1 KOMENTÁŘ

Prince – génius, kterému Pražané nerozuměli

KOMENTÁŘ

Témata:

Před dvěma lety zemřely krátce za sebou dvě legendy populární hudby – nejdříve 10. ledna David Bowie a pak, 21. dubna, Prince. Zatímco s tím prvním odešel aspoň pro hrstku fanoušků tvůrčí duch, který je provázel celý život, Prince se u nás na to, jak velkou hvězdou byl na Západě, nikdy neprosadil. Pro většinu lidí to byl nejspíš něco jako další Michael Jackson. Taky černoch, což u nás asi velké lákadlo není, ale přitom s ne tak melodramatickým příběhem a s přece jen trochu složitějšími melodiemi.

Pro náročnější, intelektuálněji založené fanoušky byl zase Prince klasicky americky přímočarý, nebylo v něm nic z prokletého básníka, co by přimělo k existenciálnímu zadumání. Dokázal zpívat o vášních, o touze po vykoupení, ale odcizení i tragický životní pohled mu byl cizí. A pro jeho druh smyslnosti nebylo v Česku nikdy moc pochopení.

Milovníci funku či soulu ho samozřejmě znají, ale s kultem, jaký u nás měli třeba Velvet Underground a Lou Reed nebo takoví Depeche Mode či nějaké metalové kapely, se to nedá srovnat. Taky tu nikdy nehrál – přestože v Evropě koncertoval hodně a některá jeho alba v ní byla úspěšnější než doma, jak je už osvědčeným zvykem, i v roce 2011, kdy hrál v Polsku a v Maďarsku, Česko vynechal.

Takže je Prince v našem povědomí vlastně nejvíc přítomen hitem Sinéad O'Connor Nothing Compares 2 U, o němž skoro nikdo neví, že ho napsal Prince, a největším hitem Lucie Bílé Láska je láska, o němž skoro nikdo neví, že je to nestoudná kopie Princovy Alphabet Street z roku 1988.

Je to škoda, Prince byl jeden z hudebních géniů posledního půlstoletí. Jeho překlenování žánrů, hudební virtuozita a schopnost sypat melodie z rukávu byly vskutku z těch, u nichž člověk musí přistoupit na to, že se berou z nějakého božského zdroje.

Jeho odchod byl předčasný, měl v sobě ještě hodně hudby. A o to smutnější, že drogová závislost z jeho života vybočovala. Na poměry popové hvězdy žil Prince spořádaný život s relativně málo úchylnostmi a karamboly. Drogami od mládí opovrhoval a zdravý životní styl vyžadoval i od spolupracovníků. Ale nepříjemné věci měl ve zvyku vytlačovat. Jednou z nich byly léky proti bolesti, s nimiž se seznámil už koncem 80. let, kdy si je nechal předepisovat, protože ho z neustálého skákání a provazů na pódiu chronicky bolely klouby. Léta zřejmě držel návyk pod kontrolou, ale nakonec mu podlehl.

Nebudeme zde suplovat encyklopedické heslo. Ale některá fakta jsou důležitá a z dnešního hlediska zajímavá.

Prince Rogers Nelson se narodil v Minneapolis ve státě Minnesota, což je město, které nepatří k nejvýznamnějším ani vahou černošské menšiny, ani hudebním životem. Jeho dětství bylo neuspořádané – rozchod rodičů, vzdálený otec, bezcitný otčím, bydlení v domovech kamarádů atd. Ale zároveň ne zoufalé – vždy tu byli přátelé a nějaké vůdčí osobnosti místní černošské komunity, které se o něj postaraly. Školy asi nebyly tak strašné, Prince je vychodil bez problémů a učitelé hudby rozpoznali a kultivovali jeho talent. O zážitcích rasového napětí v jeho životopisech nic nenajdeme. Naopak vidíme, že Prince neměl problém se zkontaktovat s bílými producenty a manažery.

