Konečné řešení nesmrtelnosti ve Wannsee

V roce 2003, což je už dost dávno, jsem pár dnů prožil ve vile na břehu jezera Wannsee, v berlínské luxusní čtvrti, která získala svou strašnou světovou proslulost díky jiné vile, jež stojí asi dva kilometry od té mé.

Ta, kde jsem bydlel já, byla rovněž luxusní a kdysi, v 80. letech 19. století, si ji ve stylu cihlové novorenesance nechal postavit jeden berlínský průmyslník, po jehož smrti přecházela z ruky do ruky, ve třicátých letech se dva její vlastníci, samozřejmě bankéři a průmyslníci, pár let po sobě z ní stěhovali rovnou do exilu, takže za války ji využívala jako luxusní penzion německá válečná marína. Pak tu několik let po návratu z exilu bydlí slavná levicová spisovatelka Anna Seghersová, kterou to však táhlo na východ, takže se přemístila do východního Berlína, kde v roce 1983 zemřela jako klasička socialistické literatury. V padesátých letech pak slouží americkým vojákům jako kasino a hotel. V roce 1960 dům kupuje berlínský senát a od roku 1963 slouží jako sídlo instituce zvané Literarische Colloquium… To je velmi respektovaná literární instituce, kterou kdysi založili spisovatelé kolem Skupiny 47, jejímž prominentním členem byl Günter Grass, který tady bydlíval, když pobýval v Berlíně, takže jsem se divil, co tam dělám já. Ale nedával jsem to příliš najevo, chodil jsem se zatajeným dechem kolem bureau, kde seděli za otevřenými dveřmi vždy usměvaví němečtí intelektuálové vládnoucí perfektní angličtinou a připraveni kdykoli konverzovat.

Bydlel jsem v pokojíčku v podkroví, chodil způsobně po vrzavých dřevěných schodech na snídani a pak na přednášky a čtení v nádherné místnosti s dřevěným kazetovým stropem, nosil si kávu z naleštěné konvice a sušenky, které tam vždy byly na sněhobílých ubrusech, a hleděl z okna dolů na jezero, po kterém pluly plachetnice. Nejšťastnější jsem byl, když jsem mohl sejít k jeho břehům a poslouchat skřehotání žab, které právě konaly své pářící orgie. Od té doby kdykoli jsem v Berlíně a mám trochu času, jedu se do Wannsee projít.

Dům konference

Wannsee, to je něco jako naše, já nevím? Černošice? Jevany? Asi ne… Něco takového u nás myslím není, protože ani ta buržoazie nebyla nikdy tak velkoburžoazní jako tady. Od konce 19. století se sem, na břeh jezera jihozápadně od Berlína, stahovali, ti, kdo si mohli dovolit postavit velmi luxusní vily, tedy průmyslníci, bankéři, nakladatelé, crème de la crème pruské společnosti, ale také úspěšní umělci, mezi nimi asi největší německý malíř své doby, Max Liebermann (1847–1935), jehož nádherná vila s ještě nádhernější zahradou se stala námětem stovek jeho nádherných obrazů. Byli mezi nimi početně zastoupeni Židé, též Liebermann byl Žid, ale tak prominentní, že si na něj nacisté zatím netroufli: musel jen rezignovat na funkci prezidenta Akademie umění, což by udělal stejně. Jeho sousedem byl například slezský uhlobaron Oscar Huldschinski, jenž vlastnil jednu z největších sbírek evropského umění, obsahující obrazy Botticelliho, Rubense, Tiepola, Tiziana… To také nebylo v Čechách zvykem. Umřel v roce 1931 a před smrtí většinu sbírky odkázal berlínské Gemaldegalerii, čímž předešel okradení nacisty. Jejich špičky se sem nahrnuly po příchodu k moci, takže tu bydlel samozřejmě Goebbels, který to tu měl blízko do filmových ateliérů v Babelsbergu, takže sem mohl zatáhnout Lídu Baarovou, dále architekt Albert Speer nebo Hitlerův doktor Morell a další naciprominenti.

Ta nejproslulejší vila stojí v ulici Am Grossen Wannsee, což je cesta snad nejkrásnějších vil, jaké jsou v Evropě k vidění. Vedou k ní šipky Haus der Wannsee Konferenz a jde se točivou ulicí, téměř po břehu jezera, kde kotví regaty a jachtingové kluby, až se dojde k secesní bráně honosné gründerské vily z roku 1915. Je z ní nádherný výhled na jezero, kolem ušlechtilá zahrada. Určitě to oceňovala i ta velká svině Heydrich, který sem svolal na 20. ledna 1942 své hosty, ty žertující a prý v dobré náladě se nacházející menší svině se tu, prý v dobrém rozmaru, za pokuřování doutníků a popíjení brandy, dozvěděli, jaké velké úkoly na ně čekají. Konečné řešení židovské otázky – Endlösung der Judenfrage. Věc, která ovšem už byla v plném proudu. Tady dostala ta věc jméno, ten nejproslulejší eufemismus dvacátého století.

