český les není snad nikde strašlivý a zabloudit se v něm skoro nedá. To je jeho přednost, myslím ostatně, že takový les měl rád i Forst, tedy fořt Schwarzenberg.