Pustíte-li si nějakou Princovu studiovou nahrávku, je vysoká pravděpodobnost, že vše, co slyšíte, kromě smyčců a dechových nástrojů, hraje sám. Hrát na různé nástroje a sestavovat kapely začal od útlého věku – kamarád dosvědčuje, že ve čtrnácti letech uměl přesně zahrát Santanovo sólo v Soul Sacrifice. Hrát na všechno bylo neobvyklé, z hvězd tím byl známý jen Stevie Wonder, Michael Jackson například neuměl hrát na nic. Princův první manažer se ho prý pokoušel dohodit jedné nahrávací firmě slovy: „Pokud máte rádi Stevieho Wondera, tak si mého umělce zamilujete. Je mu jen osmnáct a hraje na všechny nástroje. A není slepý!“

To, že bude hvězda, si Prince umínil velmi brzy, stejně jako to, že se přitom pokud možno nebude na nikoho spoléhat a bude mít všechno pod kontrolou. V osmnácti letech podepsal s vydavatelstvím Warner Brothers smlouvu na tři alba, kde si vymohl neslýchanou podmínku, že bude sám producentem. První album vydal v roce 1978, Dirty Mind z roku 1980 se považuje za jeho první zralé album a dvojalbem 1999 z roku 1982 začíná šestice alb tvořících Princův nezpochybnitelný kánon. Na nich postupně nasál do svého amalgámu funk, soul, rock, novou vlnu, blues i jazzrockovou fúzi, a to všechno učinil stravitelné pro masové publikum. Na počátku osmdesátých let byl Prince téměř underground – v náhlém vnuknutí se mu podařilo přesvědčit Warnery, aby album Dirty Mind, plné záměrně sexuálně provokativních textů, vydali v podobě prvních syrových demonahrávek, které jim poslal. V roce 1981, když hrál jako předkapela na koncertě Rolling Stones oblečený jen ve spodním prádle, ho publikum vypískalo a vyprovodilo rajčaty a plechovkami. Na konci osmdesátých let měl za sebou monumentální úspěch Purple Rain, hrál na jednom pódiu s legendárním jazzovým trumpetistou Milesem Davisem a skládal hudbu k filmovému Batmanovi. Od perverzních pódiových eskapád postoupil k turné v kostýmech inspirovaných Formanovým Amadeem (To je prý doloženo, inspirovala ho k tomu jeho bubenice Sheila Escovedo, a je to tak jediná „česká stopa“ v jeho kariéře).

Když si dnes pustíme Dirty Mind, s podivem zjistíme, že muzikanti, kteří vyrostli na černošském funku a soulu, znějí překvapivě novovlnně, se syntezátory místo dechů a sekanými, málo synkopovanými bicími. Ale Prince se od začátku odmítal nechat zařadit do škatulky. „Nedělejte ze mě černocha,“ žádal Warner Brothers. Myslel to samozřejmě hudebně, ne tak, že by nechtěl být Afroameričanem. Tím byl a velmi sebevědomě, žádné plastické operace nepodstupoval. Zároveň se ale pohyboval suverénně v jakémkoli prostředí a osvojoval si jakékoli kulturní vlivy. Od počátku si vybíral do kapely černé i bílé muzikanty. V některých měřítcích jistě Amerika od konce sedmdesátých let urazila v rasové integraci velký kus cesty, koneckonců symbolizovaný zvolením černošského prezidenta. Ale zároveň by možná v dnešní identitou posedlé éře bylo Princovo suverénní překračování rasových hranic obtížnější než tehdy.

Prince byl taky v hudbě průkopnickým feministou. Od počátku do konce měl v kapele i mezi spolupracovníky vždy ženy, jeho nejlepší nahrávací technik byla žena, jeho poslední doprovodnou kapelu tvořilo ženské trio.

Jak to v pop music často bývá, i Prince ze sebe skladatelsky vydal to nejlepší v počáteční fázi své kariéry. Od devadesátých let už jeho alba nebyla tak nabitá originálními hity. Prince i postupně opustil všechny spolupracovníky z počátků a taky se rozhádal s Warner Brothers.

