„Covid byl nácvik na klimatickou krizi. O vlas jsme unikli katastrofě“

Minulý týden byl v Praze známý portugalský analytik a konzultant Bruno Maçães. Představoval tu české vydání své poslední knihy Svět změny. Civilizace na prahu nové éry (INFO.CZ). V originále vyšla kniha před rokem, kdy se některé okolnosti pandemie mohly jevit naléhavěji než dnes. Maçães si je nicméně jist, že lekce z pandemie s námi zůstane, ba co víc, bude využita i v klimatické politice.

Co nám ty dva roky s covidem přinesly hlavního?

Byla to fundamentální krize v tom smyslu, že ovlivnila způsob, jakým se my lidé vztahujeme k přírodě. Bylo to zpochybnění našeho přístupu, jak se utvářel několik posledních desetiletí, ne-li staletí, kdy jsme se pokoušeli stát pány přírody a používat ji pro své účely. Do toho přišel covid jako překvapivý, až šokující návrat nespoutané přírody. Smrtelná hrozba. A nebyla to jen hrozba, ten pocit, že nad virem nemáme kontrolu, se rovnal téměř potupě našeho moderního světa. Řekl bych, že nejvíc se ten pocit ponížení týká Spojených států. Vzpomeňte si, že na začátku bylo očekávání, že s tím bude muset zápolit jen rozvíjející se svět, z čehož se pak taky odvíjela řada chyb v našem, rozvinutém světě. To prvotní očekávání bylo podmíněno představou, že rozvojový svět se teprve učí přírodu spoutávat, zatímco my už ji máme dávnou spoutanou. O. k., ve Spojených státech měli ve zdravotnictví odjakživa potíže s rovným přístupem k léčbě, americký systém nebyl a není zcela spravedlivý, ovšem aby selhával tak, že nebude schopen lidem zajistit ochranné pomůcky a podobně, to asi nikdo nečekal. Takže abych shrnul první poučení z pandemie: spousta našich předpokladů byla zpochybněna, jsme nuceni znovu promyslet, jak budeme organizovat společnost a jestli změníme přístup k novým technologiím.

Píšete, že pandemie nás posunula blíž k vytvoření dvou na sobě separátních světů, světa přírody a světa lidí. Co tím myslíte?

V knize nadhazuji myšlenku, že příroda nemůže být definitivně podrobena a všechno, co s tím můžeme dělat, je vytvořit umělý, od přírody separovaný svět. Ta lekce může působit dvěma směry. Zaprvé k umělému digitálnímu prostředí. Nepovažuji za náhodu, že několik měsíců nebo let se začínáme zajímat o myšlenku metaverza (trojrozměrný internet – pozn. red.). Zoom, který nám nařídily naše vlády, byl sice bezpečný, ale nebyl k životu. Například paměť na Zoomu fungovala jinak. Spousta lidí mi vyprávěla, že z porad na Zoomu během pandemie si pamatovala, kdo se odkud připojil, ale hůř, co se říkalo, a hlavně kdo to říkal, jak mluvili jeden přes druhého. Metaverzum je v tomto ohledu jisté řešení. Druhý směr je samozřejmě biotechnologie. Myšlenka, která je u základů mRNA vakcín, že vytvoříme člověka imunního vůči přírodním hrozbám, bude uplatněna i proti jiným nemocem, mimo jiné proti malárii. Sledujeme technologickou akceleraci.

Ono je taky možné se na celý covid dívat úplně opačně – jako na dva roky, kdy jsme ve jménu technologií vzdali primární lékařskou péči a kdy věda přiživovala hysterii.

S takovým výkladem mám problém. Já k té pandemii přistupuji tak, že jsme jen o vlas unikli katastrofě. Představte si, kdyby virus neměl jedno dvě procenta smrtnosti, ale dvacet procent jako první SARS a současně by si podržel stejnou nakažlivost. To jsme mohli mít naprosto katastrofální výsledky. Myslím, že jsme byli na pokraji skutečně apokalyptického scénáře. A naše společnosti byly na pokraji rozpadu. Určitě můžete tvrdit, že reakce byly často přehnané. Ale, aspoň podle mě, ta reakce nepřišla od vlád, přišla spontánně zevnitř společnosti. Čísla ukazují, že v mnoha případech se ekonomická aktivita dané společnosti zastavila ještě předtím, než vlády vyhlásily lockdowny, řekněme týden předtím už lidé přestávali jezdit hromadnou dopravou, firmy začaly zavírat provozy. Vlády teprve následovaly.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.