1

Provařené dny 1: V očekávání příchodu Babyho

Témata:

Na stránkách druhdy domovského deníku prohlížím fotogalerii s názvem „Vlivní ve Varech“ a nějak se tam nemůžu najít. Ale jsem tu, to rozhodně. Včera jsem prošel všemi fázemi příjezdového rituálu. Zaznamenal těch pár novinek v ulicích, reklamu restaurace, která slibuje „staroslovanskou kuchyni“, asi ji vynechám, snad se Perun nebude zlobit. Zkonzumoval palačinku se špenátem ve stínu pomníku TGM, který nejenom zdejším ruským usedlíkům nápadně připomíná pomník VIL, což se v kontextu současného politického vývoje dá považovat za přednost, nabízí praktickou možnost nenápadné konverze sochy v pomník VIL, který třeba někomu bude připomínat pomník TGM. Snad jsem to napsal jasně.

Vyzvedl akreditaci a dostal spolu s ní festivalovou tašku, v ní obvyklý štos tiskovin, řekněme, variabilní užitné hodnoty a plechovku zteplalého sponzorského piva. Užil si chvilku zenového zklidnění ve ztichlém hotelovém pokoji, v ruce plechovku zteplalého sponzorského piva (přesně moje značka, jak jste asi pochopili). Všechno při starém, prostě. Akorát filmy se obměnily. Takže kino.

V první den odpoledne člověk nemá moc šancí si vybírat, bere, co se naskytne. Naskytl se britský dokument Another News Story, jeho název je velice výmluvný svou neinspirovaností. Zachycuje dění kolem uprchlické krize před dvěma roky, jsou v něm nějaké silné nebo aspoň nezvyklé scény – třeba scéna, v níž skupina uprchlíků za úsvitu přechází maďarskou hranici. Hlavním tématem snímku Orbana Wallace je ale „novinářský doprovod“ uprchlické vlny, všichni ti muži a ženy s kamerami a mikrofony. Wallace je zpovídá a skoro nic z nich nedostane. Respektive nic než instantní komentáře a vskutku objevná zjištění typu „dneska točíme tohle, za týden třeba budeme točit něco jiného“. Prezentuje to ale s důrazem čerstvého objevitele Ameriky. Já vím, mysleli jste to dobře. Tak díky.

Debut českého režiséra Josefa Tuky je taky pojmenovaný výstižně, dalo by se říct poctivě. Dát filmu název Absence blízkosti znamená říct divákům – jestli chcete adrenalin, hledejte ho laskavě někde jinde. Je to sympatický film, i když nemůžu říct, že se po všech stránkách povedl. Především v první půli ale má docela atmosféru, elegantní a přitom nepřepálenou vizualitu. Hedvika (Jana Plodková) se po rozchodu s partnerem nakrátko nastěhuje do honosného domu svojí matky Světlany (Anna Cónová). Má u sebe tříměsíční dcerku, moc ji ale nevnímá, daleko více ji zajímá blahobyt jejího psa. Ta absence blízkosti, neschopnost navázat vztah s potomkem možná souvisí s rodinným dědictvím, atmosférou, v níž Hedvika vyrůstala…

Tukův film je zpočátku docela působivě nedořečený, tu absenci blízkosti z titulu ilustruje jinou absencí – Hedvičina dcerka často v obraze chybí, nebo se její matka chová, jako kdyby tam nebyla. Tukův film se v těch pasážích trochu blíží jakémusi „hororu mateřství“, autorům se bohužel tuhle stylizaci nepodařilo udržet a ve filmu se velmi polopatickým způsobem začne doříkávat úplně všechno. Postavy se pak mění v jakési hlásiče, které informují publikum o věcech, jež mu autor chce sdělit, aniž by to bylo ukotvené v charakteru, situaci, příběhu. Hedvičino intimní drama nahradí tajemství z minulosti rodiny, které se ve filmu tak nějak konstatuje. Dojde i na postavu se zemí spjatého rázovitého včelaře, protipólu těch chladných lidí pobývajících ve chladných interiérech. Uf. Škoda. Ale na druhý film Josefa Tuky jsem stejně docela zvědavý. Snad ho natočí brzo.

