Sněmovna pátým kolem u vozu

Šéfovi ČSSD Janu Hamáčkovi zazvonil před dvěma týdny telefon. Na lince se hlásil jeden z méně zkušených členů poslaneckého klubu a varoval, že z klubu vystoupí, pokud bude do Rady ČTK zvolen pravicový radikál Michal Semín. Předseda Hamáček si umí spočítat, že útěky poslanců zlikvidují ČSSD jako partnera v koaliční vládě. Proto se obrátil na veřejnost a oznámil, že zvolení aktivisty Semína znamená pro sociální demokraty dostatečný důvod k rozpuštění koalice. Premiér Andrej Babiš podle očekávání reagoval několika zlehčujícími větami, zároveň ovšem slibem, že hlasy poslanců ANO Semín zvolen nebude.

Extempore se nejčastěji dočkalo komentářů, že šlo o bouři ve sklenici vody, je to však nespravedlivé. Málokterá historie tak vystihuje poměry ve sněmovně, které už druhým rokem dominuje suverénní ANO doplněné osmi menšími stranami. Sněmovna je opravdu tak nestabilní, že koaliční vládu ohrožuje jediný poslanec, který ztratí nervy při nepříliš důležitém konfliktu?

Bez dohody Babiš–Okamura

Motiv sociálnědemokratické revolty v případu Semín není těžké pochopit. Hlasy jejích patnácti poslanců i samotná značka ČSSD sehrály důležitou roli při ustavení druhé Babišovy vlády. Sociální demokraté od té doby poctivě hlasují pro vládní předlohy a také společně s kolegy z ANO odvracejí všechny pokusy opozice rozvrátit vládu útoky na trestně stíhaného premiéra nebo kabinet dokonce svrhnout. Poprvé nedůvěru vládě odmítli v listopadu během aféry Babiše mladšího a podruhé zřejmě ve středu po uzávěrce tohoto čísla, kdy se o nedůvěře hlasovalo v souvislosti s auditem Evropské komise. Premiér a jeho lidé si toho však neváží. Pokud potřebují, operativně vytvoří ve sněmovně jinou většinu, kde vedle tichého vládního společníka KSČM osloví pravicového populistu Tomia Okamuru a jeho SPD. Proto není divu, že se kdykoli nahraditelná sociální demokracie vzteká. Označit ji v této chvíli za užitečného idiota, kterého Babiš využil k získání moci a pak ho odkopne, případně za páté kolo u vozu, na první pohled vystihuje nešťastnou situaci, do které se sociální demokraté pod vedením předsedy Hamáčka dostali.

Takový výklad se považuje za samozřejmost. Například redaktor České televize před pár dny oslovil poslance SPD Jana Hrnčíře s dotazem, proč se jeho strana otevřeně nepřihlásí k vládní koalici, když s vládou a zvlášť s ANO tak často hlasuje. Hrnčíř však odpověděl: „Tak otázkou je, co to je velmi často. My samozřejmě podporujeme některé návrhy, které mají zlepšit lidem život, ale součástí vlády nejsme a často hlasujeme s jinými stranami.“ Ten, kdo podrobněji sleduje poměry ve sněmovně, může klidně jeho tvrzení podepsat. Stačí projít pětatřicet nejdůležitějších hlasování v letošním roce, mezi které je možné zahrnout všechna třetí čtení zákonů, hlasování o zákonech vrácených Senátem, případně několik verdiktů o důležitých pozměňovacích návrzích. V osmadvaceti případech hlasovaly vládní strany ANO a ČSSD spolu a takřka ve všech pomohli i tiší partneři z komunistické strany. Není pochyb, že jindy ANO muselo hledat podporu nejméně dvou dalších stran. Na SPD se obrátilo čtyřikrát. Dvakrát hlasovali babišovci a okamurovci spolu s Piráty, jednou v případě pro snížení platů politikům, kteří mají víc funkcí, podruhé rozhodli, že státní a krajské nemocnice musí v registru smluv zveřejňovat jednotkové ceny léků. Ve zbylých dvou případech se obě populistické strany dohodly s ODS. V jednom z nich odmítly návrh Senátu zrušit závazky části občanů, kteří se dostali do dluhové pasti, ve druhém hlasovaly pro návrh poslance Patrika Nachera (ANO) zrušit sváteční volno zaměstnancům velkoobchodu. Častěji než SPD hlasovaly s ANO ostatní opoziční strany s výjimkou ODS. Nelze přehlédnout, že s hnutím ANO a dalšími vládními stranami běžně hlasují Piráti a lidovci, kteří se přidali celkem patnáctkrát, dvanáctkrát pomáhali Starostové.