Prince ve své zlaté dekádě chrlil kvanta hudby. Jeho proslulý „trezor“ skrývá stovky a stovky nahrávek, od hotových písní po nekonečné jam sessions a improvizace. Řada jich už na neoficiálních i oficiálních vydáních vyplavala, ale prý je to stále jen zlomek. Loni se v televizním rozhovoru ptali členů tehdejší Princovy doprovodné skupiny Revolution, jestli, když jim Prince nosil na zkoušky nové skladby pro Purple Rain, hned poznali, že pracují na budoucích legendárních hitech. Jejich reakce byla úžasná – všichni bez váhání přitakali, že samozřejmě.

Třeba si i Prince, jenž netrpěl nedostatkem sebevědomí, uvědomoval, že je na tvůrčím vrcholu, a chtěl to všechno dostat ven. Warner Brothers zase nechtěli, aby záplavou hudby „přesycoval trh“ (album Sign 'O' the Times z roku 1987, které mnozí kritici považují za jeho nejlepší, Prince moc rád neměl; vadilo mu, že ho Warneři přinutili zredukovat z trojalba na dvojalbum).

Jenže když se z kontraktu v roce 1996 vyvázal, ukázalo se, že producentská knuta má něco do sebe. Prince chrlil hudbu doleva doprava, nasával zvuky hiphopu, tvrdého funku i sladkého R&B, vrhal se do vedlejších projektů. Ale bylo toho moc, bez ladu a skladu a promotérské podpory velké firmy a posluchači se v tom obtížně orientovali. Ještě počátkem 90. let měl Prince nějaké hity v žebříčcích, třeba Cream, a i v pozdější produkci najdeme nádherné kousky a zajímavé experimenty, třeba experimentální taneční kus Black Sweat z roku 2006. (black sweat). Ale postavení jako v osmdesátých letech už nikdy neměl a z jeho pozdějších alb těžko nějaké označit za nezbytné.

Jenže tato vcelku obvyklá kariérní trajektorie je u Prince vyvažována něčím výjimečným. Neplatila pro živé hraní. V tom Prince nejen skoro nic neztratil, ale v jistém ohledu až do samého konce života rostl. Na turné jezdil pravidelně a v žádném případě to nebyly typické šňůry vyžilé hvězdy, jež chce ještě něco vydělat na nostalgii fanoušků.

Takto líčí Princova nahrávací inženýrka Susan Rogersová jeho pracovní styl na turné z konce 80. let:

„Kapely dělávají dvaceti, třicetiminutové zvukové zkoušky. Prince dělal čtyřhodinové zkoušky, jen tak pro zábavu. Zkoušel nové písničky, bavil se.“ Následovalo vystoupení předkapely a večeře. „Princ se dostal na pódium v devět a hrál do půl dvanácté, dvě a půl hodiny. Poslední skladba byla Purple Rain. Nechal ji kapelu dohrát samotnou a odešel z pódia do mikrobusu, který ho odvezl do hotelu, kde se osprchoval a převlékl. Pak jsme buď jeli do nahrávacího studia a pracovali celou noc, anebo někde hrál afterparty ... Čekala jsem na něj v jednu buď v tom klubu, nebo ve studiu, museli jsme sestavit vybavení. Ve studiu jsme nahrávali až do rána, než se rozednilo a bylo načase sednout do letadla nebo autobusu a jet do dalšího města.“

Takže Prince střídal spolupracovníky nejen proto, že by se umělecky rozešli, ale často prostě proto, že měli po pár letech takového života dost.

Zde je třeba se zmínit o dostupnosti Princových nahrávek. Některá jeho alba se dnes nedají sehnat a Prince byl také jedním z těch umělců, kteří důsledně nechávali sundávat svá videa z YouTube. Dnes tam správci pozůstalosti postupně umisťují jeho videoklipy, ale člověk na nich hlavně vidí, jak tento žánr zestárl. Také oficiálně vydané filmové záznamy koncertů ukazují hodně masové zábavy a synchronizovaných tanečních kreací, které dnes hudebnímu fanouškovi tolik neřeknou.

