„Nerudová je normální holka.“ Expremiér Pithart hodnotí kandidáty na Hrad, Havla i Klause

Doyen české politiky a guru občansky založené části společnosti Petr Pithart v rozhovoru pro Týdeník Echo hodnotí některé prezidentské kandidáty a objasňuje, že on už má tři roky vybráno, koho bude v lednu 2023 volit. Vrací se i k osobnosti Václava Havla a Václava Klause.

Je měsíc před prezidentskými volbami, shodou okolností úplněk. To si někteří lidé stěžují, že se jim špatně spí. Jak se spí vám?

Já jsem měl celý život spánek jako dítě. Ale pak jsem v roce 2001 letěl na Kubu, kde tamní úřady zadržovaly Ivana Pilipa a Jana Bubeníka, na to si asi pamatujete, v Havaně jsme několik dní čekali, až nás přijme Fidel Castro. Kubánci nám říkali, to on vás přijme ve dvě v noci, to on dělá, to má od Stalina, to je taková taktika, protože počítá s tím, že mu tam přijde mátoha. Řekl jsem si, žádná mátoha, budu do dvou hodin bdít. Tak jsem sedm nocí za sebou bděl. No a když jsem se vrátil domů, zjistil jsem, že jsem si nějak narušil spánkový režim. Navždy asi, od té doby beru prášky na spaní.

Takže Fidel Castro je příčina vaší nespavosti?

Stálo to ale za to. Nakonec nás přijal v poledne. Odbýval se tam tehdy nějaký kongres, Fidel měl na něm projev, pak si udělal čas a seděli jsme spolu do půl sedmé.

No vida… A jaké to bylo?

Měl jsem úžasnou překladatelku, paní Serrano… Vášnivě překládala, doslova celým tělem, opravdu to byl zážitek, sám Fidel z ní byl unesený.

A vy jste byl unesený z něj?

To bych neřekl, charisma ale nepochybně měl. Vypadal starší než na fotografiích, mezi řečí s reklamou na sebe sama. Říkal třeba: Podívejte se, jaké nosím hodinky, úplně obyčejné. Nebo: Víte, kolik na mě bylo spácháno atentátů? Čtyřicet sedm… Zneklidňující bylo, že první tři hodiny vůbec nepadla jména Bubeník a Pilip. Měl jsem až strach, že vůbec neví, proč tam vlastně jsem. První tři hodiny jsme probírali různé historické souvislosti, on se třeba vyptával na státoprávní uspořádání v 19. století a ovládal neuvěřitelné detaily, věděl třeba, že byl český a moravský sněm. A zeptal se, proč nebyl slovenský… No pak jsme se dostali k vzájemným vztahům a já řekl, že byly dřív lepší. A on vyskočil: Ano, ale za to může Havel! Já na to řekl: Za to můžete také vy, když jste tak jednoznačně podpořili sovětskou intervenci 21. srpna 1968, a on znovu vyskočil a volal: Ne, my jsme čekali tři dny, jestli se budete bránit, a kdybyste se bránili, tak vás podpoříme. U nás by každý Kubánec bojoval za každý metr své země! Ale vy jste nebojovali! Tak jsme se rozhodovali, Washington – Moskva, Washington – Moskva… a nakonec jsme se rozhodli pro Moskvu. Měli jste bojovat!

Připomeňme, jak to s Pilipem a Bubeníkem dopadlo.

Samozřejmě je pustil. Ale pohrál si s nimi, i s námi. Věděl jsem, že nemá smysl školit ho o demokracii. Chtěl jsem dostat ty dva kluky z vězení, což se povedlo. Říkal jsem mu: Já vám dám ruku na to, že to nejsou agenti, za námi v disentu taky jezdili lidé, kteří nám pomáhali, nebyli to žádní agenti, ale intelektuálové, kteří se prostě zajímají o svět. Snad to na něj nějak zapůsobilo. Tak mi říká: Já ti je pustím – on mi v překladu paní Serrano tykal, nevím, jestli se ve španělštině netyká všeobecně –, ale nemysli si, že ti je pustím do letadla, to by byl kýč. Tak je pustil o pár dní později. Blbé bylo, že když jsme přiletěli do Prahy, letištní hala plná lidí, tak jsem to nemohl říct. Kdybych řekl, že už jsou na cestě, mohl mít Fidel v Havaně pocit, že ztratil tvář, a zůstali by tam v kriminále třeba o měsíc déle. Tři dny jsem musel čekat a mlčet, Klaus už to komentoval: Vždyť jsem to říkal, že z toho nic nebude. Pak ve dvě hodiny v noci předjel před dům na Dražického náměstí, kde jsme tehdy bydleli, mercedes s kubánským velvyslancem a ten mi vezl od Fidela dopis, že teda ty kluky pouští. To jsem vyběhl ven v dlouhé bílé noční košili, ve které spím, docela jako malostranské strašidlo… Ale jak jsme se k tomu dostali?

Přes ten spánek. Ale já jsem přišel udělat rozhovor k prezidentským volbám…

Se mnou to nebude moc zajímavé… Už tři roky jsem rozhodnutý. Tehdy se mnou natáčela nějaký rozhovor televize Noe a na konci šéf toho štábu zmíní, že jedou za paní rektorkou Mendelovy univerzity… jak se jenom jmenuje… Já říkám: Nerudová. A dodávám: Pozdravujte ji a vyřiďte jí, že ji už dlouho sleduju a říkám si, že si myslím, že by měla zkusit kandidovat. Za dva a půl roku mi volají ze štábu Nerudové, že jí vychází kniha a že mě prosí, jestli bych nenapsal předmluvu. Tak jsem jim řekl, ať mi pošlou rukopis, ten jsem si dvakrát přečetl a rád jsem to udělal.

A proč si myslíte, že by měla být ona prezidentkou?

V té předmluvě jsem myslím dost otevřeně psal o tom, jak je důležité, že někdo má normální zázemí, že vyrůstá ve šťastné rodině tak jako ona: máma, táta, tři sestry, babička na venkově, u které trávila prázdniny, prostě všechno takové zdravé a přirozené. Konečně někdo, kdo není frustrovaný, není z neúplné rodiny, žádný mamánek upnutý na matku, postrádající otce. Prostě konečně normální holka! Ona to teď i často opakuje: Jak říká pan Pithart, normální holka… A pak, ano, jsou tady ještě jiné důvody: je mi blízké, že je akademička, líbí se mi, že je z Moravy, protože já ty disbalance mezi Prahou a zbytkem země cítím, a ano, líbí se mi, že je to žena, to jsem si dlouhodobě přál. Pak jsme se setkali, byla tady za mnou, já furt čekal, jak se bude tvářit, a ona je, aspoň já to tak viděl, naprosto přirozená, ani chvíli falešná nebo strojená. To je absolutně základní, to lidi totiž okamžitě poznají. Já jsem jí říkal: Paní Danuše, zůstaňte svá, taková, jaká jste, tak jste nejlepší a dobře to dopadne. Vám se to tak nezdá?

Já nevím, já jsem ji tak zblízka neviděl… Trochu mi připadá jako takový produkt úvahy, jak vytvořit prezidentku. To není proti ní, ale proti té koncepci, jak se prezidenti, v uvozovkách, vyrábějí.

Vím, co myslíte, ale mě si získala i tím, že když ten… no, já zapomínám, jak se jmenuje, protože jsem na něho naštvaný… no, Hilšer, prohlásil: Já jsem Čaputová!, tak ona řekla s klidem: Já nejsem Čaputová!... To jest, já jsem Nerudová! To bylo výborné. Ona je Nerudová. Já věřím, že to tak je.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.