Teorie „užitečných idiotů ČSSD“ předpokládá, že bude ve velkém rozhodovat populistická většina složená z ANO, KSČM a SPD. Při hlasování o zákonech se však neuplatnila ani jednou. Neprošel ani jeden zákon, který sepsal někdo z okamurovců. ANO skládá pro různé zákony různé koalice, to však není v časech menšinové vlády neobvyklé a Česká republika to zažila za menšinové vlády Miloše Zemana. Není pochyb, že přednostní právo na spolupráci mají sociální demokraté.

Věcným základem Hamáčkovy stížnosti je pouze chronický konflikt při obsazování mediálních rad. Případ Michala Semína byl čtvrtý v řadě po jmenování normalizačního publicisty Petra Žantovského do Rady ČTK, stejně sporného Jana Krůty do Rady Českého rozhlasu a bývalého prezidentova poradce Ladislava Jakla do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Odpor sociálních demokratů k politizaci mediálních rad ovšem není zásadní, jak svědčí třeba účast bývalé ministryně Michaely Marksové-Tominové z ČSSD v Radě ČTK. Vadí pouze někteří kandidáti navržení SPD. Řečeno s nadsázkou, stížnosti sociálních demokratů na opakovanou nevěru ANO při hlasování o radních připomínají poměry v orientálním harému. Hlavní manželka žárlí, když se paša spustí s bezvýznamnou konkubínou.

Pod Faltýnkovou taktovkou

Srovnání s harémem není úplně šťastné, protože hlavní potíž současné sněmovny a tím také důvod Hamáčkova výbuchu spíše zakrývá. Česko má nestabilní menšinovou vládu a důsledkem je méně stabilní sněmovna, kde je nutné znovu a znovu hledat potřebnou většinu. V řadě anglosaských nebo skandinávských zemí jsou menšinové vlády pravidlem, přesto se vládne bez velkých karambolů. K tomu je ovšem základním předpokladem průběžná komunikace mezi stranami. Čeští politici však spolu nemluví. V současné sněmovně všichni vědí, že proti ANO nelze nic prosadit, pokud se nedomluví nejméně sedm stran. Podařilo se to jen ve třech případech, které nejsou úplně zásadní. Poprvé při rozhodování o normě, která povoluje vodákům půl promile alkoholu v krvi. Pak se šéfovi poslanců ODS Zbyňku Stanjurovi podařilo prosadit výjimku z EET pro pracovníky v sociálních službách, a nutno připomenout, že v tomto případě byli sociální demokraté naopak nevěrní Babišovi. To se opakovalo i při hlasování, při kterém většina poslanců na návrh lidovců vyzvala ministryně financí a práce, ať seženou peníze na provoz sociálních ústavů.

Přes tyto nesrovnalosti nelze dominantní postavení ANO zpochybňovat. Ovšem jeho šéf pohrdá poslanci včetně těch z vlastní strany, a kontakty se sněmovnou nepěstují ani ministři, kteří se po roce 2017 mění ze sebevědomých politiků na sekretáře prosazující premiérovy záměry na jednotlivých ministerstvech. Nejdůležitějším mužem tuzemského parlamentu, bez kterého nejde nic důležitého dohodnout, se proto stal Jaroslav Faltýnek, dlouholetá Babišova pravá ruka a šéf poslaneckého klubu ANO. Tolik nevadí, že Faltýnkova kariéra začala před listopadem 1989 na okresní zemědělské správě v Prostějově a že před dvaceti lety patřil k manažerům, kteří přivedli ke krachu zemědělský podnik Tchecomalt Group, aby ho pak převzal Babišův Agrofert. Hlavní potíž je v tom, že si Faltýnek libuje v zákulisních intrikách a že není snadné s ním něco dohodnout. Poměry v parlamentu proto připomínají Kafkův Zámek. Běžný člověk z románové vesnice nemůže přímo mluvit s hrabětem Westwestem, ale musí se na něho obrátit přes úředníky, nejčastěji přes správce jménem Klamm. Přitom není jisté, jestli Klamm jeho žádost vyslyší a jestli na ni vůbec bude reagovat. Takové chování přirozeně podněcuje vzpoury. Například sociální demokraté zachytili hromadnou SMS, ve které Klamm-Faltýnek vyzývá členy klubu ANO, aby do Rady ČTK zvolili kandidáta SPD Semína, i když si to ČSSD nepřeje. Nemělo smysl, aby se jakýkoli sociální demokrat domlouval s nevyzpytatelným Faltýnkem, když měl Hamáček možnost způsobit skandál a prostřednictvím médií přímo oslovit Westwesta-Babiše.