Večer novinářům promítali novinku Sofie Coppolové Oklamaný, narváno a vydýcháno, projekci jsem absolvoval sedě dost stranou na zemi, nesl jsem svůj úděl s mně přirozenou důstojností mučedníka. Film mi to docela usnadnil, koukalo se na něj příjemně, jakkoliv můj život zůstal i po jeho zhlédnutí nezměněn, tep stabilní, ani ten mozek se na vyšší obrátky neroztočil (ale to může být spíš jeho amortizací, Sofia Coppolová je v tom spíš nevinně). Film je adaptace prózy Thomase Cullinana, odehrává se v čase války Severu proti Jihu, žačka jižanské internátní školy pro dívky z lepších rodin najde raněného severského vojáka Johna, studentky a učitelky se ho ujmou, v sídle školy stoupá erotická tenze, John toho dovedně využívá, ne ale tak dovedně, jak se domnívá, nedopadne to s ním úplně skvěle (mírně řečeno).

Stejnou předlohu pod stejným názvem natočil před pětačtyřiceti lety Don Siegel s Clintem Eastwoodem, nedlouho potom tahle dvojice vytvořila prvního Drsného Harryho a ani o jejich Oklamaném se nedá říct, že by jeho ctností byla subtilita. Tu starou verzi si člověk ale docela pamatuje, jakkoliv jistě nepředstavuje mezník vývoje filmového umění. Coppolové film je asi formálně zvládnutější, elegantnější, netuším ale, jestli si z něj ještě za rok něco vybavím. Ty stromy snad. Oproti tomu Siegelovu je ve všech ohledech tlumenější, John v podání Colina Farrella není tak chladný a bezohledný manipulátor, jako když ho hrál Eastwood, verze Sofie Coppolové vynechává scény, jež v Siegelově snímku působily provokativně (třeba líbací scénu mezi protagonistou a dvanáctiletou dívkou), nevykresluje příběh jako přímočarou metaforu „války“ mezi pohlavími.

Nový Oklamaný může připomínat filmové adaptace próz Jane Austenové, svou pobaveností a posmutnělostí, tím, jak se ve vyjadřování postav střetává to, co cítí a po čem touží, se striktním kódem obřadné jižanské komunikace. Nutí je to mluvit výhradně mezi řádky, zhusta to je docela legrační. Coppolová v Oklamaném vytvořila především atmosféru, náladu, klasicistní bílá budova školy, její přímé linie ohraničující svět mladých žen – objektů vzdělávání, ostrůvek pofiderního řádu ve světě chaotické bujné vegetace, sálajícího vlhkého vzduchu, všechno to tiše řve sexem, když mezi ty osamělé hrdinky (Co je to za svět, v němž Kirsten Dunstová a Nicole Kidmanová jsou osamělé? Chceme v něm žít?) vpadne mužský element, nutně se musejí dít věci. A taky se dějí, spíš skrytě a zvolna, přesně a invenčně naaranžovaným způsobem, přiměřeně zábavně. Hezké, možná trochu zbytečné.

Dopisuju tento text v naději, že odejdu vstříc výraznějším zážitkům. Musí to tak být. Můj dnešní itinerář přece uzavírá půlnoční projekce filmu Baby Driver, název jako zvon, jak taky jinak pojmenovat filmu o řidičovi, kterému se říká Baby. Natočil ho Edgar Wright, který umí láskyplné žánrové parodie, které obstojí i v kontextu těch zesměšňovaných žánrů. Trailer to mělo zabijácký. V soundtracku Jon Spencer, Jonathan Richman a třeba taky Barry White. Trailer byl fakt zabijácký. Nečekám míň než všechno. Baby! Kdo, když ne ty? Kdy, když ne dnes?

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.