Zagorka, naše duhová víla

KOMENTÁŘ

Zagorka, naše duhová víla
Zesnulá zpěvačka Hana Zagorová Foto: Hana Zagorová
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V naší dávné třídě základní školy se spolužačky dělily na Haničky a Helenky, což jim nejspíš vydrželo dosud. Sem tam se vyskytla nějaká Pilarka, Urbánková, možná i Molavcová – to byla intelektuálka –, v pubertě se objevila Špinarka a Suzi Quatro. Marta žádná, to možná tajně doma. Šlo o sedmdesátá léta.

Haničky se lišily od Helenek tím, že byly méně upejpavé, nebyly to takové šprtky a měly trochu řečovou vadu. Osobně jsem si s nimi lépe rozuměl, i když vzorné Helenky se mi líbily víc. Ale s těmi se nedalo moc bavit. Také ty její písničky byly takové moc nadýchané a vážné. To Zagorka měla písničky, zdálo se mi, veselejší a trochu takové víc svádivé. Víc se u toho zpívání i usmívala a taky se mi zdálo, že je trochu víc pro mladé: to pak podtrhla, když se vedle ní objevili ti dva, Hložek a Kotvald, ale to už jsem šel do puberty a upřímně to nesnášel a považoval za nevkus a kýč. Teď už to vidím všechno smířlivěji.

 

Když teď Hana Zagorová zemřela, v mnohých to vyvolalo možná ještě větší emoce, než si mysleli, že v nich taková zpráva může vyvolat. Hana Zagorová, ne že bych to příliš sledoval, ale zdálo se mi, že stárne do důstojnosti a osobnosti, třeba něco jako Hana Hegerová… Karel Gott, to byl pilíř, obelisk, sloup, ten byl buď na to, aby se uctíval, nebo aby se vyvrátil a haněl. Hana Zagorová, to bylo spíš takové pohodlné a příjemné secesní křeslo, možná taburet či komoda ve stylu Ludvíka XIV. nebo třeba rodinný stůl s pěkným vyšívaným ubrusem. Budila dojem, že je to bytost se zvláštní schopností sjednávat klid a harmonii, vytvářet útulné prostředí, přitom být přátelská, chápavá, zároveň i trochu rozpustilá, prostě hodná a milá holka… Někdy sice měla své dny, uměla být i smutná a zahloubaná, ale pořád to byla naše duhová víla, prostě Zagorka.

To je síla a magie popu, mainstreamové hudby a zábavy, že si lidé představují, že zpěváci, které znají z televize, jsou cosi jako rodinní příslušníci. Za normalizace to mělo rysy kolektivního přesvědčení, někdo by řekl: masového bludu a sebeklamu. Česká populární hudba (na Slovensku to bylo trochu jiné) působila jako fiktivní velkorodina s několika vyvolenci, kteří měli za úkol chovat se slušně a dělat radost a pohodu. Občan je sledoval jako úspěšnější sestřenice (nebo bratrance), kteří holt měli štěstí a prorazili, dotáhli to až do Prahy a znají se s kdekým, moc jim to sluší a teď se chystají na Kubu a snad i do západního Německa, kde prý je taky chtěli, ale oni nejvíc myslí na ty své, se kterými je jim nejlíp. Bylo na to téma už napsáno a řečeno mnoho, často i hanlivého a pohrdavého. Jiná věc je, že to ti „příbuzní“ museli umět, museli mít talent a museli být opravdu v něčem výjimeční.

Něco na nich muselo zkrátka být. I proto, že ta výjimečnost trvala dál, když ten režim už byl dávno jiný, což je mimochodem trochu zásluha i té „duhové víly“ a jejího nečekaného podpisu pod Několik vět. I když opravdu nečekaného? Vždyť Zagorka byla asi opravdu fajn holka.

 

×

Podobné články