Ruské síly zajaly britského žoldnéře bojujícího po boku ukrajinské armády v západoruské Kurské oblasti, kterou částečně kontrolují ukrajinské síly. "Žoldnéř z V ...
Z favoritů prezidentských voleb má silný příběh jen Petr Pavel. Pokud byste měli dělat zajímavý nepolitický rozhovor a poslechnout si zážitky, k nimž se dostane jen málo smrtelníků, určitě budete chtít na prvním místě jeho. Andrej Babiš příběh má, jen co je pravda, ale potřebuje o něm pokud možno mlčet. Proto nechce chodit do debat. Jenže kdykoli generál zabrousí od příběhu do politiky, začnou jeho odpovědi být fádní, generické, naučené. Mohl by je psát GPT chat. A Danuše Nerudová?
Nerudová takový silný, výjimečný příběh nemá. Na tom – jak pro jistotu ještě zopakujeme – není nic, za co by se člověk měl stydět. V 80. letech bylo mnohem víc těch, kteří nesměli cestovat ani do Jugoslávie jako rodina Nerudové, než těch, kteří pracovali v Maroku jako Babiš. A v 90. letech prostě nemohli ukrást Petrimex všichni. Být jako většina je v pořádku. Ale není to zajímavé.
A lidi často chtějí v politice, hlavně ve vůdčích rolích, lidi zajímavé. Naše nároky na prezidenta jsou zvlášť rozporné. Chtěli bychom, aby byl nadstranický a rozuměl životu obyčejných lidí, ale taky dáváme přednost lidem s politickou zkušeností a nepovažujeme tu funkci za nástupní pozici. Když si vybavíte některé úspěšné politiky – předchůdce na Hradě Klause a Zemana nebo třeba Thatcherovou či Reagana nebo Netanjahua –, mají společného to, že byli v něčem zvláštní, až téměř šílení. Některé lidské starosti šly úplně mimo ně. To viděli jasně nejen jejich odpůrci, ale připouštěli to i někteří jejich oddaní blízcí spolupracovníci.
Nerudová je normální. Ale patří do určité společenské skupiny, která je dost velká na to, aby vytvářela určitý lidský typ a určité normy a zvyklosti, ale zároveň je přece jen exkluzivní. Máme tu na mysli, volně řečeno, technokraty. Lidi vysoce vzdělané a se zahraniční zkušeností. Obsazují vysoká místa ve státní správě, v akademickém světě, v managementu velkých firem, v konzultantských firmách. Mívají slušný všeobecný rozhled, žijí aktivním způsobem života, zpravidla holdují cyklistice nebo běhu nebo se nějak jinak vystavují zkouškám typickým pro kulturu Fukuyamova konce dějin. Je především jejich zásluha, že tahle země nějak funguje i za nejhorších vlád, protože i ti nejhorší politici musí na vedoucí (anebo ne ta úplně nejvyšší, ale fakticky rozhodující) místa úřadů vybírat z jejich řad. Rozumějí politice („policy“ v anglickém smyslu) a na věci mívají rozumný náhled. Takovým dobrým vzorníkem jejich uvažování může být třeba Aspen Institute Central Europe a jeho výroční zprávy Kam kráčíš, Česko – někdy se na ně podívejte, vůbec to není hloupé. Pro nás novináře patří k nejlepším zdrojům, protože umějí sbírat relevantní informace a neschovávají se za politické kecy.
Ale zpravidla se z nich nestávají politické špičky ani miláčci davů.
Danuše Nerudová přichází z tohoto prostředí. Se svým manželem, bývalým místopředsedou ÚHOS a dnes partnerem jedné z nejvýznamnějších advokátních kanceláří, tvoří vzorový power couple. Poslechnout si s ní delší rozhovor je zajímavé, do spousty věcí vidí a na spoustu věcí má rozumný názor. Pokud si něčím způsobila problémy, bylo to tehdy, když se snažila vyjít vstříc aktuálním progresivním požadavkům a nesedlo jí to (to byl ten výrok, jak jí škodí, že je pohledná). V rozhovoru v podcastu Insider se například jednoznačně postavila za to, že naše devadesátá léta jsou neprávem dehonestovaná doba. Kdyby chtěla zaujímat vykalkulované postoje, kdyby měla před očima instrukci, že si musí udržet podporu mladých, jak bývá její kandidatura zjednodušeně charakterizována, tak by se asi takhle jednoznačně nevyjadřovala (pravda, byla notně povzbuzována oběma provozovateli podcastu). Protože pro některé dnešní mladé politické influencery jako by větší autorita na devadesátky byla Naomi Kleinová se svou Šokovou doktrínou než kdokoli, kdo je tady skutečně zažil.