Každá vzpoura proti autoritě zámku je ovšem v Kafkově románu potrestána. Když například vesnická dívka Amálie roztrhá dopis, kterým ji jeden z úředníků vyzval, ať mu přijde sloužit, přestanou se všichni lidé ve vesnici s její rodinou bavit. Také sociální demokraté při vzpouře proti Faltýnkovi schytali od ostatních nejčastěji výsměch.

Marné čekání vodáků

Bez ANO ve sněmovně nic nejde, ovšem zároveň ANO nic nedělá. Tak je možné shrnout bilanci zákonů a politických rozhodnutí dvaceti měsíců od posledních voleb. V roce 2018 sněmovna nestihla v zásadě nic, v novém roce posvětila dvacet vládních návrhů zákonů, z toho ovšem plná polovina byly nevelké úpravy technických norem, které si vyžádala Evropská unie. Další tři zákony o insolvenci, soudních znalcích a tlumočnících zůstaly z minulého volebního období po ministru spravedlnosti Robertu Pelikánovi a na současnou vládu zbývá sedm novel starších zákonů. Největší změnu znamená sporný druhý zákon o pokladnách EET, který si před třemi lety vynutil Ústavní soud, když zrušil platnost některých paragrafů první normy. Kritiku vzbudila novela služebního zákona, která umožňuje vládě odvolat státního tajemníka z každého ministerstva. Vznikl daňový zákon, ve kterém se zásluhou poslaneckých pozměňovacích návrhů objevily paragrafy o snížení DPH na teplo a zvýšení paušálů pro živnostníky. Zásluhou vicepremiéra Hamáčka vláda rozšířila a zpřesnila pravomoci tajných služeb, kromě toho omezila možnost vojáků a policistů využívat vedlejší pracovní poměr, upravila už dříve schválený zákon o elektronických neschopenkách a zvýšila místní poplatky na padesát korun za noc. To je všechno. Jedinou jednotící linkou je posilování a centralizace státního aparátu. Jenom jako ve vědecko-fantastickém románu je možné přemítat o tom, že vláda našla a prosadila způsob, jak konečně dostavět páteřní síť dálnic, zjednodušit jeden z nejsložitějších daňových systémů na světě, změnit hospodaření státních lesů, a zastavit tak kůrovce, zabezpečit důchody pro generaci Husákových dětí, zdravotně-sociální péči pro stárnoucí populaci, bytovou výstavbu pro mladé apod.

Při zkušenostech z posledních dvou let mají nejen sociální demokraté, ale všichni poslanci nutně pocit pátého kola u vozu nebo užitečných idiotů. Snaží se dosáhnout aspoň nějakých výsledků, to však předpokládá dohodu s Faltýnkem. Poslanci všech stran hlasují pro každý zákon, který může z jejich pohledu zlepšit poměry ve společnosti, spolupráce s ANO však vyvolává kocovinu, kterou se ČSSD snaží překonat výhrůžkami, že ve vládě také být nemusí, a opoziční strany opakují hlasování o nedůvěře vládě, i když se jim do marného podniku příliš nechce.

Takřka úplnou paralýzu sněmovny ilustruje příběh toho nejjednoduššího zákona, který měl jenom povolit půl promile alkoholu v krvi pro vodáky. Senát již schválenou novelu vrátil s dalším vylepšením pro cyklisty, ovšem sněmovna už v červnu nestihla návrh projednat. „Před třinácti měsíci jsem mluvil s panem předsedou poslaneckého klubu ČSSD Chvojkou, který mi říkal, že ani náhodou nestihnu vodáckou sezonu 2018. Ještě jsme nevěděli, že nestihneme ani vodáckou sezonu 2019,“ postěžoval si autor zákona Lukáš Bartoň (Piráti).

Sněmovna může zůstat pátým kolem u vozu a přitom sehrát důležitou roli. Jak premiér dodnes říká, rád by zemi řídil jako firmu, to znamená pomocí exekutivních rozhodnutí, která budou ostatní jen plnit. Zřejmě už sám zjistil, že bez souhlasu sněmovny žádné velké změny nedosáhne, ovšem nejde cokoli domluvit ve sněmovně, kde jeho lidé nedokážou jednat s ostatními. Bez pátého kola se v této zemi nic nepohne. Sněmovna funguje jako pojistka proti chaosu, kterým hrozí vzestup populistických stran v čele s ANO.