Ale za ta léta koluje mezi fanoušky velké množství bootlegů. Prince byl posedlý nahráváním, a tak zákonitě některé záznamy koncertů unikly. S tím, jak rostla kvalita a dostupnost záznamových zařízení, pak v posledních letech vznikla řada docela kvalitních videozáznamů koncertů. Je velký etický problém, co s nimi. Vlastníci autorských práv mají plné právo je odstraňovat z internetu, což hlavně v případě delších, ucelených, kvalitních záznamů dělají. Na druhé straně se to, že by tyto jedinečné dokumenty nikdy neměly spatřit světlo světa, jeví z hlediska dějin umění jako zločin. Ojedinělou ukázkou toho, co existuje, je píseň Creep od Radiohead, kterou Prince zahrál jedinkrát na festivalu Coachella v roce 2008 – díky tomu, že autorská práva patří Radiohead, a ti umístění na YouTube odsouhlasili.

Všude se dočtete, že Prince se uvedl posunutím hranic sexuální provokace v pop music. Jeho album Dirty Mind nepřímo vedlo k zavedení nálepek s varováním pro rodiče před „explicitním obsahem“ na cédéčkách. Ale tím pojmem se častuje kdeco, takže by bylo dobré ukázat si, co to v jeho případě znamenalo. Toto je Prince ve dvaadvaceti letech.

Později už Prince takové věci neprováděl. Přestal hrát i píseň Darling Nikki, jež začíná slovy: „Znal jsem dívku jménem Nikki, dalo by se říct, že byla sexuální maniak. Poprvé jsem ji potkal v lobby hotelu, kde masturbovala s časopisem.“ V pozdějších letech z ní občas zahrál pár úvodních akordů, a když publikum začalo šílet, uťal je, zakřenil se a řekl: „Zbláznili jste se?“ V současnosti by ovšem možná měl větší společenský problém, kdyby dnes vyrukoval se svou protilesbickou písní Bambi z roku 1981 („Všechny tvoje lásky vypadají tak jako ty. Ale můžou dělat jen to, co děláš ty. Pojď, vezmi mě za ruku. Ukážu ti, jaké to je být milovaná mužem“).

Něco takového mohlo obstát samozřejmě jen díky Princově virtuózní hře na kytaru. Prince si byl své virtuozity dobře vědom, užíval si ji. Bylo možné sledovat, že ji pojímá jako rituál. Často svá sóla uváděl dovolením se divákům: „Můžu teď hrát chvíli na tuhle kytaru?“ „Já si teď s dovolením chvíli zahraju.“ A pak hudební přetlak, který v něm byl, předával publiku, se kterým byl neustále v kontaktu. Zde je na internetu k vidění Purple Rain na koncertě v roce 1985.

Prince se nebránil exhibicím, jako třeba tady v roce 2004. Ale na jeho hraní bylo často možné zahlédnout ten zázračný podvojný stav, kdy se mu melodie rodila pod rukama odněkud zvnějšku, a zároveň ji měl plně pod kontrolou.

Zatímco styl jeho turné se měníval a občas v něm bývalo hodně roztleskávání davu a podobného entertainmentu, jeho aftershow zůstávaly muzikantským svátkem. Pár set šťastlivců v nějakém nočním klubu bylo svědky toho, jak Prince až skoro do rána vtipkuje s publikem, vytahuje nečekané kusy ze svého repertoáru a hlavně nechává svou kytaru ječet v dlouhých improvizacích jen volně svázaných písňovou formou. Kultovní status má mezi fanoušky nahrávka známá jako Small Club či Trojan Horse z holandského Haagu z roku 1988. Je celá na internetu; kdybyste měli slyšet jen jedno jediné Princovo kytarové sólo, pak by to asi mělo být to ze skladby Just My Imagination. Pár záběrů z aftershow z téhož roku, včetně hostujícího Rona Wooda z Rolling Stones, uvidíte i v tomto dokumentu.

Zatímco Princova nová produkce v 90. letech byla neurčitá, na aftershow tehdy předváděl ten dosud nejdivočejší, nejtvrdší funk. Byla to taková jeho „nigga“ inkarnace. Když ho vidíte v Bruselu v roce 1995 pokřikovat a vykračovat si jako páv s baskytarou, těžko si představit, že zároveň někdy hrál i pop a chodil do televize. Videozáznam tohoto blues ze Stockholmu z roku 1998 nemáme, takže si můžeme klidně představovat, že po tom, co se strhne po 3:45, musel z Princovy kytary sršet roj jisker.