V rozhovoru se ale ukáže slabina Nerudové. Není to, že by byla „kandidátkou pražské/brněnské kavárny“ ani „Čaputovou z Wishe“, není to ani, že by byla kandidátkou současné vládní koalice, která ji (jako jednu ze tří) podpořila. Slabina nejen Nerudové, ale celé její vrstvy, se ukáže, když začne mluvit o tom, co je v našem státě potřeba dělat. Že v naší hospodářské politice „chybí odvaha udělat zásadní rozhodnutí“. Jakmile voliči taková slova slyší, tak si za tím „nedostatkem odvahy do toho sáhnout“ část z nich okamžitě představí: chce nám brát peníze.
Ne že by to nebyla tzv. pravda. Ale lidé vrstvy Nerudové mezi sebou mluví ve zkratkách, na které jsou zvyklí.
Nerudová mluví o tom, že nám schází společný cíl, jaký jsme mívali, že „o něm musíme začít mluvit a lidé musí mít víru, že to jde dosáhnout, a musí přestat být tak pesimističtí“. Ale pak když se k formulaci toho cíle snaží propracovat, pronese, že „druhé ekonomické transformace nejde dosáhnout bez transformace společnosti“. Co to je, transformace společnosti?
Z dalšího vyplyne, že Nerudová má na mysli digitalizaci, celoživotní vzdělávání a podobně. Ale to je transformace určitých státních struktur a politik, úkol pro stát. Někdo se pro něj může lyricky nadchnout, tak jako existují lidé, kteří se dokážou lyricky nadchnout nad představou, jak českou krajinu zaplňují větrné elektrárny. Takoví lidé opravdu existují, ale je jich (naštěstí) mizivě málo. Není to úkol pro společnost.
Achillova pata technokratů je, že mluví o lidech jako o objektech. Když řeknete „transformace společnosti“, vyvolává to představu, že přenastavíte systém, lidé zareagují na podněty a začnou se v něm chovat jinak. Jako by lidi byli jednotlivé kuličky v hracím automatu, tom, kterému se říká pinball, a když ho správně přeštelujete, tak dorazí víc kuliček přes překážky do cíle.
Experti takto mluví mezi sebou, protože znalosti těchto mechanismů jsou nutným předstupněm úspěšného vládnutí. Ale je to zkratka. Což špatní experti nevědí a dobří automaticky předpokládají, takže to ani neopakují. Ale na normální lidi nemůžete vybalit, že potřebují, aby je někdo transformoval!
Když jsme takto Nerudovou nekonstruktivně zkritizovali, protože co by mělo být tím velkým cílem, který má prezident vytyčit, si navrhovat netroufáme, přece jen bychom pro ni jeden podnět měli.
Jedním z problémů současných západních společností, k němuž od řady různých technických problémů dojdeme, je pokles porodnosti. Protože řada systémů, z nichž důchodový je jen ten nejnápadnější, je založena na předpokladu růstu obyvatel. Ale nejde zdaleka jen o něj. Vyšší průměrný věk společnosti nevyhnutelně znamená, že začne převládat vyšší averze k riziku. Lidé jsou smutní z konkrétních projevů stárnutí, jako když zanikají školy nebo se předělávají na domovy důchodců. Jsou to konkrétní projevy obecného, nejasně tušeného pocitu, že v budoucnosti nevidí své pokračování.
Poctiví experti vědí, že doporučované řešení – dovoz imigrantů – není řešením. Buď se neintegrují a jsou s nimi náklady a problémy, anebo se integrují, a v tom případě má hned jejich další generace stejně málo dětí jako domorodci.
Co s tím má společného Nerudová? Je ze čtyř dětí, což je snad nejvýjimečnější část jejího příběhu. Jaké to bylo, tedy kromě toho, že se museli uskromňovat, jak to ve zmíněném podcastu říká?
Je to téma s aspekty ekonomickými, ale i společenskými. Když se podíváme třeba na hysterické scény na sociálních sítích, jak se chovají jejich typičtí protagonisté? Jsou psychicky křehcí, nejsou s to si zvyknout, že nemusí být vždy první na řadě, že jiní lidé mají své priority a své problémy, že vesmír tu není od toho, aby s nimi ve všem souhlasil a za všechno je chválil. Dřív se o takových lidech říkalo, že se chovají jako jedináčci. Dnes už ne, protože být jedináček přestalo být něco zvláštního.
Není třeba se obávat, že by se osobnost, která by více mluvila o tom, že mít víc dětí je dobré, musela ocitnout někde v sousedství pranýřované JUDr. Daniely Kovářové. Sociologické průzkumy, třeba European Values Study, prozrazují, že Češi z největší části stále považují za dobré mít rodinu s aspoň dvěma dětmi – včetně těch, kteří je nemají.
00:07
