Touha být mučedníkem (zvlášť když to moc nebolí)

Katolický kněz Petr Piťha minulý týden před účastníky mše v pražské katedrále vykreslil dost děsivou vizi budoucnosti. Kázal proti Istanbulské úmluvě a manželství homosexuálů, které vnímá jako krok k nastolení dystopických pořádků, v nichž budou lidé nesdílející progresivistické názory posíláni do „nápravně-výchovných táborů vyhlazovacího charakteru“, budou jim odebírány děti a tak dále a tak podobně. Česká ženská lobby, která sdružuje více než třicet ženských organizací, na něj kvůli tomu podala trestní oznámení za šíření poplašné zprávy. Populární poslanec ODS Václav Klaus mladší ji kvůli tomu přirovnal k estébákům, kteří v padesátých letech umučili faráře Toufara. Ta aférka není tolik zajímavá z jaksi meritorního hlediska. Ano, Piťhova slova byla skutečně hodně přepjatá.

Ano, západní pokrokáři mají výrazný sklon postupovat mocensky v situacích, kdy nějakou faktickou moc mají k dispozici. Ano, podávat na Petra Piťhu trestní oznámení je podobně přepjaté. Ten paragraf je určen pro situace, kdy někdo šíří potenciálně nebezpečnou poplašnou a lživou zprávu typu „Všichni honem utečte, v divadle je bomba!“. Na apokalyptické představy se ten paragraf, řekl bych, nevztahuje.

A chtěl bych vidět, jak někdo u soudu s odpovídající přesvědčivostí dokáže, že dejme tomu za třicet let budou v Evropě koncentráky. A ano, Václav Klaus mladší je Václav Klaus mladší.

Pozoruhodná je ta dychtivost, s níž někteří aktéři tohoto střetu předjímají svoje mučednictví. Petr Piťha, když se obrací k lidem v kostele a zvěstuje jim, že budou trýzněni a vražděni, poslanec Klaus, když připomíná odpornou vraždu a skutečné Toufarovo mučednictví, a nakonec i Česká ženská lobby, když sugeruje veřejnosti, že došlo ke zločinu. Jistě se to dá brát jako osvědčená, časem prověřená taktika, přepjatost často funguje, bez důsledného užívání naprosto nesmyslných přirovnání by se veřejná debata snad zastavila. Je v tom ale i vyjádření jakési touhy, touhy vnést do poměrů, které mohou působit otravně, snad až nudně, nějakou skutečně dramatickou dimenzi. Povýšit je tím a s nimi i sebe. Je-li Petr Piťha dnešním Josefem Toufarem, tak kým je Václav Klaus mladší? Že by Miladou Horákovou? 

Jistě, v současném světě se dá najít hodně příznaků, že přichází něco velkého a nedobrého, a nacházejí je stoupenci všech myšlenkových směrů. Zatímco Petr Piťha vidí vyrážet transporty namísto fyzické likvidace kritiků feminismu, mají některé západní feministky pocit, že by budoucnost mohla přinést nastolení patriarchální teokracie jak z Příběhu služebnice Margaret Atwoodové. Samozřejmě se může stát ledacos a samozřejmě to vůbec nemusí být dobré. Ta inflace mučednických představ ale nesvědčí ani tolik o jasnovidnosti jejich nositelů, je taky dokladem pýchy. A možná osamocení ve společnosti, kde si každý bez ohledu na pohlaví, orientaci a barvu pleti, bez ohledu na to, jak zajištěnou existenci vede, připadá jako příslušník utlačované menšiny. Jenomže mu to kromě někdy dost lacino získaného pocitu hrdosti přináší taky nejistotu a strach.