Na přelomu nového tisíciletí našel Prince víru v Boha. Konverze občas bývá u populárních umělců trochu neštěstí – začnou kázat. Po určitých úletech (mj. cover verzi tehdejšího hitu Joan Osborneové What If God Was One Of Us, jež byla horší než v původním podání celkem neznámé zpěvačky) Princova hudba organicky zduchovněla. Bylo to vidět právě na jeho kytarovém hraní. V gestech, jimiž provázel začátky a konce svých sól, nebylo těžké si domýšlet modlitbu. Věděl, že skrz něj mluví něco vyššího, a on tomu jen slouží. Občas, když z jeho kytary vytryskl nečekaně silný tón, chránil si před ním oči nebo uhýbal hlavou jako člověk očekávající políček. Ale občas se vyjadřoval úplně explicitně, jako zde v roce 2010 v Portugalsku.

Záznamy z jeho evropských koncertů z té doby patří k tomu nejlepšímu vůbec. Byl v plné síle, recenzent BBC po koncertě v roce 2011 konstatoval, že „na rozdíl od mnoha svých současníků se Prince zdá být nedotčený věkem. Jeho falzet se stále dokáže vznést do nejvyšších not – v příkrém kontrastu k nakřáplým hlasům Bona a Paula Simona minulý týden v Glastonbury.“ Ale byl už hvězdou jiného kalibru, která nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Takhle vstupoval na scénu v roce 2011 v Holandsku – hlavní slovo klidně přenechal zpěvačce, začal si hrát pro sebe v zákulisí a v polovině skladby se vyšel projít na scénu, měřil si ji pohledem, jako by mu patřila, a občas se protáhl na kytaru. Nepotřeboval choreografii, protože mohl kdykoliv udělat cokoliv. Třeba si nechat pomáhat od své baskytaristky nebo s ní svést bitvu. Anebo si jen tak mezi řečí zahrát na kytaru a klávesy zároveň. Dopřával si na pódiu svobody pohybu; pravidelnou taneční kreaci zařadil jen jednu, aby ukázal, že to ještě umí, když chce.

Že neměl mnoho nových skladeb, nevadilo. Ty staré hrál s nadšením, jako by je zrovna vymyslel. A možná i z radosti, že pořád dosáhne na ty vysoké noty, jako tady v písni If I Was Your Girlfriend.

Texty zpravidla u Prince nebyly pro pochopení úplně zásadní, ale svou originalitou a nevykalkulovaností se vymykaly typickým komerčním produktům. If I Was Your Girlfriend je jeden z nejzajímavějších. Princova tehdejší snoubenka měla sestru-dvojče Wendy, se kterou si byly tak blízké, až na ně Prince žárlil. A tak napsal písničku o tom, jaké by to bylo, kdyby byl její kamarádkou: „Kdybych byl tvoje kamarádka, řekla bys mi všechno, co jsi mi zapomněla říct, ještě když jsem byl tvůj muž? … Kdybych byl tvoje kamarádka, nechala bys mě tě obléknout? Pomoct ti vybrat oblečení, než půjdeme ven? Ne že bys byla bezradná, ale láska někdy spočívá právě v takových věcech … Nechala bys mě, abych ti umyl vlasy? Nechala bys mě, abych ti sáhnul… tam? … Kdybych byl tvoje jediná kamarádka, běžela bys za mnou, kdyby ti někdo ublížil, i když by ten někdo byl já?“

Stále měl odkud brát. V červenci 2011 měl hrát v Norsku, ale ten den spáchal terorista Anders Breivik své vraždy. Prince koncert zrušil (nahradil ho později v roce) a odjel předčasně na další štaci do Amsterdamu. Veškeré vybavení kromě Princových kytar bylo ještě na cestě, ale Prince tam během jediného dne zorganizoval v klubu Melkweg koncert s vypůjčenou aparaturou. Otevřel skladbou What's My Name, kterou natočil v roce 1995, vydal v roce 1998, ale do té chvíle ji nikdy nehrál živě. Na krásném záznamu můžete vidět, jak struny jeho baskytary pleskají na hmatníku.

