KOMENTÁŘ
1
EKONOMICKÁ SITUACE
Česku se po sametové revoluci před 35 lety podařilo úspěšně přejít k tržní ekonomice a hospodářsky dohnat některé západní státy, přibližování k nejsilnějším ...
09:10
08:33
07:40
07:06
00:05
00:04
00:01
22. 11.
22. 11.
22. 11.
Česká televize v posledních měsících konečně začala reflektovat skutečnost, že existuje také internetové televizní vysílání a že jde o tak dynamické prostředí, že se vyplatí do něj investovat a pořizovat pro něj původní program. Veřejnoprávní iVysílání sice zatím nemůže konkurovat ani digitálnímu obsahu Novy s Primou (natož nadnárodním streamovacícm platformám), ale aspoň už přišlo s několika seriály zahraničními, povětšinou patřičně dobově vyhrocených témat, ale kvalitního ztvárnění, které u nás jinde nebyly a nejsou k vidění, a v posledku dokonce přihazuje také původní českou tvorbu. Z ní nyní vzbudil ohlas seriál Pět let, jenž vypráví o tom, co se může stát, když se žena rozhodne zveřejnit, že byla znásilněna.
Seriál není venku dlouho: premiéru měl na konci září na festivalu Serial Killer, odkud si odnesl cenu „za nejlepší webseriál střední a východní Evropy“ – což rozhodně je povzbuzující úspěch pro debutujícího režiséra Damiána Vondráška i scenáristku Sáru Zeithammerovou, pro niž jde o seriál teprve druhý (po rovněž letošním TBH, jenž pojednává téma střeleckého útoku na brněnské střední škole). Jak vidno, nastupující generace audiovizuálních tvůrců pracuje s příběhy, jež hýbou společností i médii, takže první otázka se nabízí hned: Jsme na to my starší připraveni?
Oceněných Pět let je vyprávění o deseti dílech dlouhých od čtvrthodiny po cca třiadvacet minut a pracuje na té ploše s několika málo figurami, jimž ovšem zásadně nahlédne do života. Oč jde: studentka žurnalistiky Tereza touží napsat knihu o cancel culture, objektivní, jakou v Česku ještě nikdo nenapsal, jenže v nakladatelství, kde se uchází o vydání svého nápadu, jí redaktorka sdělí, že téma je to sice dobré a Tereza psát umí, jenže je to odosobněné, a tím pádem nudné. Tereza se proto rozhodne psát o tom, co ji opravdu roky tíží: o znásilnění, které prodělala ráno po maturitním plese.
David je její spolužák, student medicíny, hodný a snaživý syn svých rodičů, žije s bezva holkou a požádá ji o ruku, ona souhlasí: život jako podle předpisu. Než začne být konfrontován s tvrzením Terezy, že ji znásilnil – což odmítá, brání se, přesto se mu zhroutí svět. Jak to opravdu bylo, se divák nedozví v závěru, nýbrž o něco dřív metodou postupného odhalování historie v rytmu paralelky: chvíli sledujeme, jak vyřčená pravda (re)formuje život Terezin, chvíli, jak (de)formuje život Davidův. Autoři tedy souběžně vyprávějí dozadu i dopředu, což je vyspělý a sebejistý styl.
Většinu času sledujeme jednu figuru v uzavřeném prostoru nějakého bytu, kde se buď dohaduje s jinou figurou, nebo kde je sama, hledí před sebe, uvažuje, přemýšlí, co se to právě děje, a k tomu hraje nenápadná, v podstatě meditativní hudba autora dné (vlastním jménem Ondřej Holý). Touto formou tvůrci nabízejí divákovi možnost, aby v záměrně častých dějových pauzách, kdy je coby jediný svědek právě zadumané postavy s ní sám, na ni vlastně neustále byl emočně napojen a buď se s ní konfrontoval, nebo s ní souzněl. Důležitá je právě ona monotónní, nenápadně vtahující hudba a také (v ideálním případě, s nímž tvůrci při uvedení na webu zřejmě počítali) prostředí sledování příběhu. Jak se ví, současná mládež nejčastěji obsah konzumuje na malé obrazovce chytrých telefonů, takže sleduje-li na ní osamoceného hrdinu ve vypjaté situaci a hraje-li k tomu úmyslně monotónní elektronická hudba, je divák maximálně vtažen do vyprávění – svět kolem něj jako by se rozplynul. Formálně Pět let skutečně představuje promyšlené využití dobového vnímání příběhů.
Pomáhá tomuto vnímání taky obsazení málo známých obličejů Alžběty Malé a Samuela Tomana do hlavních rolí – i to vede k většímu ztotožnění se s vyprávěním. Některé ohlasy seriálu předhazují, že jeho obsahovým zatížením je to, že hrdinka je lesba (jako by nestačilo, že je znásilněna, ještě musí být lesba, protože to je teď moderní, říká se). Nemyslím si: málokdy byla u nás ženská homosexualita ztvárněna tak subtilně v tom smyslu, že z příběhu netrčí, ale že je jeho přirozenou součástí. A má svou pointu: jedno své velké tajemství na sebe Tereza vyzradí, i blízkým, ale s pochopením třeba u vlastní mámy se nesetká. Druhé tajemství si tedy nese životem dál a není jasné, jestli se ho někdy dokáže zbavit – pokus sice učiní, ale jen mezi přáteli. Příběh tedy není uzavřen, Tereze se neuleví, jenom na chviličku, když se rozhodne odmítnout vydat svou knihu.
Přesto veškerou chválu ale nejde o průlomové dílo. Je to dílo přesné, zručně vystavěné, promyšlené, ale pořád v jistém smyslu pohodlné (protože usiluje diváka získat, nikoli ho rozčílit a popudit, nečiní mu nepohodlí, i ty sexuální scény se dají snést) a dílo angažované. Věří, že o znásilňování má smysl se bavit, že je to užitečné a potřebné, protože odstíny tohoto činu mohou být všelijaké, třebas i nešťastné, zmatlané, a může se jich případně dopustit rozumný člověk, který nakonec svede projevit vnitřní sílu a přijmout problémy, jež vzniknou z jeho chování. Zkrátka že se to může stát komukoli z nás a každého z nás to může překvapit, protože bychom to do sebe neřekli.
Jako vzdělávací pomůcka je to užitečné. Jako umělecké dílo to dává příslib, že předvedené schopnosti jsou bazální a že tvůrci svedou v budoucnu dojít dál a divákovo vědomí skutečně posunout na jinou úroveň.