Toho 20. ledna sněžilo a vládlo pravé zimní počasí. Jistě měli zatopeno v ozdobném krbu a občas si sem třeba přišla nějaká ta svině nahřát nacistický zadek, i když vila, která patřila Heydrichově SD – Sicherheitsdienstu, bezpečnostní službě SS, byla vybavena ústředním topením a byla – jak jen si lze představit – útulná. Velká svině Heydrich hodinu a půl mluvil, pak ty menší svině chvíli diskutovaly, ale už vlastně nebylo o čem, všechno bylo dohodnuto, možná že ani slova vražda a zabití tam nepadla, o tom se historici dosud přou, to bylo nahrazeno tou slavnou formulací evakuace na Východ, nach dem Osten, a zvláštní zacházení, Sonderbehandlung. Pak tam ty svině ještě chvíli postávaly, zase doutník a brandy, byli to většinou mladíci, jen málokomu bylo přes čtyřicet, většinou právníci, slušné kariéry před nimi. Možná že to nebyli ani v pravém slova smyslu antisemiti. Prostě jen dostali úkol, který pak měli co nejlépe a nejsvědomitěji vyplnit.

Ve vile je zřízeno příkladné muzeum největšího zločinu, jakého se Němci kdy dopustili, je to samozřejmě uděláno s německou důkladností a precizností. Vstup je volný. Chvílemi jsem pohledy na fotografie všech těch hrůz nemohl unést a uklidňoval si oči pohledem na krásné jezero pod vilou. Sešel jsem k němu, pak se otočil a vydal se hledat Kleistův hrob. V roce 1811, kdy naši dva největší literární romantici Mácha a Erben byli sotva nemluvňata (Máchovi byl rok, Erbenovi pár týdnů), se tady skončil život asi literárního romantika německého, Heinricha von Kleista. Čtyřiatřicetiletý básník a dramatik Kleist se k činu odhodlal se vší romantickou morbiditou.

Hrabalovo přání

Kleist je německý „fenomén“ non plus ultra. Tamější kultura nemá jiného klasika, který by byl zároveň nepochybně tak geniálním a zároveň tak obtížně pochopitelným a přijatelným mimo vlastní Německo. Samozřejmě že je respektován jako klasik a divadelní velikán i v jiných kulturách, sem tam se hraje i u nás, ba jeho dílo asi nejproslulejší, veselohra Rozbitý džbán, se zhruba tak jednou za deset let objevuje na českých scénách, ale „doma“ se tento Prušák, narozený ve Frankfurtu nad Odrou, nikde jinde než ve své vlasti cítit nemohl a asi nemůže. V jeho germánském, přesněji pruském duchu se setkaly v čistém stavu ty ingredience, které se – ať už je to klišé, či ne – považují za látky němectví: citová vážnost a sklon k přepjatosti, horlivý idealismus, kterému je přednější vize než realita… A také věrnost, umanutost a třeba i sebeničivá důslednost a trvání na slovu a cti. Postavy jeho sáhodlouhých historicko-romantických her (Katynka z Heilbronnu, Princ Bedřich Homburský...) se příkře střetávají s nicotou okolí a hynou ve vzmachu za svůj vypjatý sen.

Ne každý Němec to obdivoval: Johann Wolfgang Goethe napsal, že v něm „vzbuzoval tento básník vždy hnus a hrůzu, jako tělo, přírodou předurčeno ke kráse, jež bylo zachváceno nevyléčitelnou nemocí“. Té nemoci se Kleist zbavil v podvečer 21. listopadu 1811 v lesíku nedaleko jezera. S Henriettou Vögelovou, na smrt nemocnou (a vdanou), nejprve napsali dopisy na rozloučenou, pak on zvedl pistoli proti ní, potom ji namířil na sebe. Na místě jejich smrti je nyní kamenný kvádr s nápisem.

Na to místo se 14. listopadu 1996 nechal dovézt Bohumil Hrabal, který měl právě v blízkém Literarische Colloquium autorské čtení. Nikdo prý moc nechápal, proč ho německý romantik tak zajímá. Hrabal zemřel necelé čtyři měsíce nato, po pádu z okna. Na památníku Kleistovy sebevraždy si přečetl slova, jimž jistě dobře rozuměl: „Nun, o Unsterblichkeit, bist du ganz mein!“

„A teď, ó nesmrtelnosti, jsi jen má!“