V některých starých skladbách dokázal objevit nové, netušené možnosti. Little Red Corvette byl jeho svižný hit z roku 1982 – zde je původní video. Na koncertech v letech 2010 a 2011 skladbu úplně proměnil. V původním tempu zůstal refrén a pietně provedené krátké kytarové sólo. Ale tomu předcházela vláčná předehra, načež se skladba roztáhla do netušené šíře, v níž Prince jakoby udiven a okouzlen objevoval všechny její možnosti. A jeho tělo se při tom pohybovalo tak, že to nebyl tanec, ale výrazové dotváření skladby, které u něj nikdy předtím nebylo k vidění. Ani jedno provedení nebylo úplně stejné.

Žádný oficiální záznam tohoto Princova uměleckého vrcholu přitom patrně neexistuje. Lze jen opakovat, co napsal jeden diskutující pod videem Creep z Coachelly: "Bože, doufám, že ti, kdo tam byli, si uvědomovali, kdo před nimi stojí a jakého privilegia se jim dostalo."

Na další turné vyjel Prince v roce 2013 a tady je ve zpětném pohledu poprvé vidět, že už to byl trochu jiný člověk. Všechny jeho schopnosti byly stále nedotčené a opět nově objevoval staré skladby jako třeba She's Always In My Hair – na konci bohužel neúplné nahrávky z Vancouveru v roce 2014 je pár tónů kytary, které se mohou měřit s tím nejlepším, co kdy zahrál. Ale do jeho projevu se vkrádala úpěnlivost a toužebnost, která tam dřív nebyla. Náhodní posluchači to nepoznali, protože je to v populární hudbě poloha celkem obvyklá. Ale když se Prince diváků naléhavě ptal, „Kde jste byli včera v noci?“, anebo když se kapela usadila v nějakém riffu a Prince prosil, jestli ho mohou hrát ještě o chvíli déle, bylo vidět, že hudba je jeho droga. Dnes je snadné si domyslet, že to bylo to jediné, co ho ještě dokázalo táhnout od drog skutečných.

V roce 2015 se Prince vydal na sólové světové turné jen s klavírem. Byla to velká rekapitulace jeho celé hudební dráhy, kdosi spočítal, že včetně krátkých hudebních citací zahrál celkem 130 různých skladeb.

10. ledna 2016 zemřel David Bowie. Na koncertě v Torontu 26. března Prince hrál svou píseň Dolphin. A najednou uprostřed začal zpívat Bowieho Heroes: „Přál bych si, abych uměl plavat jako umějí plavat delfíni. Sice nás nic nedrží spolu, ale spolu můžeme vyhrát. Můžeme být hrdinové zas a znova.“ A pak se znovu vrátil k Bowieho veršům v závěru. Na prvním ze dvou koncertů v Atlantě 14. dubna potom zahrál Heroes kompletní.

To bylo jeho předposlední vystoupení. 21. dubna byl Prince mrtvý.


/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení čtenáři,
internetový deník Echo24 se rozhodl změnit podobu čtenářských diskuzí pod texty, které na našich stránkách publikujeme. Diskuzí se nově mohou účastnit pouze ti čtenáři, kteří jsou přihlášení a kteří mají zaplacený nějaký typ předplatného. To si můžete pořídit již od 149 korun měsíčně zde.

K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli neúměrně velkému počtu diskutujících, kteří nerespektovali pravidla slušné diskuze, napadali ostatní diskutéry a podobně. Navíc používali i různé anonymizéry, které jim umožňovaly se do diskuze vrátit i poté, co jim redakce jejich účet zablokovala.

Kvůli malému počtu členů redakce nebylo v našich silách neustále procházet všechny diskuze a mazat urážlivé či jinak nevhodné příspěvky. Slušní diskutující jsou nadále na našich stránkách vítáni.