Soudruh Ondráček nás zmlátí pro naše vlastní dobro

Občas mě přepadá pocit marnosti. Sleduji, jak jsou salámovou metodou neustále ukrajovány nové a nové kousky svobody a nezávislosti ve jménu údajných svobod a práv někoho jiného. Už se mi o tom nechce ani psát, ani přemýšlet.

A pak to najednou přijde. V něčí hlavě se zrodí skvělý nápad, který konečně zaujme více lidí, a mně se zase chce psát a přemýšlet, co by se dalo v té naší „operetní normalizaci“ udělat, aby se ten rozkladný proces alespoň zpomalil. Proto mě tolik rozčílily nepěkné reakce některých spoluobčanů na zákonodárnou iniciativu soudruha Zdeňka Ondráčka na zavedení povinné úcty k majestátu. Je vlastně logické, že se této důležité věci chopil právě on. Dodnes se stydím za výtržnosti, které jsem jako mladý a nevyzrálý jedinec tropil. Dokonce v centru našeho hlavního města a za denního světla s ostatními chuligány skandoval „svobodu, svobodu, ať žije Havel, gestapo, svobodné volby“ a podobné nehoráznosti. Nemohl jsem se proto divit, když soudruh Ondráček a jeho kamarádi vyklidili náměstí a zjednali pořádek. Vždyť byl státní svátek a při něm slušní lidé tiše slaví a nehulákají na náměstích. A nebyla to služba lehká, jak sám tehdy v rozhovoru poznamenal, nějaká žena na něj dokonce plivla. Myslím ale, že v tomto případě lže, protože zmlácených žen jsem viděl hodně, plivající však ani jednu. Důležité je, že se na jeho skvělém nápadu shodli soudruzi s dámami a pány tak trochu napříč sněmovnou. Vzpomněl jsem si na případ člověka, který doma v obýváku v přítomnosti několika lidí po vypití pár lahví vína pronesl výrok: „Lepší husa na pekáči nežli Husák na hradě.“ Jeho kamarád L. M. (neplést s Lidovými milicemi), který mu chodil za ženou, informoval dopisem o této zlotřilosti ÚV KSČ a zločinec J. K. (neplést s Josefem K.) dostal dva roky natvrdo. A prospělo to všem. Záletník se nemusel obávat nenadálého příchodu manžela a ten si zase příště rozmyslel, pomlouvat majestát. Však to také oznamovatel L. M. dotáhl v devadesátých letech až na funkci vyšetřovatele Policie ČR v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Jsem rád, že se naší společnosti po „plyšáku“ podařilo takových obětavých lidí, jako je pan poslanec Ondráček, i nadále využívat pro dobro všech. V ošklivém pamfletu „Komunismus je bití“ se Ludvík Vaculík šeredně zmýlil, když napsal: „Jednu těžkou myšlenku však máme: kde se vzalo tolik surovců v uniformě i v civilu, kdo je vychoval a řídil? Až dnešní prozatímní vláda odejde, kam dáme tolik defektních osob.“ Každý čtenář jistě cítí tu zavilost proti lidem, kteří to za každého režimu myslí se spoluobčany dobře, dokonce lépe než si občané dovedou představit. Jsou totiž vyspělejší než obyčejní lidé a kdo si to nemyslí, toho zavřou nebo zmlátí.

Dnes již můžu panu Ludvíku Vaculíkovi odpovědět. Když ta vláda odešla, nechali jsme ty lidi dál tam, co byli. A když se ta přeháňka s výměnou vlády přehnala, postupně ovládli celý společenský systém. Dál svědomitě pracují ve všech tajných službách, policii, státní správě, řídí svoje i naše továrny, banky, firmy, města i obce. Jeden z nich bude dokonce řídit zanedlouho celý stát, jako rodinnou firmu. A protože „co je doma, to se počítá“, budeme vlastně všichni taková jedna velká rodina a budeme mít všechno dohromady.

Už je to čtvrt století, co odešla vláda, o které jste, pane Ludvíku Vaculíku, psal. A dnes už to vím jistě. Udělal jste v názvu svého fejetonu hrubou chybu, pro šedesát čtyři zákonodárců i dnes platí – Komunismus je bytí.