Zemřel malíř Brázda, ostrý muž, který nepotřeboval splynout

Ve věku 91 let v neděli zemřel malíř Pavel Brázda, solitér, který řadu let tvořil v nucené izolaci, a přesto předznamenával umělecké trendy. Oznámil to malířův vnuk Šimon Trlifaj.

„Brázdovo dílo vznikalo přes sedmdesát let a spolu s dílem jeho životní družky Věry Novákové tvoří dva pylony poválečného českého výtvarného umění.“ napsal v roce 2016 Jiří Peňás. Oba stáli celá desetiletí mimo jakékoli oficiální struktury, což jim umožňovalo být zavázáni jen sami sobě a své umělecké jistotě. Kvůli třídnímu původu (Brázdův otec byl významný brněnský advokát, matka byla dcera Heleny Koželuhové, takže Karel a Josef Čapkovi jsou jeho prastrýcové) byli oba o únoru 1948 vyhozeni z uměleckých škol.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Pavel Brázda první významné obrazy namaloval už na přelomu čtyřicátých a padesátých let, v době, kdy bylo „Pět minut před koncem světa“, jak se jmenuje jeho rozsáhlá výtvarná skladba, v níž formou „šibeničního superdada“ zachytil úzkostnou perspektivu lidstva „na úsvitu atomového věku“. Tato a další díla jsou pocitem i rodem příbuzná s tím nejcennějším a nejaktuálnějším, co v té době v české kultuře vzniklo, s literárními díly Bohumila Hrabala, Egona Bondyho a Jiřího Koláře. Navázal v nich na civilizační témata městské periferie a technické úzkosti, které objevila Skupina 42, přijal po svém možnosti, které nabízí surrealistická hra s významy podvědomí, později využil možností – především technických – jež přinesl pop-art a jeho lidovější bratr komiks.

Brázda ale především po svém, se zvláštním humorem a melancholií, zobrazoval existenciální situaci člověka ve věku politických procesů, továrních kolosů a totalitní mašinerie. V centru jeho zájmu vždy stál člověk jako obnažený tvor, plný sebeklamu a přetvářky, ale zároveň tvor vypuštěný do světa, který sice sám vytvořil, ale v němž je vždy cizincem.

Tento důraz na existenciální situaci člověka, jenž měl z počátku jasné dobové politické souvislosti, se postupem doby psychologizoval a získával podobu rozsáhlého katalogu duševních symbolů, fantaskních znaků a lidských typů. Z jednoduchého obrazce, siluety a linie úsporně a přesně sestavoval scény z lidské komedie, hrané smutnými aktéry života. Ve středu jejich smutného, vyplašeného, zaskočeného pohledu jsou velké oči, vystupující z tváře, která jako by nic nechtěla vidět. Duše a její strádání se ale nedá zapřít, neboť vychází na povrch ve výrazu i v gestech a v tichém křiku očí a úst. Obrazy Pavla Brázdy jsou stejně tak fascinující jako neokázalé, připomínají, že smyslem umění je za popíranou duši mluvit.

Je mnoho umění, které na to zapomnělo. Nebo ho to vůbec nenapadlo. Brázda a Nováková nikdy. Fotogalerie zde.

Čtěte také: Zemřel František Zahrádka – skaut odsouzený na 20 let do uranových dolů